Sen

Malá holčička kráčela po cestě. Sníh jí křupal pod nohama, vločky se snášely na její prostý oděv. Studený větřík si hrál s hnědými vlásky a ona musela přivírat své pronikavě modré oči. Nebyla nijak upravená, vlasy se zdály rozcuchané, oblečení otrhané. Ale Anne si toho nevšímala. V tuhle chvíli vnímala jen zimu. Třásla se po celém těle, neboť poblíž nebylo úkrytu, který by ji ochránil. Musela jít dál, musela pokračovat ve své cestě bez cíle…

Začalo se stmívat. Vítr už tolik nefoukal, neboť se dostala do lesa. Stromy ji chránily a ona jim za to byla neskonale vděčná. Usedla pod jeden z nich a vzpomínala na rodiče. Nebyli s ní, neboť jednoho rána zmizeli. To ráno bylo to nejhorší v jejím životě... Když se probudila a oni nikde. Při té vzpomínce si přitáhla kabát blíž k tělu, neboť se v její duši ochladilo. Neměla ponětí, co dělat, kam jít. A tak šla tam, kam ji nohy nesly.

Les, ve kterém se právě nacházela, byl temný. Stromy vypadaly staře a pochmurně. Ale dívenka se zde cítila příjemně. Protože byla unavená, lehla si pod strom a chtěla spát. Ještě jednou se podívala kolem sebe, až se jí oči samy zavřely.

Probudila se. První, čeho si všimla, byla bílá pláň. Podivila se, usínala přece v lese, pod stromem. Byla zmatená. Co se to jen stalo? Kde je? Chvíli nad tím dumala, ale pak to vypustila z hlavy a vydala se na cestu. Vítr nefoukal, zato svítilo sluníčko. Jeho paprsky sice nebyly nijak teplé, ale už jen jeho přítomnost vykouzlila na Annině tváři úsměv. Šlapala sněhem celý den. Ačkoliv si byla jistá, že tu nikdy nebyla, přesto jí všechno kolem připadalo povědomé. Jen nevěděla odkud. Když se začalo stmívat, uviděla krásnou a malebnou roubenou chaloupku. Působila tak kouzelně, že neodolala a vešla dovnitř.

Uvnitř bylo teplo a příjemně. Anne si sedla na jednu židli a v tu chvíli se před ní objevil talíř s jídlem. Byla tak překvapená, že se na něj jen nevěřícně dívala. Po chvilce se však odhodlala a začala jíst. Najednou se v jejím těle rozprostřelo příjemné horko, neboť už dlouho neměla k jídlu nic teplého. Jelikož byla po celém dni velmi unavená, lehla si do postele a usnula.

Celý další den si vychutnávala nejen krásy krajiny kolem chaloupky, ale také chaloupky samotné. Byla šťastná, jak už dlouho ne. Cítila se jako znovuzrozená. Také si uvědomovala, že začínají Vánoce. Tento den – Štědrý den – v ní vyvolával příjemné pocity vzrušení a očekávání. I když věděla, že bude sama, vnitřní hlas jí říkal, že se stane něco, co ovlivní její život.

Nadešel večer. Venku už byla tma. Anne však vstala, otevřela dveře chaloupky a vydala se ven. Něco jí říkalo, že to má udělat. Něco mnohem silnějšího, než ona sama. Chvíli stála ve sněhu a dívala se na zářící měsíc a na všechny hvězdičky kolem. Najednou se stalo něco zvláštního. Objevil se před ní stromeček, pod ním hromada dárků, nádherně zabalených. Dívenka stále stála na tom samém místě, oči vyvalené, pusu dokořán. Po nekonečné chvíli vzala jeden z dárků a začala ho rozbalovat.

Papír sklouzl dolů a před ní se objevil jakýsi obraz. Viděla místnost nějaké chaloupky, uprostřed stůl a kolem něj tři osoby. Muž, žena a malá holčička, tak tříletá. Holčička najednou vstala a běžela k vánočnímu stromečku. Vzala jeden z dárků a nedočkavě ho rozbalila. Byly v něm malé, hnědé botky. Muž, zřejmě tatínek holčičky, ji vzal na klín a začal jí láskyplně botky nazouvat...

Celá scéna zmizela. Anne po tváři stékaly horké slzy. Znala tu holčičku, znala ty rodiče... Anniny rodiče... S očekáváním začala rozbalovat další dárek. Ocitla se ve stejné chaloupce, tentokrát byl stromeček na druhé straně místnosti. Holčička povyrostla, mohlo jí být tak pět let. Stejně jako předtím, všichni seděli u stolu. Dívenka najednou opět odběhla. Její maminka i tatínek se na ni dívali s radostí v očích, bylo vidět, jak moc jim na ní záleží...

Vzpomínka opět zmizela a Anne vzlykala čím dál víc. Nemusela rozbalovat další dárky, věděla, co v nich bude... „Kéž by tu tak byli,“ pomyslela si. „Kéž by mě objali...“ „Maminko... tatínku...“ zavolala nahlas. „Ano, miláčku?“ Anne nemohla uvěřit svým očím. Vždyť to byl přece maminčin hlas! Ale kde by se tu vzal...? Přesto jí to nedalo a otočila se.

Stáli tam. Oba dva, přesně tak, jak si je pamatovala. Na tvářích měli úsměv, v očích bezmeznou lásku. Anne se rozběhla a přitiskla se k nim. Najednou, po dlouhé době, byla opravdu šťastná. A v tu chvíli jí to došlo... Už věděla, proč jí celé to místo přišlo tak povědomé a známé. Už věděla, kam se to vlastně dostala. Tenhle svět, to byl její sen. Přesně o tomhle snila, o téhle chaloupce, o setkání s rodiči... A věděla, že tady je doma. Její putování skončilo a jí bylo jasné, že teď bude všechno jiné, mnohem, mnohem lepší.