Noc Směňhuhláků

Vysoko v Ledových vrších, až ze samé střechy Tajekraje, vzhlíží k azurovému nebi oko Mrazera. Nebeská modř se zrcadlí v jeho zornici věčně zamrzlé hladiny. Bez zákalu z mraků, které věnčí zdejší velehory stěží u jejich pat. Od nepaměti skryto před vším, co se v dějinách světa, tam dole kdy odehrávalo, pozoruje bez mrknutí oblohu. Jedinkrát mžiklo, to ale nikdo nepamatuje, a jeho pohled se navěky zastřel krustou ledového víčka. Tak čirého, že mu však nikterak nebrání ve výhledu. Říká se, že voda Mrszera, i led sám jsou nejmrazivější součástí Tajekraje. Prý než proseknete díru skrz, zamrzne vám dřív sekera u hladiny, v horším případě v dlaních. Takže vodu Mrazera údajně nikdo nikdy neviděl. Místní povídačky tvrdí, že hlídaná ledobry, tryská jen z pramene v samotném koutu jezera. To je ale absolutně kruhové, jako zrak dravce, takže kdo ví? Uprostřed té dokonalé kruhovitosti ční bílá zřítelnice. Maličká zasněžená čepička ostrůvku Homole. Někdo říká, že jej navršili z ledu a sněhu jeho původní obyvatelé, jiní zase, že v samotném středu je voda tak mrazivá, že z ní tuhne vzduch a kupí se výš a výš, až ke špičce Bambule, strážní věže Homole.

Na Homoli žijí mrazerští tulidi. Tvorové, které spatřil jen málokterý člověk z nížin. Proto jen hrstka vyvolených přesněji ví, co jsou zač. Lidé, nebo skřeti, skřeti nebo zvířata? Hodní nebo zlí, chytří nebo hloupí? Dokud si zůstávají uprostřed ničeho, ve výšinách kdo ví kde, proč by se jimi někdo zabýval. Až první mrazerský tulid sestoupí, alespoň pod pás věčného sněhu, do výšin přístupných běžnému smrtelníkovi, potom si možná vyslouží krátkou kapitolu o zařazení vlastního druhu v nějaké moudré knize, na niž se budou odvolávat mudrci ještě celé věky, až do dob, kdy už dávno nebude nikdo, kdo ji vlastně vůbec četl. Těžko popsat něco, nebo někoho, když není s čím, nebo kým srovnávat. Snad by se dala tulidí postavička přirovnat k obtloustlým huňatým tělům tukorybců přítulných, jenže je málo těch, co jsme znalí podoby tukorybců. Stejné je to s jejich hlasem a řečí, leda jste kdy slyšeli praskot a pnutí mrazerského ledu za nejtužších ledovršských zimních rán a zároveň se dokázali domluvit s příslušníkem již zapomenutého Tučňáčího lidu. Jediné co se o těchto bytůstkách doneslo dále, než sahají lovecké stezky zdejších sněžných lišek, je jejich proslulá černá barva kůže. Je prý tak tmavá, že přes den polyká sluneční paprsky a v noci by údajně nahý tulid ve tmě vypadal jako díra v prostoru. Tedy jako zmrzlá díra v prostoru, protože jinak, než jako zmrzlý sloup ledu, by tady v mrazerském krutu, nahý nevydržel jediný okamžik. A nepomohla by mu ani jejich huňatá srst, jejíž chlup je průsvitný jak sklo, četný sto šedesát osm tisíc chlupů na jednu tulidskou plazivou blechu a teplejší, že lépe na tom už je jen kožíšek zdejších podsněžných krtků. Snad proto, aby byli stále v pohybu a neumrzli tak, jsou tulidi šíleně pracovití tvorové. Zlý jazykové vtipkují, že vlastně ani nespí. Kdyby jen na chvíli usnuli, upadli by údajně do zimního spánku a probudili se leda, až by je nějaká dobrá duše snesla o pár horských velepater níže. Dobří jazykové je zato velebí, protože díky jejich píli v ledařskému řemeslu, mohli vládci ledových vrchů vystavět většinu svých velkolepých pevností a měst. Ale to už je jiná, rozsáhlá kapitola tajekrajská.

