Kterak láska prošla žaludkem

Erik a Anetka spolu chodili do jedné třídy. Jak se ale říká, každý z nich byl úplně z jiného těsta. Erik byl sirotek a vychovával jej jeho strýc, který na něj neměl mnoho času. Malý Erik byl útlý chlapec, kdekdo by hádal, že ještě snad ani nedozrál pro školní lavice. Ostatní jeho vrstevníci na oko působili přeci jen vyspělejším dojmem a Erik jejich povyšování často pociťoval. Mezi ostatní děti ve třídě nikdy nezapadal a každou přestávku trávil u okna, z nějž hleděl do přilehlého parku. Netrvalo to dlouho a s nikým ze svých spolužáků už ani slova nepromluvil. Stal se z něj ryzí samotář, který podle názoru většiny „žil ve svém vlastním světě“ a ostatní pro něj v podstatě neexistovali.

Anetka s Erikem nechodila do stejné školy od samého začátku, nýbrž až od čtvrté třídy. Byla úplně jiná než on. I když byla ve třídě nová, neměla sebemenší problém mezi ostatní děti zapadnout. Měla roztomilý obličej a vlasy černé tak, jakoby je někdo pomazal černým uhlím. Všichni kluci ve třídě na ní mohli oči nechat. Erik její přítomnost zavětřil, ale nikterak zvlášť ho nevzrušovala. Anetka pro něj byla jen další primadonou, se kterou necítil potřebu jakéhokoliv kontaktu. Avšak ze strany Anetky nastalo směrem k Erikovi cosi zvláštního. Když jej při prvním vstupu do třídy uviděla, jak sedí u okna, Erik se jen letmo otočil a ona měla možnost pohlédnout mu do očí. Na první pohled na nich nebylo vůbec nic výjimečného, žádná modrá či zelená barva jí neučarovala, ale přesto byla přesvědčena, že je v nich něco pro ni nesmírně zajímavého. Už odmalička pociťovala, že má schopnost číst v lidských očích, byly pro ni opravdovou bránou do duše. A ty Erikovy jí nedaly spát.

Anetka se mnohokrát snažila s Erikem navázat kontakt, ale on její snahu nikdy neopětoval. Když si k němu stoupla k oknu a začala k němu mluvit, utekl na záchod a zůstal na něm až do konce přestávky. Když se k němu chtěla připojit po cestě ze školy, ihned jí začal utíkat. Erik už byl ke všem ostatním dětem natolik nedůvěřivý, že i Anetku považoval za osobu, která si z něj chce pouze udělat dobrý den a vystřelit si z něj. Jejímu neustálému nadbíhání se podivoval, zřejmě by byl raději, kdyby mu dala pokoj, stejně jako to před ní udělali všichni ostatní.

Největším utrpením byly pro Erika velké dopolední přestávky na svačinu. Všechny děti si vždy vytáhly zabalené jídlo, které jim ráno nachystali rodiče, až na Erika. Jeho strýc neměl na přípravu svačiny čas, a tak musel vždy čekat na jídlo až do oběda. Nebylo to pro něj ani trochu příjemné, jelikož se jednalo jen o další záminku, aby byl ostatním dětem ze třídy terčem posměchu.

Jednoho rána Erik přišel do školy a jako každý den nejprve zamířil do šatny ke své skříňce. Přezul se a byl by si málem ani nevšiml toho, že ve skříňce leží pohozený balíček. Nebyl jeho, tím si byl jistý. Když ho otevřel, vykoukl na něj obložený chléb a jablko. Překvapivý nález jej zaskočil, ale cítil na duši dobrý pocit z toho, že dnes se konečně nebude muset o velké přestávce skrývat a dopřeje si svačiny stejně jako všichni ostatní. Když přišel do školy druhý den, znovu našel ve skříňce balíček, tentokrát s několika buchtami. A tak to šlo každý další den. Byl přesvědčen, že jeho svačiny pocházejí ze školní jídelny, protože jeho třídní učitelka dobře věděla, že Erik si z domů nikdy jídlo nenosil a šikovně zařídila, aby každé ráno dostával nový balíček. A tak měl o jednu velkou starost méně, protože ve zbytku školního roku už nikdy nepřišel do své třídy bez svačiny.

Po letních prázdninách čekal Erika první den jako žáka páté třídy. Do školy se netěšil, navíc jedno nepříjemné překvapení jej čekalo už při otevření své skříňky, v níž nenašel žádný balíček se svačinou. První den se ve škole zřejmě ještě nevaří, pomyslel si. Na úvodní hodině se Erik dozvěděl, že má ve třídě dva nové spolužáky a také to, že ze školy odešla Anetka. V první chvíli se mu ulevilo, že bude mít od té dotěrné holky konečně pokoj. A tak se vše vrátilo do starých kolejí.

