Olivový poklad

Auto se řítilo po silnici do kopců. Kdo by to řekl do bráchy , že dokáže tak skvělě řídit malého fiátka. Seděli jsme a ¨nemluvili . Řidič se tvářil jako na tobogánu. Byl zelený, hodně zelaný a občas jsme slyšel huboký oddych: "Ach." "Jo". Maličko jsem se pokusil nadechnout. Oba jsme mlčeli. Blížili jsme se autem do výšky 1 000 m. Vytáhl jsem svůj výškoměr a zaměřil. 1 000, 1 005, 1 006. Nad námi byla stále silnice, která končila v oblacích. Otočili jsme další začátku a vjeli jsme do mlhy. Ručička výškoměru ukazovala 1 600, 1 650 ... 1 700. Mlha houstala a byl slyšet vítr. Tu před námi zablesko. 1 800. Brácha už nemohl být zelenější, možná už byla spíš než zelená modrá. Silnice se ještě jednou otočila a my jsme byli ve výšce 2 000 m. Otočil se ně mě:"Jsme tady." Ano, odpověděl jsem: "Blížíme se k vrcholu hory". "Fajn". "Máš zapnutý výškoměr?" "Mám." "Tak kdy, tak za 2 minuty". Poslendí minuta do vrcholu. Na výškoměru bylo 1 980 a za pak 1 999. "Tady, tady to bude." "Nic nevidím. "Nikdo z nás nic nevidí." Náhle osvítil cestu blesk. Kdo by chtěl, aby se mu blízkalo na cestu ve takové výšce . Ale pro nás to bylo požehnání. Uviděli jsme odbočku a těsně pod úpatí hory - snad chatu. Brácha zaparkoval a za hustého deště jsme doběhli k chatě.