Dlátoštěp Vločka byl tady na Homoly jedním z nejlepších a nejžádanějších sochařů ledu. Jeho díla zdobila ty nejvýznamnější homolské budovy, včetně náměstní kašny a několika klenutých mostů. Pokládalo se za čest a také známku důležitosti, mít byť malinkatou Vločkovu mistrovskou práci na svém stavení. Proslul především svým smyslem pro detail a dokonalou, téměř hodinářskou zručností, která se jakožto schopnost, v jeho rodu táhla již generacemi. Ne že by tady na Homoly kdo kdy slyšel o hodinách. (O těch tulidi snad ani nevědí, čas poznávají jednoduše podle tvaru sněhových vloček, který se v průběhu dne neustále mění podle teploty. Zajímavý způsob mají také právě pro měření teploty, o tom ale zase někdy jindy). Myšlenkou tohoto přirovnání, měla být poklona titěrné mravenčí práci. Ne že by tady na Homoly kdo kdy slyšel o mravencích…
Zkrátka a jednoduše Dlátoštěp svému řemeslu rozuměl jako málokdo. A že si tulidi odjakživa potrpí na okázalé zdobení a všelijaké parádičky všude kam se oko podívá, neměl Vločka o práci nikdy nouzi, spíše naopak. Jeho doménou byli ptačí figury. Kdo jiný, než mistr, co je schopný z ledu vytesat vlas, by mohl lépe vysekávat vzdušné perutě labutím chrličům, nemluvě o drobných zpěváčcích na okenních římsách, lavičkách a vůbec všude, kde jen si dokážete představit. Homolští milovali opeřence. Snad proto, že tady nad Mrazerem žádní nelétali. Pár pamětníků možná ještě vzpomíná proslulý tah divokých hus. Sotva se nebožky dostaly nad hladinu jezera, popadaly na kost zmrzlé, jako kuželky sražené přesným hodem. Jedno mávnutí křídli tady, v mrazerských mrazech a pírka by se rozlámala jako ze střechy uražený rampouch. Živých zpěváčků si na Homoli tudíž nikdy moc neužili, zato veverek, těch tady měli!

Dlátoštěp se svou ženou žili v nádherně zdobeném domku postaveném napůl z ledu, napůl ze dřeva, tedy v podobném, v jakém tady bydleli vlastně všichni tulidi. Měli kopu dětí, snad proto, aby se zvýšili šance Vločků předat svou sochařskou zručnost další generaci, nebo možná kvůli zdejším dlouhým nocím, kdo ví? Jeden ze synů se jmenoval Pískle. Jména jsou pro tulidy zvláště důležitá, mají o dotyčném lecco napovědět. Proto si jej běžně tulid ve svém životě mnohokrát vymění za jiné, které by ho mělo vždy co nejlépe vystihnout. Je docela normální, že některý činorodý homolan mění své jméno tak často, že nakonec nikdo neví, jakým ho má vlastně zrovna oslovit. Tak třeba chlapecké jméno samotného Dlátoštěpa, bylo kupodivu Všeroztlouk, ale ty tam jsou ty časy. Takže tenhle malý Pískle, si své jméno vysloužil ne jen kvůli drobnému vzrůstu, ale hlavně pro svou zálibu v otcovi výtvory z ptačí říše. Miloval všechno, co mělo zobák, peří, křídla a ze všeho nejvíce vyprávění o létání. Nikdy, tak jako většina zdejších (vyjma hrstky přeživších svědků velkého husího zmražení), nespatřil ladný pohyb vzduchem. Nejlepší homolští vypravěči se špetkou smyslu pro poetičnost, se pokoušeli připodobnit ho k plavbě tulidských kluzáků ledoletů po mrazerské hladině. Ale tím se jen malinko přiblížili ke skutečnosti. I to Písklemu stačilo. Měl totiž hluboký smysl pro fantasii. Takový, že jeho rodiče dlouho zvažovali (tak dlouho, že za tu dobu třikrát změnili jeho jméno) zda ho namísto Pískle, nenazývat Fantastou, nebo třeba Snílkem. Pískle neustále mluvil jen a jen o létání, hrál si na něj s ostatními sourozenci, nebo dychtivě poslouchal všechny příběhy, v nichž se cokoli alespoň na okamžik mihlo vzduchem. I laskavý otec Dlátoštěp vyráběl pro svého synka vše s ptačími motivy. Od kolébky ověnčené holoubky, po sáňky s křídli a jestřábí hlavou. Největším Pískleho přáním bylo, jak jinak, než umět létat.

