Jezerní víla/5

5.
Odletěli. On v podobě orla a Klárka na létajícím koni. Nad pouští

Saharou, v opuštěné oáze, kde právě rozkvétaly zachráněné stromy, bylo

opět potřeba seslat déšť. Slunce tuto krajinu sužovalo a jediný, kdo

mohl přinést vláhu, byl sám Zeus. Nyní chtěl předat své schopnosti a

čáry malé Klárce.

„Podívej, jaká udělám oblaka:“ roztáhl paže, z nichž proudilo modré

světlo, a potom se na obloze seskupovala mračna. Tmavo zastínilo celé

slunce a nastalo pološero. Rukama zakroužil a byl tu velký vítr;

chladný šlehal do tváře a písek v poušti poletoval. Z prstenu na ruce

proudily blesky, které směřovaly do celého prostoru.

Byl tu blahodárný déšť; na oba dopadal a stékal po tvářích.

Oblíbená oáza ožila a všechny rostliny zesílily.

„Chceš umět ovládat všechny pozemské živly?“ zeptal se sebevědomě a

pohladil po tváři.

„Ano otče, přála bych si umět vše, co umíš vytvořit.“s vážným a upřeným
pohledem.

Pověsil Klárce na krk zlatý amulet s modrým, diamantovým kamenem ve
tvaru srdce.

„Tento amulet pochází z pradávných dob. Ten, kdo ho nosí, může měnit

počasí na této planetě. Je pouze jeden. Jen já mohu rozhodovat o osudu

různých míst- kde a kdy a jaké bude počasí.“ promluvil vážně a pohleděl

na modré, pověšené srdce. „Začneme duhou.“

Vzal Klárčiny dlaně a udělal oblouk.

V tu chvíli se na obloze objevila velká, překrásná a barevná duha.

Oblaka se rozplynula. Opět svítilo slunce. Zpěv ptáků doléhal až k nim

a pohled na radostné poletování zahřálo. Ten život, ta radost u srdce…

udělala Klárce krásnou náladu. Už nebyla smutná. Rozběhla se do krajiny…

mezi květiny a stromy…a zvířátka. Chtěla je všechny poznat. Moc se jí

zde líbilo.