Jezerní víla/2

2.
Nastalo absolutní ticho. Zeus stál před Andrejem a Klárkou. V moudrých

pohledech se díval na svou dceru. Pousmál se a pravil:


„Zdravím Tě má dcero. Přišel jsem si pro Tebe. Jsem Tvůj otec.“


Podal ruku a Klárka podání opětovala. Byla nejistá, ale energie a

poklid probudil pocit bezpečí. Rozloučila se s Andrejem, až několika

slz uronila.

Prostoupili prostorem vody, jezero se zatáhlo a obloha otevřela. Zeus s

Klárkou proletěli bránou a ocitli se nad modrou planetou.

Ten pocit beztíže a blaženosti zažívala poprvé. Procitla v ní duše

poloboha a cítila se nesmírně silná. Viděla obrovské oceány a vysoké

hory, nížiny, pouště a velká města. Nad pouští Saharou se zastavili a

pohleděli nad vyprahlou, opuštěnou oázou. Stromy a rostliny tu uvadaly.

Zeus seslal déšť.

Provazce deště dopadaly na listy rostlin a vyprahlá, písčitá půda

vstřebávala život. Ve vzduchu byla cítit voda.

„Podívej Klárko, chceš být bohyní a umět to, co já?“ zeptal se něžným
hlasem.

„Nevím otče, jsem ještě maličká. Mám strach- naučit se ovládat déšť a

bouřku, vítr, sníh…“odpověděla nejistě.

„Začneme duhou, neboj se dcero má.“

Proletěli celou planetou a zastavili se na Olympu.

„Viděla si tu krásu Řecka. Tu modrou a průzračnou vodu moře, stovky

ostrovů a paláců. Chceš tu žít a stát se nesmrtelnou?“

Víla Klárka chvíli mlčela. Zavzpomínala na jezero- na sumce Andreje, na

všechny obyvatele a ryby, na štěstí a také na člověka, kterého spatřila

na břehu.

„Nevím.“ odpověděla tiše a smutně.

Zeus se na ní podíval a pohladil.

„Vím, bude se ti stýskat, ale své přátele můžeš vidět kdykoli a zaletět

za nimi na okřídleném koni Pegasovi. Nebuď smutná dcero má.“

„Ano otče, budu žít s Tebou na Olympu.“

Klárka byla ráda, že uvidí své jezerní přátele a že se k nim může

vrátit. Najednou byla šťastná a hleděla do dálky vysokých hor a k

Soluňskému zálivu.