Kerberova slina - Kerberova slina

„Aure,“ začal váhavě otec, sundal si své kulaté dioptrické brýle, opatrně je odložil před sebe na pracovní stůl a vzal do ruky dost podivně vyhlížející kus papíru. Zhluboka se nadechl a vyčítavě pohlédl na matku. Ta nešťastně vzlykla a roztržitě si setřela slzu, která jí stékala po tváři. Doopravdy jsem se začal bát toho, co přijde. Neměl jsem nejmenší tušení co se děje a to bylo velmi nepříjemné.
„Včera přišel dopis. Dopis od tvého strýce.“ Za každou větou se dramaticky odmlčel. Chtěl jsem ho okřiknout, ať si nechá to divadlo a přejde k věci. Byl jsem netrpělivý, týkalo se to strýce Matorfa, jediné záhady v naší rodině. Ovládl jsem se, věděl jsem, že jakékoli vstupování do otcova monologu by ho akorát zpomalilo.
„ Píše, že na tom není dobře zdravotně a má strach o svůj podnik. Prý potřebuje někoho, kdo mu s tím pomůže.“ Dodal a významně na mě upřel zrak. Nechápavě jsem opětoval otcův upřený poled. Mému podvědomí to došlo rychleji než mě samotnému a způsobilo můj nesouhlasný pohled dřív, než jsem vůbec pochopil, co po mě otec chce. To se mi stává poměrně často. Po chvíli však každá informace zapadla tam kam má a mě všechno došlo.
„Vy po mě chcete, abych vedl jeho podnik s bůh ví čím, promiň mami,“ dodal jsem po dalším hlasitém vzlyku který zazněl z míst, kde matka stála,“ a abych odjel někam bůh ví kam?“ Teď už jsem se neomlouval, matka propukla v hysterický pláč a odběhla z místnosti.
„No, shodli jsme se s matkou, že to pro tebe bude vhodné. Ten podnik s bůh ví čím je apatika, tak jsme si mysleli, že bys o to stál.“ Řekl a pozoroval co já na to.
Netrvalo mi dlouho, abych zhodnotil situaci. Seznam pro a proti jsem měl okamžitě v hlavě. A pro měly převahu. Pryč od rodiny ? pro, práce v apatice ? pro, vlastní výdělek ? pro, neznalost terénu ? proti, šílený Matorf ? proti, pryč od rodiny ? PRO. Nic jsem neříkal, a tak se slova opět chopil otec.
„Aure, jsi z mých synů ten nejchytřejší, nemám tě nejradši, ale vím, že ti to můžu říct. Vím, že jsi vyjímečný a jediný, který to zvládne. Ty jsi jiný než my. Po žádném synovi bych tohle nechtěl. Ale ty jsi v rodině postradatelný. Navíc lidem se uleví, až odsud odejdeš. Matce se uleví. Miluje tě, ale ničí ji tvůj přístup k bohu. Nikomu tady chybět nebudeš. Neřekl bych ti tyto věci, kdybych nevěděl, že je uneseš.“ Měl pravdu, normálního potomka by tato slova vyřčená z úst rodiče nejspíš zaskočila, ale mě ne. Ostatně souhlasím s tím, co říkal.
„Nehledě na to, že Matorf si napsal o konkrétní osobu, Tebe.“ dodal.
„Otče, souhlasím se vším co říkáš, a proto jsem se rozhodl že půjdu, apatika pro mě bude dobrou zkušeností před tím, než se vrhnu do studia medicíny. A až se strýc uzdraví, máš mě tu zpátky, takže s tou úlevou to ber pouze dočasně. Nehodlám shnít v nějaké bezvýznamné díře. Kdy odjíždím?“
„Zítra na večer jede do Močálové Lhoty kurýrní dostavník, mluvil jsem už s Lucilem, vezme tě s sebou.“
OOO
„Ty jsi mu neřekl pravdu?“
„Řekl jsem mu pravdu. Jenom ne celou a trochu upravenou.“ bránil se otec. Konečně se toho protivnýho spratka zbavil, ale kdyby mu řekl všechno, nikdy by se odsud nehnul.

OOO

Lucil mi pomohl sundat kufr a položil ho na zem vedle mě. Stál jsem po kotníky zabořen v blátě a něvěřil jsem vlastním smyslům. „Vážně jsme tu správně Lucile ? jsem si skoro jistý, že jste otci nerozuměl.“
„Já vim naprosto přesně kam sem tě měl vodvízt, a to jsem udělal. Teď když dovolíš, musim jet. Mám ještě pochůzky ve vedlejší vesnici. Tak se tu měj hezky“ dodal posměšně, vyhoupl se zpět na vůz a jedním švihnutím biče pobídl koně do klusu.
