Hranivalské šílenství

Vysoko na mapách Tajekraje, zhruba v místech, kde se většina z nich láme přes okraj stolu, když je na něm rozprostřete, těmi místy se táhne Ohrok. Rokle nedozírné délky, šíře a hlavně nekonečné hlouby. Milník všech tajekrajských popletů, kteří věří na jeho kulatost. Žádný z nich by ovšem tento nesmysl neobhajoval, kdyby byl Ohrokem kdy sestoupil. Samozřejmě, že by díky svému tvrzení prošel skrz na skrz, jenže ve spojení nekonečna hloubky a nedozírna délky, by vlastně Ohrok dělil svět na dva kusy. Tato teorie tudíž může být pravdivá na oné druhé polovině, ze které pravděpodobně pocházejí právě všichni tihle popletové.
Už málokdo ví, že Ohrok je vlastně původním řečištěm Mrakotoku, největší řeky světa, pramenící vysoko v oblacích. Jako mohutný sloupce dopadala na zemi s obrovskou dravostí, až se prokousala do takových hlubin, že nakonec po ní nezbyla ani kapka, jen památka v podobě terasovitého koryta Ohroku. Průzkumníci a badatelé této oblasti tvrdí, že rozlehlost Ohroku je zhruba stejně velká, jako rozlehlost plochy celého známého Tajekraje. Ale většina z těch, kteří se to snažili dokázat a ve svém bádání zašli až příliš hluboko, se nikdy nevrátila. (Možná se spíše hodí říci, ještě nevrátila, protože to, že se někdy v budoucnu ještě ukážou, se úplně vyloučit nedá).
Pravdou je, že Ohrok musí být skutečně velikým, neprobádaným, tajuplným a nebezpečným místem Tajekraje. Svět sám pro sebe.
Po povrchu Tajekraje kráčí bytosti (a to nemluvě o těch ostatních, kteří se pohybují přesně dvanácti sty osmnácti jinými způsoby nežli kráčením), rostou zde kytky, stromy i některá zakořeněná zvířata, nad jejichž podivností žasnou i ti, co si je vymysleli. Dějí se zde takové věci, záhady a nesmysly, že každý, kdo se jim snažil porozumět, skončil nakonec ve svěracím brnění. Ale tohle všechno je jen slabým odvarem, (tulidskou ledovicí) oproti čemukoli tam dole v Ohroku, nebo čemukoli co z něj kdy vzešlo. A že toho mnohdy vylezlo! Právě proto, se kdysi dávno několik mocných vládců tehdejšího Tajekraje rozhodlo, udělat tomu přítrž. Spojili své síly a vystavěli po celém obvodu rokle pás strážných pevností, aby hlídaly každého Tajekrajana před čímkoli odtamtud z hlubin.

Někde uprostřed řady těchto strážních pevností, (nebo pokud patříte k popletům a vyznavačům kulatosti Tajekraje, pak to bude na začátku, konci, nebo kdekoli jinde v řadě), stojí Hranival, jedna z prvních kamenných staveb toho druhu. Právě tam, svého času, sloužila hrstka odvážných vojáků, střežící klidné spaní Tajekrajanů. Posádce velel jistý kapitán Vojmír z Hrsti. Dobrý a spravedlivý, moudrý a svými muži oblíbený. Služba u břehů rokle nebyla nikdy procházkou růžovým sadem, ale naopak černými nepřátelskými lesy, odloučením a samotou. Na některé pevnosti se prý posílalo mnohdy za trest (a to jistě nešlo jen o špatně vycíděnou zbroj). Naštěstí tady na Hranivalu vládl prozatím klid a dobrá nálada.
Hlídka dnem i nocí střežila okolí a také se starala svépomocí o vlastní obživu a potřeby. Zásobovací vůz tady zabloudil tak dvakrát do roka, (dík královským úsporným nařízením) jednou, aby se vozka zeptal, co příště dovést, a teprve až podruhé se samotným proviantem.
Na to byli místní muži zvyklí a tak se živili štědrostí lesa a lovem.

