Divná pohádka

„Vyprávěj mi pohádku, já nemůžu usnout.“, říká moje mladší sestra
„A nejsi na to už v osmnácti docela velká?“, naivně si přisadím s bláhovou nadějí, že si to rozmyslí.
„Ne.“
„A pravidla znáš?“
„Jasně, vymyslet alespoň tři postavy, o kterejch má ta pohádka bejt.“
„Takže?“
„Hmmm… Hyena, žába, krtek. A ta hyena musí šišlat.“
„No, super… tak chvíli počkej.“

***

„…To je dnes den, ty hyeny chechtavý si prostě nedaj pokoj.“, říká si šišlavá hyena.

„Ale vždyť nešišlá!“, skočí mi do toho sestra.
„To má šišlat i v myšlenkách?“
„No…“
„Zamítá se. Takže…“

Ta hyena v duchu takhle nadává na nablblý hyeny chechtavý, když si špacíruje savanou.
Najednou se ozve:
„Hehe, hyena co šišlá, hehe, že seš to ty ta šišlavá hyena?“
„Která mrcha, drzá nablblá, co je tak pitomá, že ani neví, že je už mrtvá…?!“, pomyslí si hyena v extrémně špatný náladě. Pak si všimne, žáby uprostřed veliký louže, spíš takovýho blátivýho jezírka.
„Nepžipadá ti, že na ťak m’ňavý, uoškuivý štvožení ši čeukem došt ‚ d’žá?“, zařve, i přes to šišlání dost hrozivě, hyena.
„Hele, vůdčí hyena a šišlá jak štěně, no to je hlína.“, směje se dál žába.
„Podíwej, žába, že še chechtaj hyeny chechtawý, na ťo šem ši už ťak ňák žwykua, aue ti, ti žába, ti byš měua uaďejc d’žet tuamu.“
„Haha, prej - ‚d’žet tuamu‘, haha.“
„Wuuuuuu!!!“, zavrčí podivně, nicméně neméně hrozivě, hyena.
„To by sis mě nejdřív musela chytit!“, zaprovokuje si ještě nakonec žába a – Žbluňk! – zmizí na dně louže. Hyena chvilku naštvaně obchází louži, ale žába se už neobjeví.

Celá dožraná si říká, že by to chtělo pořádně uleželou antilopu na spravení nálady a vydá se hledat, kam si zahrabala tu flákotu od minule. Jenže jak je rozčilená, tak začne hrabat na úplně špatným místě. Po chvilce hrabání narazí na nějakou divnou chlupatou kuličku.
„Ňo čo, ašpoň jeďňohubka.“, řekne nahlas.
„To by se ti určitě nevyplatilo.“, ozve se tenkým hláskem.
„Ně? A puoč? A čo šeš wůbeč žač, nějšeš jeďowatěj?“
„Protože bych ti mohl být užitečný. A jsem krtek. A… jedovatý trochu jsem.“, Zalže nakonec krtek. Pro jistotu.
„Hm. A čo těďa umíš?“
„Dělat tunely. To umí každý krtek, ale já jsem asi nejlepší.“, řekne poměrně neskromně krtek.
„Jo? A kďe šeš ťo ťak ďobže ňaučiu? A k čemu by mi ťo měuo bejť?“
„No, to mi jednou vyprávěl jeden student ČVUT v Čechách, jak bych mohl dělat hezčí a lepší tunely, zrovna jsem se totiž procházel v blízkém parku. A to mě zaujalo, řekl jsem si, že to vyzkouším. Udělal jsem svůj první velký tunel a vyhrabal jsem se na zahradě jednoho starého pána, v kraji, kterému se na povrchu říká Vysočina. Jakmile jsme se potkali, řekl mi, že já jsem pořád ještě houby tunelář a začal mi vysvětlovat, co všechno takový tunelář musí umět. Jó, přes tohle byl ten pán moc velký odborník, to bylo poznat. Když nakonec přestal povídat, řekl jsem si, že to vyzkouším, no, a dostal jsem se do Afriky.“
„Ňo, móóóč ďojemňej pžíběh. Aue požáď ňewim, k čemu mi buděš ďob’ej.“
„Náhodou jsem zaslechl, jak tě zlobila ta žába. Dokázal bych totiž tu její louži úplně vysušit.“
„Ťo jako čeuou? A ďo kdi?“
„No, bude to poměrně složitá práce, ale nejpozději tak do dvou hodin.“
„Ňo ťak ťo be‘u.“
Hyena se procházela a opájela se představou, jak se žábě pomstí. Asi tak po hodině a půl se pomalu vydala k louži.
„Jé, hele, šišlavá hyena už je zase tady, no já nemůžu, to je hlína.“, začne zase žába, jakmile uvidí hyenu. Hyena se posadí a mlčí. Žába si to sebevědomě vyloží tak, že je hyena zaražená a neví, co na to má říct.
„Hihihihihi… no to je hlína, hihihihihi…“, hihňá se už žába jako nezřízená. Jenže najednou začne voda v louži rychle ubývat, až se nakonec z louže ztratí úplně a žába uvízne v bahně. Hyena se mlčky zvedne, dojde k žábě a připlácne ji tlapou.
„Ňo, ťakhue, žába, ťo nění ani ťak huína, aue špíš buáto. A abyš wěděua, ťak tě těď ža ti zwášti žabím žába. Haha, žabím žába – ťo mi pžídě ďaueko wtipnější.“
„No,…“ - posteskne si filozoficky žába - „aspoň tady neumřu suchem.“
„Aue ťo je wýbo’ňej nápad, žába, něchať tě še ťu upíčť we wuašťní šťáwě.Ťo še mi móóóč uíbí!“
„Nééééééé…“
„Ňo, a kdibyš ťo ňáhoďou pžežiua, ťak buděš wěděť, že ňa každího jeďňou ďojďe.“, řekne ještě nakonec, zády k žábě, už odcházející hyena.
„A to je taky konec pohádky, sestřičko.“
„To jako fakt? A jak to teda dopadlo s tou žábou?“
„To už hyenu nezajímá, koneckonců, je to přeci jenom hyena.“