Jednou do roka, to když mají sněhové vločky právě ten správný tvar, který na první pohled pozná každý tulid, slaví celá Homole Noc směňhuhláků . Toho dne se od samého rána veselí a hodují. Jedí máslové cukroví, nadívané veverky, kyselé rybí želé a jiné vyhlášené mrazerské delikatesy. Pijí především proslulou homolskou ledovici, nápoj slabší než jablečný mošt, a také dovozové pivo z nížin, které s nimi teprve dělá hotové divy. Zpívají vyjódlovačky, tancují zahřejhops a večer pak přijde to, na co každý netrpělivě celý rok čekal. Stavění směňhuhláků. S nápadem postavit si svého směňhuhláka přišel jako první, kdysi dávno Střechýl, naposledy známí pod jménem Prvostav. Prvostav Střechýl za pomoci třinácti sněhových koulí, dvou scvrklých brambor, rampouchu, rybí kosti, deseti ulit mrazerských šneků bruslaříků, pahýlu zimní třešně a okovu, (který překvapivě použil jako směňhuhlákův nos), postavil právě směňhuhláka, prvního a jediného svého druhu. Ten po svém zrodu, jak měli všichni směňhuhláci ve zvyku, přislíbil Prvostavovy splnit jeho největší přání. Pozornějšímu čtenáři musí být zřejmé, že k vůli svému jménu (na což si tulidi zvláště potrpí), požadoval směňhuhlák za tuhle laskavost od svého tvůrce, něco výměnou. Dnes už se, ( v důsledku málo probírané tulidské sobeckosti) ani neví, co vlastně si tehdy Střechýl přál a čím oplácel. Fakt je ten, že napřesrok už svého směňhuhláka stavěl každý tulid na Homoly. Ovšem pouze jediný ze všech byl každoročně ten správný, ten, který oné noci plnil přání. A takhle to tady chodí každoročně. Nikdo nikdy neví čí směňhuhlák bude ten kýžený a tak staví všichni rok co rok a doufají. Už od dětství si umí každé zdejší dítě postavit co nejdokonalejšího směňhuhláka přesně tak, jak to před ním dokázal Střechýl Prvostav a jeho následovníci. Stavba směňhuhláků je dnes dokonce jedním z důležitých předmětů již v první třídě na homolské škole. Všechny tulidské děti jím prospívají bez problémů, jelikož tuhle činnost ovládají dokonale již mnohem dříve, než vůbec usednou za škamna. Napříč historií byla zaznamenána mnohá více, či méně úspěšná splněná přání. Od nových přenádherných sídel, po rozrostení potomstva. Na druhou stranu tu byly také směny na revanš. Jako vyhoření domu, nebo rozrostení potomstva.

