Feministická pohádka aneb: Unesený princ: 01

-1-
Království Sedmi Jezer bylo naprosto průměrné pohádkové království, kde všechny dívky toužily po tom, aby se do nich zamiloval princ (a budoucí král), což bylo, s prominutím, naprosto nemožné. Ne, že by nebyly dostatečně krásné, o to vůbec nešlo. Dívky v tomto království byly jedna jako druhá přímo předpisově krásné…jenže...vždycky je tu nějaké "jenže".
Princ si s námahou zavázal korzet tmavomodrých šatů a spokojeně se na sebe podíval do zrcadla. Chtěl takhle chodit každý den, ale co naplat? Jednou byl princ a tohle si prostě dovolit nemohl.
„Teo!“ ozvalo se z chodby hlas Teodorova mladšího bratra Patrika. Teodor začal panikařit. Jestli ho takhle Patrik uvidí, bude to ještě horší, než je to teď. Začal ze sebe strhávat šaty, které pevně držely na jeho mužném těle zásluhou korzetu.
„Teo, volá tě matka!“ Patrikův hlas zazněl z větší dálky a Teodor si oddechl. Jenže to má nějaký důvod, proč se říká: „Neříkej ‚hop‘, dokud jsi nepřeskočil.“
…
Pokud byl někdo ve správný čas na správném místě, mohl vidět tmavý mrak velkou rychlostí letící po nebi. A pokud by ten někdo měl dobrý zrak, rozeznal by tři hlavy, tělo, pracky a křídla. A pokud by ten někdo byl třeba princezna Sandra, mohl by si klidně střihnout nějaký ten taneček, kdy škrobená sukně odhaluje víc než jen řasené spodky.
Sandra v tu dobu vystavovala na odiv své bujné poprsí tvořené převážně vatou a hedvábnými ponožkami, když si draka všimla. Srdce jí okamžitě poskočilo. Nebyl to ani týden, co četla, že princeznu Radoslavu z vedlejšího království unesl drak a z široka daleka se začali sjíždět princové, kteří ji toužili vysvobodit a samotný fakt, že za to dostanou polovinu království, byl jen nedůležitým detailem.
Teď měla šanci zase Sandra. Koketně se opřela o zábradlí a- A drak to otočil a zaletěl někam na severní zahrady, odkud se po chvíli ozvalo zaječení. Sandra byla v šoku. Nechápala, co se to stalo, takže si nadzdvihla sukně a nejvyšší rychlostí, jakou byla schopná vyvinout v lodičkách na podpatku s plícemi sevřenými korzetem, si to metelila na severní zahradu.
Když tam dometelila, naskytl se jí obrázek naprosto skvostný. Mohutný oheň chrlící drak sice oheň nechrlil, zato v jedné tlapě držel dívku v tmavě modrých šatech. Když na ni Sandra zaostřila, s hrůzou zjistila, že to není dívka, nýbrž princ Teodor. Nechápala sice, co dělá princ Teodor v jejích tmavomodrých šatech, ale v tu chvíli byla smrtelně uražena. Nejen, že drak neunesl ji, bohatou a cudnou princeznu, ale ještě ke všemu si dovolí unést prince?! Když je poblíž ona?!
V tu chvíli vypadala Sandra, jako by měla oheň chrlit ona. Nejprve šíleně zrudla a pak- chystala se na draka zaječet, že by si měl pořídit okuláry a příště odnést ji, ale drak jen párkrát máchl obrovskými křídly, přičemž poryv větru odpálil Sandru ze severní zahrady na jižní a odletěl. A Sandra začala ječet.
…
„Sandro, miláčku, holčičko, jsi v pořádku?“ povykovala královna Eutropie a poplácávala pohlednou princeznu svou mužnou ručkou po tváři. Když Sandra otevřela oči, na chvilku zadoufala, že ji onen drak skutečně unesl. Až po dalším proplesknutí si uvědomila, že zírá do tváře své vyděšené matce, které se mimochodem velice ulevilo, když se její půvabné dítě (podobou spíše po otci než po matce) konečně probralo po tak dlouhém letu.