„Prosím vás, pane,“ oslovil jsem podivně vyhlížejícího muže, který kolem mě právě procházel. Měl na sobě obyčejné potrhané šaty, byl bos a na hlavě měl obrovský klobouk. „Jsem tu správně v Močálové Lhotě?“
„Jo jo…“ řekl a pokračoval dál v chůzi jako by mě ani nepostřehl.
No to snad ne, sem by mě přece vlastní otec nikdy neposlal. Rozhlížel jsem se kolem sebe a pomalu začínal panikařit. Všechny domky stály kolem dokola srovnané po obvodu jakési kružnice. Škvírou mezi nimi byl vždy vidět další domek, zdálo se, že celá Lhota je soustředěná v kruhu. Ven z kruhu vedla jediná cesta široká asi na šířku jednoho domku. A uprostřed, tam kde jsem stál, byla obrovská socha tříhlavého psa z hrubého černého kamene. Všechny domky byly postavené ze dřeva a hlíny a vypadaly, jako kdyby se měli každou chvíli rozpadnout. S každým silnějším poryvem chladivého větru jsem si byl jistější, že se celá vesnička složí jako domino. Všechno bylo tak chatrné a šedivé. Zdejší atmosféra by i největšího optimistu uvrhla do těžké deprese. Nikde nerostla tráva a nikde nebyl jediný chodník. Všude kam se člověk podíval bylo bláto. Stromy jsem napočítal všehovšudy tři. Lidé co mě míjeli, byli většinou nuzně oblečení. Zdálo se, že se zde zastavil čas. Podíval jsem se pečlivěji a zjistil jsem, že ačkoli se to na první pohled vůbec nezdá, je tu docela živo. Lidé ale splývali s okolním prostředním natolik, že je nebylo skoro vidět. Rozeznal jsem radnici, budova o něco větší než ostatní s velkými hodinami na střeše, které byly zastaveny na sedmi hodinách a sedmi minutách. Byla tu taky taverna s malou verandičkou, u které byli přivázáni dva šedí koně. Malinký domek vlevo od taverny byl pobočkou otcovy kurýrské společnosti. Pomalu jsem se otáčel kolem dokola a rozeznával další budovy. Hokynářství, holičství, krejčovství, obchod s drůbeží, řeznictví a dokonce i květinářství. Jediná barevná vyjímka. Ale apatiku jsem nikde neviděl. Ani jeden z těch podivných domků nebyl apatika. Co teď? Jak se dostanu zpátky domů ? Kdosi mi zaťukal na rameno.
„Ty seš Aure, že jo? Jako by ani nečekala na moji reakci, odpověděla si sama. „ no jasně že jsi, jseš vážně moc divně oblečenej.“ Dodala a usmála se na mě. Nechápal jsem - co se jí nezdá na mém perfektně padnoucím hnědém saku a tmavých kalhotách s puky? Musel jsem vypadat dost překvapeně.
„Ty nemluvíš?“ zeptala se, dala ruce křížem a tázavě zvedla své zrzavé obočí. Měla velké zářivě zelené oči, po celém obličeji pihy a na krátko ostříhané ohnivě rudé vlasy. V celé té pochmurnosti působila až rušivě.
„Mluvím. Jmenuji se Aure. Jsem z Města a jedu pomoci svému strýci. Nevíš, ehm…“
„Ama“ představila se a podala mi ruku. Chtěl jsem jí rukou potřást, ale všiml jsem si, jak je špinavá a roztržitě jsem tu svou stáhl zpátky.
„Amo, kde tady najdu apatiku?“
„Co že to hledáš ? Atapiku ? to neznám. To tady asi nemáme. Ale k Matorfovi tě dovedu. Pojď za mnou.“ Nevěřícně jsem zakroutil hlavou, popadl kufr a opatrně jsem se na Amu usmál.
„Děkuji.“ Nakračoval jsem vlhkým lepivým blátem tak, abych svým koženým botám způsobil co nejmenší škody. Po chvíli jsem měl od bláta nejen boty, ale i ponožky. „Máte tady někdy sucho, nebo je tu zvykem se denně brodit blátem?“ Zabručel jsem neomaleně, ale Ama mi s úsměvem odpověděla.