I letos bylo vše připraveno na večerní hromadné stavění. Opět se slavilo, jedlo a pilo a nakonec došlo i na samotné směňhuhláky. Se vší vážností se homolští pustili do díla. Tedy všichni, až na pár notoricky známých vyjímek, kteří pravidelně podlehnou svodům a síle dovozového piva a pak si celý následující rok vyčítají, že zase promarnili svou šanci.
Před Vločkovic stavením vyrostla hromada směňhuhláků. I nejmladší Nejmladší Vločka plácal toho svého. V hlavě přání houpacího býka, na kterém už začal starý Vločka pracovat, ve strachu, že jeho posledně rozený hodlá nerozvážně ztratit výměnou daleko víc.
Pak přišla očekávaná chvíle a Tajekraji div se, letos promluvil Pískleho směňhuhlák. Rybí kost se mu protáhla od brambory k bramboře, málem to s Písklem praštilo.
„Zdjavím, mjadý pjíteli.“ Zahuhlal směňhuhlák. (Teď teprve, jistě plnohodnotně oceníte vhodnost zvoleného jména). Vločka, celý zkoprnělý ani neodpověděl. Nezdálo se však, že by to bylo nijak na škodu. Smněňhuhlák na pozdrav vlastně ani nečekal a hned se dal do řeči. To víte, když máte možnost popovídat si jen jedinkrát do roka, nepustíte toho druhého ke slovu jen tak.(Někteří tulidi mají za to, že i podle toho, jak a s kým si chtějí směňhuhláci popovídat, si také vybírají). Tenhle zjevně nestál o smysluplný rozhovor, ale naopak se asi potřeboval pořádně vyžvanit. Pro to byl Pískle jako stvořený. Jenže na druhou stranu zkuste trpělivě poslouchat upovídaného, huhlajícího směňhuhláka, s hlavou plnou vašeho přání. Proto, když se po téměř třetí změně tvaru sněhové vločky směňhuhlák, poté co probral veškeré změny na Homoly za celý rok, okomentoval nové přírůstky malých tulidků a povzdechl nad těmi, co už letos nestavěli (tím samozřejmě neměl na mysli vášnivé konzumenty dovozového piva. Ty by ostatně neoznačil jako někoho, kdo nestavěl a neměl jako každoročně tu možnost). Když se tedy prokousal tím vším, pronesl důrazně pár vět o významu, důležitosti a následcích volby přání, zeptal se konečně.
„Už nic víc nemusím slyšet, jen tě prosím, veliký smněňhuhláku, dej mi křídla, abych mohl létat!“ Vyrazil ze sebe netrpělivě Pískle. Rybí kost se zkřivila v potutelný, takřka šibalský úsměv, ve kterém již zůstala. Noc smněňhuláků pro letošní rok skončila. V tentýž okamžik se přání stalo skutečností. Jenomže došlo k tomu, před čím smněńhuhlák varoval. Totiž že si Pískle pořádně nerozvážil, co si vlastně přeje a za co mění. Přání bylo vyplněno přesně tak, jak jej malý Vločka vyřknul. Snad to bylo proto, s jakou netrpělivostí a dychtivostí vyslovil svou prosbu, anebo že skočil tomu užvaněnci do řeči, nebo zkrátka proto, že jsou smněňhuláci už prostě takoví. Tak či tak stalo se, že během okamžiku vyrostli ubohému Písklemu místo uší dvě pořádná křídla. Přesně jak si přál. Už přece nemusel nic víc slyšet, tudíž nepotřeboval uši a namísto nich dostal to, po čem toužil.
Všichni okolo, tedy téměř každý z Homole se zděsil. Nejvíce pak Vločkovi, jenže to už bylo pozdě. Pozdě bylo i na Dlátoštěpovy výčitky a naříkání, nic z toho už vyděšený Pískle nemohl slyšet.

V následujících dnech se stala Pískleho tragédie hlavním tématem rozhovorů všech tulidů. Chlapec sám dostal přes křídla tu největší ušanku, která se na celém ostrově našla a chodil bočními homolskými uličkami se svěšenou hlavou, nebo tak říkajíc sklopenými křídli. Nejvíce jej trápila skutečnost, že jeho vysněné létání bylo opět jenom nesplněným přáním, protože sotva by roztáhl svá nová křídla, ve chvilce by mu umrzla a perutě se rozlámaly na milion ledových střípků.
Tvar sněhových vloček se měnil znova a znova, čas ubíhal. Z neštěstí, které potkalo malého Vločku, se stala zajímavá historka a od té už nebylo daleko k historce zábavné a námětům na všelijaké okřídlené vtipy. Štěstí, že je nebohý Pískle nemusel poslouchat. Hůře na tom byl jeho otec, ten musel a poslouchal. Navíc ho trápil syn, který ani neslyší, ani nelétá, a ještě k tomu si z něj každý v Homoli pořád jen dělá legraci. „Kluk jeden nezdárná“, lamentoval Dlátoštěp. Kdyby ho tak mohl za tu jeho hloupost alespoň pořádně vytahat za uši!
Tak přemýšlel, jak by mohl svému synkovi pomoct, až jednoho dne dostal ten správný nápad. Přece stejně, jak ke křídlům přišel, se jich musí i zbavit. Už za necelý rok je tady Noc smněňhuhláků zase. Zase jeden šťastlivec, zase jedno přání. Jenže mělo to háček. (O tulidské sobeckosti jsem se již zmiňoval). Ten háček tedy vězel v tom, jak má chudák Dlátoštěp přimět jednoho ze svých sousedů, aby obětoval své přání Pískleho uším. Byla to zapeklitá věc, zvláště když Vločka nemohl ani tušit, kdo vůbec bude tím, ke komu napřesrok jeho smněňhuhlák pronese své: „Zdjavím, pjíteli.“
Rozhodl se tedy, Dlátoštěp Vločka, že nenechá nic náhodě. Musí si získat přízeň celé Homole, potom snad nebude těžké požádat kohokoli o jeho přání. Jak jinak svého cíle mohl mistr sochař dosáhnout lépe, než pomocí toho, co uměl dokonale. A tak se pustil do díla. Začal tesat ledové sochy po celé Homoly. Mnohem víc než dříve, mnohem krásnější a pro všechny. Tulidi jej brzy opravdu začali milovat. Vždyť ráno co ráno, když vytáhl některý paty ven z domu, našel před svým vchodem novou ledovou fontánku, altán, sousoší, nebo dokonce vlastí bystu. Dlátoštěp nevěděl kam dřív skočit a Homole se brzy začala třpytit jeho díly od jednoho konce ke druhému.