Jednoho roku vylezla z Ohroku strašlivá zima. Zavála celý les a dokonce zafoukala všechny cesty sněhem tak, až toho léta vymizely i z map. Vůz s milodary nedorazil (nebylo by to nic převratného, kdyby šlo o jeho první, tedy výzvědnou cestu. Jenže tentokrát se měl zrovna přikodrcat s plným nákladem). Hrozil tedy hlad.
Svolal proto Vojmír své muže, aby provedl opatření, jimiž by zabránil potížím. V první řadě tedy odvolal kuchaře a na jeho místo dosadil toho nejhoršího v řemesle. Taky k výdeji jídla postavil nejhubenějšího lučištníka Lunta. No a dva největší jedlíky posádky rovnou poslal domů. Dále pak nechal pečlivě uskladnit a hlídat zbylé zásoby a vyslal na loveckou výpravu pár svých nejlepších stopařů.
Zdálo se, že by s takovou mohli na Hranivalu krutou zimu přečkat. O pár kilo lehčí, pořádně nabroušení na nového kuchaře a Lunta, ale mohli by.
Jenže pak se udály dvě věci. Tou první byl návrat lovců. Přitáhli úplně s prázdnou.
„V celém okolí, ani živáčka,“ naříkali. „Brlohy zasněžené, tůně zamrzlé až ke dnu, dokonce i po stopách ani stopa! Zajíci běláci museli tím chladem vyblednout, že je zkrátka není možné spatřit a vysoká se letos zřejmě naučila vyhrabávat nory, aby v nich přečkala!“ Marná sláva, kde nic, tu nic.
Druhá událost, to byla teprve katastrofa. Do Hranivalské spíže se prokousali mlsníčci. Roztomilí, neškodní tvorečkové. Neškodní do té doby, než na krajinu padne kalamita jako ta letošní. Pak se právě z těch nejrozkošnějších stávají prevíti. Mlsníčky má každý v oblibě, nejsou jako myši ve špajzu, nebo jiní pažravci, kteří spořádají, co najdou a jediné co po sobě nechají, jsou díry ve zdech a bobky. Mlsníčci jsou vybíravý gurmáni. Když pečeni, tak jen tu nejvypečenější, z buchet si líznou jen povidel, nebo trochu sypaného cukru, z mléka smetanu a tak podobně. Vždycky jen tolik, aby to člověk jen stěží poznal, natož se kvůli tomu hněval. Navíc za svůj lup nechávají na oplátku vždycky pár hezkých veršíků vyšlapaných v mouce, nebo vyrytých ve ztuhlém sádle. Každý si je rád přečte a příště zase milým mlsníčkům něco podstrojí. Jenomže to nesmí být nouze jako teď. Tihle výtečnicí vybílili do mrtě hranivalské zásoby a nenechali ani špejle z jitrnic. Navíc se neobtěžovali s nějakými rýmy, nebo snad že by utekli z místa činu. Hlídka je našla přecpané k prasknutí na podlaze spíže, s rozepnutými pásky a vyvalenými panděry. Tváře prokrvené jídlem a studem. Byl to šok. Všichni v pevnosti zděšení. Existovalo jisté řešení, (určitě vás, jen se nedělejte, napadlo také), ale sníst mlsníčka, to by bylo stejné, jako sníst narozeninového skřítka dárkonoše, nebo pavoučka úklizníčka. Tohle prostě nešlo.
Jenže co teď měla ubohá posádka dělat? Znovu se tedy sešli k poradě a společně přemýšleli.
„Jedinou možností, je jít pro něco k snědku dolů, do Ohroku! Bude to nebezpečné, ale s prázdnou se odtamtud jistě nevrátíme.“ Navrhl kdosi, ale o téhle možnosti nechtěl Vojmír ani slyšet. Hned vzpomněl nedávnou příhodu z jara, kdy přišli o všechny koně. (Mimochodem nebýt tohoto incidentu, bylo by teď po problému. Ať si kdo chce, říká, co chce, kůň, to není mlsníček, ani neumí psát básničky, no ne)? Tehdy vítr přivál z Ohroku k okraji, hrstku výtrusů depresníčku černokvítku. Koně jej spásli a potom nebylo možné je kdekoli přivázat za uzdu, jinak by se sami oběsili na vlastních ohlávkách. Tak tenkrát neuvázaní do jednoho utekli.
Pak už nepřišel nikdo na nic. Situace vypadala beznadějně.
Uběhlo pár dní a posádka začala pořádně hladovět.
Nešťastný Vojmír se zavřel do své komnaty a začal přemýšlet jak z toho. Pokaždé, když to dřív udělal, vyšel ven se vztyčenou hlavou a s řešením na každičký problém. Tedy i teď jeho muži věřili, že tomu nebude jinak. Jenže dny ubíhaly a Vojmír ne a ne vystrčit nos ze dveří.
Pevností se začaly ozývat hrozivé zvuky kručících břich. Bylo to k nevydržení.