„V tuto roční dobu se tu opravdu brodíme blátem. Často tu prší, takže země nestačí uschnout. Ale na jaře nebo v létě je tu krásně sucho.“ Prošli jsme škvírou mezi řeznictvím a obyčejným domkem a úzkou uličkou jsme se dali vlevo po obvodu větší kružnice. Po chvíli jsme opět prošli mezi dvěma domky a dali se opět do leva. „Je to tady docela bludiště, ale pamatuj si, že pokud půjdeš napříč mezi domy, dojdeš vždycky na náměstí“ radila mi cestou.
„Už tam budeme, támhle už to vidím.“ a ukázala na malý polorozpadlý dům, který se momentálně zdál být na konci uličky. Nebyl samozřejmě na konci, ulička žádný konec neměla, vedla přeci dokola po kružnici. Byl jsem zcela vyčerpaný taháním svého kufru a cítil jsem, jak mi po zádech stéká proužek potu. Zoufale jsem zakňučel při představě sociálního zařízení v těchto chatrčích. Nedivil bych se, kdyby lidi chodili na záchod na pole a sprchovali se jen když prší. Když jsme se zastavili před domem mého strýce bylo mi do breku. Dům, který jsem původně považoval za apatiku, byl ten dům vedle. Matorfův domek byl ještě o polovinu menší a zbořenější. Nade dveřmi visela oprýskaná cedule s vybledlým nápisem Kerberova slina. Celé to byl zlý sen. Nemám tady co dělat. Musím za každou cenu zpátky do města. Tady se ze mě medicín nikdy nestane. Byl jsem naprosto zoufalý. Otevřeli se dveře a z chatrče se vypotácel malinký mužík.
„Tak tady tě mám kluku,“ vísknul a rychle mě objal.
„Díky Amanito, žes ho přivedla.“ Ze široka se na Amu usmál a já si všiml, že má modré zuby a jazyk.
„Nemáš za co Matorfe, doufám, že víš co děláš.“ Koukla se po mně, lišácky se usmála a šeptem dodala směrem k Matorfovi, „On je ten tvůj Aure dost divnej týpek.“ Oba se nahlas rozesmáli, zatímco mě bylo do breku.
„Tak se tu zabydli Aure, přijdu se na tebe podívat, jak ti to jde. A nezlob Matorfa ať to s ním nesekne, není už nejmladší.“ Pronesla se smíchem ve tváři. Ani jsem neodpověděl a Ama se ztratila mezi domky.
„Dobrý den strýčku…“
„Řikej mi Matorfe, prosim tě, a já ti za to nebudu řikat synovče. A pojď pěkně dovnitř. Nebudem se přece bavit venku, když každou chvilku začne pršet.“ Zvedl můj kufr jako nic a vesele si to odhopkal do chalupy.

OOO

Seděl jsem na kožešině, která ležela před krbem a opatrně jsem usrkával vařící bylinkový nápoj, který mi Matorf připravil. Na střechu potichounku poťukával déšť. Byl jsem v zadní místnosti sám, zatím co strýc v té přední cosi hledal. Byl to malý pokojík bez židlí, bez stolu, se spoustou skříněk, truhlic, vitrín, a podivného skleněného a kovového nářadí. Z rohu místnosti stoupaly úzké dřevěné schody do patra. Ve vzduchu viselo zvláštní aroma všech možných bylin, a prapodivných přísad, které jsem nikdy neviděl. Na truhle vedle krbu seděl obrovský kocour a upřeně mě sledoval. Bylo mi stále mizerně. Bylo mi do breku. Nejhorší noční můra se opravdu děje. A děje se mně, Auremu. V jedné vitríně, která stála kousek ode mě, jsem zahlédl svůj odraz. Světlé, jindy pečlivě učesané vlasy, mi trčely do všech stran a na tváři jsem měl dlouhou špinavou šmouhu. Mé oči byly vodnaté a skelné. Vypadal jsem opravdu nezdravě. Pokusil jsem si šmouhu z tváře setřít a přitom jsem si všiml mých prstů. Za nehty se mi drželo bláto a ruce vypadaly úplně stejně jako ruce Amanity. A to jsem byl venku sotva půl hodiny. Jak asi budu vypadat zítra? Za týden ? Matorf se vrátil ke krbu nespokojený. Zřejmě nenašel co hledal.
„Otec ti posílá dopis.“ Vytáhl jsem ze záhybu svého hnědého svrchníku hnědou obálku. Matorf si ji ode mě vzal, a aniž by si dopis přečetl, zmačkal ho a hodil do ohně. Znovu se na mě usmál.
„Nezajímá mě co tvůj nudný otec píše. Mrzí mě, že mě vidíš takhle modrýho,“ zaťukal si na zuby a pokračoval. „jen takový malý nevydařený experiment. Nevypadáš moc dobře, trolovník ti nechutná ?“ zeptal se starostlivě.
