O Jiříkovi

V malém městě v malé zemi usínal pod klenbou pokoje malý chlapec. Ten chlapec se jmenoval Jiřík. O něm Ti nyní chci vyprávět.
V celém království nebylo udatnějšího rytíře než plavovlasého Jiřího. Na všech turnajích s přehledem porážel své soky, ať už s dřevcem na koni či opěšalý s mečem v rukou. Kdejaká z dvorních dam toužila pohlédnout do jeho zelených očí, tváří v tvář soupeři tvrdých ocelí. Jiří však jako by žádnou z nich neviděl, jeho pohled patřil jen boji.
Jak už to bývá, jakožto nejudatnější muž v široširém kraji, musel se často vypravovati na různá dobrodružství, dobývání hradů, hájení královy cti a hlavně se účastnit preventivní ochrany před draky a jinými stvůrami, jak se tomu tehdy říkalo.
Samozřejmě šlo o prachsprosté vybíjení vzácných tvorů, za jejichž kůže, zuby a jiné části těla, které raději nebudu jmenovat, se platilo zlatem. Vše z rozkazu krále, jemuž byl Jiřík od útlého mládí poslušen.
Jinak tomu nebylo ani onoho podzimu, kde se na hrad donesla zvěst, že ve Skalnatých horách sídlí indigový drak, který má v úmyslu ohrozit celou zemi a unést princeznu.
Rozmazlenému děvčátku mohlo být sotva devět let, takže by se každý normální člověk podivil, co by s ním kdokoli, natož drak, bez úchylky dělal. A že by byla k sežrání, to také nebylo lze říci.
Přesto se král zděsil a okamžitě vyslal pro Jiříka, aby mu předal pověřovací listinu, že:
Jměném Jeho Veličenstva
je Jiří zvaný Udatný oprávněn vyhledat a zneškodnit stvůru sídlící ve Skalnatých horách, bez ohledu na jakékoli zákony, nařízení a vyhlášky...
V podobném hrubém stylu zaobaleném slupkou formálnosti se táhl celý svitek a Jiřík se ani neobtěžoval číst ho celý. Poněvadž věděl, čeho se po něm žádá, nechal si vmžiku osedlat věrného běláka a v těžké zbroji se vydal na cestu.
Celé dny putoval v sedle a k večeru dával na bolest z jízdy zapomenout pohárům vína v krčmách, kde ho s královskou listinou nevítali příliš přívětivě, dokud jim neukázal také plný měšec. Poté mu nalévali, co hrdlo ráčilo, a jídla měl, kolik si přál, div by mu nepodstrčili kdejaké ušmudlané děvče, neměl-li by dosti rozumu, aby se včas vydal přespat do horní hospodské jizby sám.
Možná se divíš, proč s sebou neměl žádnou družinu ani zbrojnoše. Jiřík byl spíše samotářský a s nepřáteli se dokázal vypořádat bez cizí pomoci. Ta navíc obnášela nutné dělení kořisti. A kdo by se dělil, když může shrábnout vše.
Devátého dne putování vklusal bělák na kamenitou stezku Skalnatými horami, jíž obklopovaly jen pusté chladné pískovce. Zvěř jako by se zdánlivě vytratila. Nebylo po ní ani památky, a Jiří náhle zalitoval, že s sebou nevzal více zásob, aby netrpěl hlady. Jako by tušil, že vše neodbude tak snadno a rychle jako obvykle. Co je pověřovací listina pro draka, který má padnout mečem králova rytíře?
Jiří by býval mohl prohledat celé hory a nic by neobjevil, kdyby se nerozhodl na noc utábořit pod širokým převisem, který by ho při dešti uchránil ledovým kapkám, jakmile by se hvězdnatá podzimní obloha zatáhla bouřkovými oblaky. Zde si znatelně nepohodlně ustlal na plášti vedle svého koně.
Dříve než stihl upadnout do hlubokého spánku, zaslechl ozvěnu cinknutí sedlové spony o třmen. V této pusté oblasti by nic takového neočekával, a proto zapochyboval, zda ho snad sluch nešálí. Únava ho ovšem donutila zavřít oči v pravidelném oddychování hlubokého, přesto ostražitého spánku.
Místo vlahého ranního slunce ho probudil neméně vlahý závan... čeho vlastně? Otevřel oči a pohlédl do temné hlubiny dračí duhovky. Zprvu se zalekl, když se mu v mysli ozval sametový hlas. Již z prvních slov vycítil, že stvoření, které přišel zahubit, je velmi inteligentní. Více, než králova družina dohromady, i se samotným vládcem, problesklo mu ve vteřině.
To ovšem nikdo z království netušil a nikdy se ani neměl dovědět, protože Jiříka i draka v království již nezahlédli. Jen ze vzdálených krajin, kam se málokdo odvážil byť jen vstoupit, donesly se pověsti o rytíři, jenž si osedlal bájné stvoření.