Nakonec se jedné noci rozhodli dva největší zoufalci, že neuposlechnou Vojmírovo varování (ostatně jak mohli vědět, jestli je Vojmír ve své komnatě ještě pořád naživu), a tak se potají vydali pro jídlo do Ohroku.
Sestoupí jen jedno, maximálně dvě patra, přece se jim nic nemůže stát. Za neposlušnost by mohli být potrestáni, ale když všechno vyjde tak jak má, ještě budou za hrdiny.
Tak počali zdolávat strmý sráz, a vnořili se do prapodivného světa rokle. To, co tam té noci spatřili, se nedá ani vypovědět. Především proto, jak hrozná tam dole byla tma. Z temnoty se ozývali strašidelné zvuky připomínající například různý klokot práce, nebo třeba klinkot školního zvonku, ale ti dva se nevyděsili a šli dál. Kolem světla očí všemožných dravců a stvůr tak strašlivých, že mohou vylézat pouze a právě za tak temných nocí, jako byla ta dnešní, jinak by se vylekali navzájem. Ale ti dva stále pokračovali. Pod nohama jim praskalo, skřípalo, čvachtalo i kvičelo. Ani to je nezastavilo. Všude kolem zápach hniloby, síry a zatuchliny. Pravda, to byli oba na vážkách, zda se neotočit a jít spět. Přece jen sháněli něco, co by se dalo pozřít a to pokud možno bez vážných potíží. Pak ale je přes nos udeřila konečně i vůně! Jeden ji popsal, jako pečená jablka, ten druhý spíše coby pořádně zralý beraní sýr. Tak nebo tak, oběma se jen sbíhaly sliny. Nechali se tedy dál vést svými nosy. Za nedlouho dorazili na mýtinu. S nimi se sem shora vkradlo i malinko světla, takže mohli spatřit, co že to tak libě voní. Keř obsypaný vejci. Byla veliká asi jako husí, některá kropenatá, jiná bílá, či jinak barevná. Podivná věc, o které ani jeden z nich nikdy neslyšel. Jistě by byli mnohem obezřetnější a nedůvěřivější, nebýt toho příšerného hladu a na druhou stranu té slastné vůně. Neudrželi se a utrhli si. Sloupali měkkou skořápku, jako kůru z pomeranče a ochutnali.
„Opravdu! Pečené jablko!“ Olízl se první.
„Ale kdeže! Sýr! Výtečný beraní sýr!“ Zamlaskal ten druhý.
Ať to bylo jak chtělo, nacpali se oba zrovna tak, jako ti neslavní mlsníčci nahoře v Hranivalu.

Ráno byla celá pevnost na nohou a sháněla se po dvou dezertérech. Nedalo se nic dělat, museli vyrušit i Vojmíra. (Docela se všem ulevilo, když jej našli v jeho pokoji živého a zdravého. Pravda, kapánek podvyživený a sešlý, ale nebyl na tom o mnoho hůř, než kdo jiný z jeho mužů). Pověděli mu, co se stalo, ale nežli s tím stačil kapitán cokoli udělat, objevili se ti dva v bráně sami. Vypadali naprosto v pořádku, dokonce veselí a hlavně najezení. S sebou plný pytel oněch podivných ohrockých vajec.
Jenže potom oba promluvili a bylo zle. Najednou jim nikdo nerozuměl. Plácali nesrozumitelně, nesmyslně a dokonce se tak i v očích ostatních chovali.
Vojmír je dal okamžitě zavřít do opuštěného pokoje a nařídil hlídat. Sebral pytel, protože se dovtípil, k čemu došlo, a zamkl jej ve sklepení, kam se neprokoušou ani mlsníčci.
Jenže měl raději vejce vhodit zpátky do chřtánu Ohroku. Žádné sklepení ani zámek nedokáže uvěznit vůni, která se linula z pytle. Vůni pečených kuřat, zabijačkových dobrot, nebo všemožných exotických plodů.
Když se ten svůdný závan (v podobě vůně jemného račího masíčka, uzeného v olšovém kouři), dostal až nahoru do Vojmírovi komnaty,(kam se kapitán odebral opět přemýšlet), a vylákal jej ven, bylo už pozdě. Muži podlehli svému hladu a chutím. Pytel objevili, sklep odemkli a téměř vše snědli.
Vojmír je našel už ve stejném stavu, jako ty dva před nimi. Dočista poblázněné!
Tak zůstal na celém Hranivalu jako jediný zdravý mezi šílenci. Zbytek posádky, která dříve vzhlížela ke svému veliteli, ve všem ho poslechla a uznávala veškerá jeho rozhodnutí, od té chvíle jako vyměněná. Nejen, že si muži dělali, co chtěli, (tím prvním bylo, že se znovu vydali do Ohroku pro další várku vajec), ale navíc jim začal Vojmír najednou strašlivě vadit.
Snažil se pochopit, co se to s nimi stalo, ale marně. Vůbec jim nerozuměl a oni zase jemu. Nakonec se v obavách o vlastní bezpečí stáhl do své komnaty a pevnost přenechal vládě šílenců.

Vyšel až po několika dnech. Zesláblý, na pokraji sil. Nejprve se zděsil, co se to s Hranivalem stalo. Vůbec to tady nemohl poznat. Pak zjistil, že stav ostatních je ještě daleko horší než dřív. Úplně zoufalý. Nevěděl, jak dál. Pak uviděl na stole plnou mísu těch proklatých vajec. Zatímco on stále jen strádal, jeho muži se jimi pořádně zakulatili, jen co je pravda. Tak bezradný Vojmír, se smrtí na jazyku mávl nad vším tím běsem okolo rukou a zhltl hned celou mísu!
Pořádně se nacpal a pak zjistil podivnou věc. Najednou mu nepřišlo nic tady zas až tak zvláštní, šílené. A co víc, opět rozuměl i svým mužům a oni zase jemu.

Dnes už nikdo neví, co se s posádkou stalo. Od těch dob se jich na Hranivalu již vystřídaly tucty. Někteří vojáci tvrdí, že dodnes slýchávají v tamních zdech šílený smích Vojmíra a jeho druhů, ale kdo ví?