„Ehm, je to docela dobré, zato ty vypadáš až moc dobře na to, že jsi zdravotně indisponován a potřebuješ pomocníka.“ Pronesl jsem bez obalu.
„Pro boha kluku, jak to divně mluvíš ? málem bych ti nerozuměl.“ Byl mnou očividně pobaven až mě začal ten jeho modrý úsměv štvát.
„Nic mi není samozřejmě, nevim, jak si na takovou hloupost přišel, nikdy jsem neměl ani náchlad, jsem zdravej jako řípa.“ Pronesl hrdě a mohutně mával rukou směrem k přední místnosti. „Víš jak to myslim...“ A spiklenecky na mě mrknul.
V přední místnosti se nacházel velký prosklený pult, plný sáčků, krabiček, a různých obrázků. Všude visely sušené rostliny všech možných druhů a byly tam obrovské sklenice s naloženými živočichy, vnitřnostmi a s mnoha nepojmenovatelnými věcmi. V druhé části místnosti byla jakási kuchyň, kde se na plotně vařily ty nejdivnější lektvary, vývary a louhy. Na stole vedle plotny postávaly aparatury složené ze skleněných trubic, chladičů, baněk a kádinek, propletené mnoha hadičkami různých délek. Ze všeho se čoudilo, všude to bublalo, vařilo a syčelo. Nikdy v životě jsem nic strašidelnějšího neviděl.
„Kerberova slina ?“ čekal jsem vysvětlení. Strašidelný místo a k tomu tak strašidelný jméno. Matorf se přestal usmívat a vážně se na mě zadíval. Jeho šedé oči ověnčené vějířem drobounkých vrásek se ve světle ohně nebezpečně zaleskly.
„Víš…nevedu obyčejnou apatiku…vlastně vůbec nevedu apatiku. Tohle je dílna, kde vznikají ty nejhorší a nejnebezpečnější substance stejně běžně jako obyčejné léky proti běhavce. Vařím tu jedy stejně často jako nápoje lásky. Na světě je těchto podniků méně než prstů na jedné ruce. Já potřebuju někoho, kdo ho udrží, až tu nebudu. Nejsem sice nejmladší, ale rozhodně tu ještě pár desítek let budu. Od tebe očekávám, že začneš s výukou co nejdřív, je toho hodně co se musíš naučit. A rád bych, abys to za těch pár desítek let stihnul.“ Dlouze se odmlčel a sledoval moji reakci. Moje podvědomí mě opět předběhlo a já aniž bych rozuměl proč, jsem začal brečet. Matorf se zdál být zaskočený. Ostatně stejně jako já. Nadechl se a pokračoval ve vyprávění.
„No a ptal ses proč Kerberova slina ?“ nepatrně jsem kývl a posmrkl.
„Podle antické pověsti. Herakles dostal od mykénského krále Eurysthea za úkol přivést z podsvětí pekelného psa Kerbera. Herakles se svolením od Háda a Persefony vyvedl Kerbera na sluneční světlo, které Kerbera oslepilo. Pes vydal jedovatou slinu a na místě kam ukápla, vyrostla rostlina zvaná Aconitum. Symbol mého, a teď už i tvého řemesla. Možná jí znáš pod jménem Oměj.“ Hleděl jsem na strýce a vstřebával jsem to, co mi právě řekl. Mé řemeslo, já ale chci být medicín, ne travič. Pomalu mi docházelo co mě čeká. Docházelo mi, že domů se odsud nejspíš nedostanu. Docházelo mi, že zde, v téhle odporné chatrči, nějaký čas budu muset strávit. Docházelo mi, že mi otec úmyslně zamlčel detaily, že mi lhal. Pomalu jsem doháněl své podvědomí a pokračoval jsem v pláči. Vzlykal jsem hlasitě, byl jsem k neutěšení. Matorf odběhl do přední místnosti a přinesl mi nový hrnek s jiným zelenkavým nápojem.
„Napij se, uleví se ti“ a pomalu mi pomohl vypít nádobku až do dna.
„Neboj se Aure, vypadá to všechno děsivě, ale čeká tě tu ten nejlepší a nejpestřejší život, jaký by ti všichni tví nudní příbuzní záviděli. Tohle, je dobrodružství každý den.“
Jeho poslední slova jsem už nevnímal. Teplý nápoj se rozléval mými cévami do celého těla a já nebyl schopný se soustředit. Oční víčka mi ztěžkla a já neměl sílu s nimi bojovat a udržet je nahoře. Zavřel jsem oči a v ten okamžik jsem upadl do nejhlubšího bezesného spánku…