Konečně přišla vytoužená Noc smněňhuhláků. Doslova za pět tvarů ta poslední vločka, jinak by se dobrý Dlátoštěp asi uštval k smrti. Opět veselí, jídlo a pití. Opět ti samí, notoricky známí milovníci dovozového zboží. (Na jejich dvorcích nevyrostla za celý rok, kdo ví proč, ani jediná ledová stavbička, nebo snad jen malinkatá figurka). A nakonec se začalo opět i stavět.
Asi je zbytečné potřetí se zde zmiňovat o tulické sobeckosti. Tak tedy i dnes smněňhuhlák přislíbil splnit přání, jenže dřív než se k šťastlivci Dlátoštěp prodral, bylo již pozdě. Nové přání splněno, křídla stále na Pískleho hlavě a uši nikde. Snad kdyby byl starý Vločka rychlejší! Možná kdyby nemusel přelézat šťastlivcovu branku, kterou zrovna nedávno sám dodělal a že byla nejzdobnější na celé Homoly! Panečku přes tu se tak špatně lezlo! Výtečná práce!
Co naplat, svou šanci propásl. Letos, ale může to zkusit napřesrok zas. Byl přece Vločka a žádný z toho rodu jen tak neroztaje! Takže se znovu pustil do díla. Jakoby se nepoučil. Příštím rokem to totiž samozřejmě dopadlo stejně. A ten další taky a další a další.

Zatímco Homole za celá ta léta Dlátoštěpovou prací vykvetla do nevídané krásy, on stejnou prací sešel. Zestárl i Pískle, nyní zvaný Křídlouchý Vločka. Neměl jednoduchý život a tak není divu, že se nakonec stáhl dál od ruchu města a začal sloužit vysoko na Bambuly, strážní věži Homole. Sluch bylo to poslední, co tam nahoře potřeboval, navíc byl daleko od všech posměváčků, které postupem času začal skutečně nenávidět. Také měl konečně blízko ke svému milovanému nebi, volnému prostoru ptáků.
Mohl by to být konec, neslavný, ale byl by. Jenže pak se jednoho dne přihodilo něco, co mělo celým příběhem ještě pořádně zacloumat. Tím dnem byla vlastně noc. Noc smněňhuhláků. Od Pískleho nešťastného přání uběhla pěkná řádka let a po nich, po všech těch neslavných letech dostává Pískle, chcete-li Křídlouch, druhou šanci. Jeho smněňhuhlák zase promlouvá! Poprvé za celou historii smněňhuhláckých nocí se tohle podařilo někomu dvakrát.
Asi není těžké uhodnout, co si Pískle přál. Zajímavější bylo, za co směňoval.

A tak celý rok potom, chodili homolští tulidi s obrovskými ušankami na hlavách a dorozumívali se mezi sebou rukama nohama. Přitom nadávali jako špačci, (což se vzhledem k tomu, co nosili všichni pod čapkami, jako přirovnání docela hodí). Nikomu z nich všechno to láteření ale vlastně nemohlo vadit, protože jediným, kdo je musel poslouchat, byl Pískle, chcete- li Křídlouch a především nejnovějším jménem Mstuměl Vločka a ten se věřte mi, náramně bavil.
Ptáte se proč celý rok? Protože o další Noci smněňhuláků si úplně každý na Homoli přál tu jedinou věc, aby bylo vše jako dřív. Mezitím vládlo toho roku na ostrůvku nezvyklé ticho. A v tichu se nedá nic moc lepšího dělat, nežli pořádně přemýšlet a také zpytovat svědomí. Vypráví se tedy, že od jistých dob, jsou mrazerští tulidi mnohem upovídanější než tomu bylo dřív. Také se touhle příhodou často zdůvodňuje tulidská záliba v nošení nebývale velikých ušanek. No a nakonec, dnes údajně neexistuje nikdo, kdo by o některém z homolských tulidů mohl s čistým svědomím prohlásit, že je snad jen malinko sobecký. O takové vlastnosti, tady uprostřed Mrazera ,prý ani neslyšeli (minimálně rok určitě ne), ale kdo ví?