O Smrti a nebojácném chlapci

Kdysi dávno se v jedné malé odlehlé vísce na kraji vysokého strmého útesu stala zvláštní příhoda.
Dívka od mlynáře šla jako každý den pod útes k jezeru pro vodu. Jako obvykle se naklonila se džberem k čisté průzračné hladině, když se voda zničehonic zčeřila. Dívka zvedla hlavu a spatřila ženu, která se k ní pomalými a velice rozvážnými kroky blížila, šlapajíc vodu a při každém jejím kroku se na hladině vytvořily nové jiskřící vlnky. Dívka, jež ženu pozorovala, upadla z mostku, na kterém klečela a utopila se.
Od té doby se začalo říkat, že u jezera, kde zemřela mladá dívka, straší. I vyhlásila se odměna tomu, kdo u jezera dokáže strávit noc. Dvacet zlatých slíbil rychtář tomu, kdo přenocuje u jezera. A zkoušelo to, pane, moc a moc lidí s příslibem peněz. Nikdo to ale nedokázal. Ve tři hodiny ráno vyběhli všichni na kopec k vísce jako kamzíci a křičeli… Pane, ti křičeli. A už nikdy víc se sem nepřiblížili!
Už nikdo ani nedoufal, že peníze někdo může dostat.
Jednoho dne procházel takhle krajem malý hoch. Ptali se ho všichni, co tady tak malý pohledává a on odpověděl:
„Sháním peníze pro svou nemocnou matku. Churaví už bůh ví jak dlouho a doktora si nemůže zaplatit…“
„Mám pro tebe, holenku, nabídku,“ začala najednou stařena, která vystoupila z davu, „tam dole u jezera, tam straší. Přečkáš tam noc a dvacet zlatých si můžeš odnést!“
„Ale kuš, babo!“ ozývali se nadávky z davu vesničanů. „Copak nevidíš? Je to malý kluk! Co ten může vědět.“
Ale chlapce popudily řeči. Vadilo mu, jak se všichni vymlouvají na věk. Prohlásil:
„Já se strašidelného jezera nebojím! Přečkám tam noc a maminku zachráním!“
Na noc mladý hoch sestoupil ke šplouchající vodě a uložil se ke spánku. Vesnice i les kolem něj spal.
Okolo druhé hodiny ranní ho probudil líbezný zpěv. Posadil se a vytíral si oči ze sna. Rozhlédl se a tu spatřil nádhernou ženu na hladině vody. Měla n sobě dlouhé červené šaty a její vlasy jí vlály nahoru, jako kdyby je přitahoval Měsíc. Koukal tak na ni a ona na něj.
„Kdo jsi?“ zeptal se okouzleně.
„Smrt,“ odpověděla žena.
„A co tady děláš, Smrti?“
„Svou práci,“ odpověděla zase.
„Umíš hezky zpívat.“
„To ne já. To boží trubky vyzvánějí umíráček.“
„A kdo má umřít?“ ptal se chlapec zvědavě.
„Tvá matička. Nedá se vyléčit, hochu.“
Smrt se usmála, přistoupila k chlapci a vdechla mu dlouhý život.
Nato Smrt zmizela a zanechala chlapce o samotě.

Ráno se chlapec se zlaťáky v kapse a za ovací ohromených vesničanů vydal zpět k domovu. Cesta mu zabrala chvíli, neboť ho poháněla touha vidět matičku. Doma ji shledal na lůžku, jak neklidně spala v horečkách.
„Maminko,“ zašeptal a pohladil ženu po vlasech. Náhle dveře za jeho zády skříply, on se ohlédl a uviděl opět ženu v červených šatech. Nebál se ale a věnoval se opět matce: „Maminečko, prosím tě, poslouchej mě.“
Žena otevřela lesklé oči. „Synku? Miluju tě, chlapečku můj nejdražší. Miluju tě,“ šeptala ztěžka.
„I nic se, maminko, Smrti neboj,“ vzlykal chlapec a tisknul se k maminčině hrudi. „Já Smrt znám a vím, že je milosrdná…“