„Maminko?“ blonďatá princezna zmateně zamrkala dlouhými a profesionálně udržovanými vlasy, což způsobilo menší větříček…
„Holčičko moje, jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“ Vyjekla královna svým barytonem. Sandře hned všechno došlo. Princ Teodor!
„Matko, princ Teodor-“ začala rozčíleně.
„Neboj se, holčičko, nemá o tom tvém potupení ani potuchy.“ Uklidňovala ji Eutropie.
„Ale-“ začala znova princezna.
„Neboj se, nikdo mu nic neřekne. Vaši svatbě vůbec nic nebrání…“ dál ji uklidňovala bývalá šampionka v těžké váze z království Opidus. Sandra protočila oči a naštvaně vstala.
„Ty vůbec nic nechápeš!“ zaječela na svou matku a rázným krokem poněkud zpomaleným naraženou kostrčí vypochodovala z pokoje. Královna jen pokrčila rameny a vydala se za ní.
…
„Koukej mě pustit, ty obludo!“ Ozývalo se tou dobou z mraků nad nějakou naprosto neznámou a naprosto nevýznamnou vesničkou. Jmenovala se Madlovice. S mandlemi tu neměli místní lidé takřka nic společného, ale jméno je jméno, takže se sem vždy svážely nové odrůdy mandlí, všichni pěstitelé mandlí a milovníci mandlí tu mandlovali od rána do večera…
V době, kdy se tento jekot ozval, zrovna měli v Mandlovicích mandlový průvod. Oblaka byla řídká, proto byl drak vidět. A vidět byla i dívka v tmavě modrých šatech, kterou držel ve spárech. Jekot se ozval nanovo.
„Do všech mandlí! To musí být princezna Sandra!“ ozval se jistý duchaplný mandlový mnich z průvodu a už si to metelil oznámit neblahou novinku na místní poštu. Do tří dnů tu tak Sandra mohla mít sličného zachránce.
…
Jakmile drak minul vesnici, jedna z hlav se sklonila směrem k divoce se zmítající princezně.
„Těší mě, princezno Sandro, já jsem Nikolas.“ Pronesla a svůdně na ni mrkla. Princezna se nejdřív otřásla a pak ho praštila chlupatou ručkou do nosu.
„Já nejsem Sandra, idiote!“ zaječela. Nikolas se cítil silně uražen. Sám byl zvyklý, že když už někoho unese, princezna se ho bude bát, nebude ho bít, bude se holit a nebude tvrdit, že není někdo, kdo je.
„Ale samozřejmě, že jste Sandra, ženská krása z vás přímo čiší.“ Namítl a pokračoval by v lichotkách, kdyby znovu jednu nekoupil tou mužnou pěstičkou.
„Já nejsem Sandra!“ protestovala. Nikolas se tedy otočil zpět a to právě ve chvíli, kdy přilétali k horám. Dívka začala znova ječet.
…
„Princezna Sandra byla unesena!“ s tímto křikem vrazil pacholek do královského paláce. První, co uviděl, byla podlaha a dva drobné střevíčky princezny Sandry.
„Já jsem ještě stále tady…“ zavrčela jako rozzuřený býk, který co chvíli nabere matadora na rohy. Nutno podotknout, že tento býk měl navíc nakřivo posazenou paruku a v ruce velice, ale opravdu velice tlustou knihu. Pacholka tak nějak napadlo, že v tuto chvíli si Sandra nechce číst. O správnosti teorie jej přesvědčila až ona tiskovina vražená do jeho čela. Jakmile se poněkud zmaten konečně dostal ven z paláce, rozhodl se, že celé věci přijde na kloub.
Sandra byla vždy ženou činu, takže když vykopala pacholka ze svých komnat, první co udělala, kromě toho, že si dopřála velice dlouhou koupel, bylo, že zamířila k jistému domečku nedaleko paláce, v němž žila. Věděla, že pokud jí někdo může pomoct, bude to právě ta, co v domku žije.