Jen ony záhadné svačinové balíčky vrtaly Erikovi stále hlavou. Celý první týden totiž ve skříňce nenašel ani jeden. Připadal si sice hloupě, ale napadlo ho, že se půjde zeptat třídní učitelky, proč už jídlo nedostává. Znala ho a měla pro něj přeci vždy pochopení.

A tak o přestávce zaťukal na její kabinet, pozdravil a zeptal se: „Paní učitelko, proč už od vás nedostávám každé ráno balíčky se svačinou?“

Paní učitelka se jen pousmála a odvětila: „Víš Eriku, ode mě ani nikoho jiného ze školy jsi nikdy žádné balíčky nedostával. Vím, že je to pro tebe teď asi nepříjemná změna. Mimochodem, nevšiml jsi si ještě nějakých změn, které nastaly přes prázdniny ve tvé třídě?“

„Vím jen to, že mám dva nové spolužáky a odešla Anetka,“ řekl po krátkém zamyšlení.

„A nenapadlo tě, že její odchod by nějak mohl souviset s tvými svačinami?“ snažila se ho k rozluštění hádanky přimět paní učitelka, která moc dobře věděla, kdo má záhadné balíčky na svědomí.

Erikovi v tu chvíli začalo vše docházet. Žádná paní učitelka, žádná jídelna, to Anetka! To ona mu celý minulý rok každé ráno házela do skříňky ještě před jeho příchodem do školy balíček se svačinou. Tahle možnost ho nikdy předtím nenapadla. Nevěděl, co má nyní dělat. Anetka se podle všeho odstěhovala neznámo kam, a tak jí nemohl nijak poděkovat, ačkoliv cítil, že by to nesmírně rád udělal. Opustil kabinet paní učitelky a vrátil se do třídy, kde si z něj ostatní opět mohli tropit legraci, ale on měl nyní v hlavě jen jediné – Anetku a její úžasné svačiny, na kterých si vždy tak moc pochutnal a každé ráno se na ně těšil.

Plynuly měsíce a roky a v Erikově životě se toho moc nezměnilo. I s přibývajícími lety zůstával v ústraní a společnost svých vrstevníků příliš nevyhledával. Ale postupem času se mu podařilo najít si několik přátel, a tak se už necítil tolik izolovaný. Bylo mu už sedmnáct let a již dávno nebyl tím otloukánkem, který byl všem pro smích. Jednou byl na návštěvě u své dobré kamarádky, která mu dala ochutnat buchty, jež sama napekla.

„Páni, tak dobré buchty jsem měl naposledy snad ve čtvrté třídě, když…“ nedokončil větu, zarazil se a hluboce se zamyslel. Najednou jakoby si uvědomil, že někde v dálce stále čeká Anetka na poděkování za balíčky se svačinami. Erik na ni občas myslíval, ale až nyní mu problesklo hlavou, že ona byla za celý jeho život jedinou osobou, která o něj tak mile pečovala a jevila o něj neustále zájem. Ten rok ve čtvrté třídě strávený s Anetkou, i když mu byla její pozornost tehdy spíše nepříjemná, byl vlastně nejlepším v jeho životě.

„Musím jít,“ řekl bez rozloučení kamarádce a pospíchal domů.

Přepadl ho pocit, že Anetku musí za každou cenu najít. Ačkoliv si to nikdy nepřipouštěl, vlastně k ní cítil něco mnohem vážnějšího než k ostatním. Ale kde hledat? Vždyť je to už spousta let. Napadlo ho, že jeho bývalá paní učitelka by ho mohla přivést alespoň na správnou stopu. Jeho úvaha byla správná, ale vyhráno rozhodně neměl. Dozvěděl se, do jakého města se Anetka před lety s rodiči odstěhovala, ale přesnou adresu neměl. Trvalo mu dobré tři týdny, než ve městě našel dům, ke kterému ho vedlo jeho srdce a touha poděkovat za vše, k čemu předtím neměl příležitost.

Celý se třásl nervozitou, ale nakonec sebral odvahu a zaklepal na domovní dveře. Ta chvilka čekání mu připadala nekonečná, ale nakonec se před ním objevila ona. Anetka. Byl ohromen tím, jak krásná slečna se z ní stala během let, kdy ji neviděl. Její černé havraní vlasy si ale pamatoval dobře. Anetka by Erika nepoznala, nebýt opětovného pohledu do jeho očí, které jí znovu vrátily všechny pocity z dětství.

„Ahoj Anetko, něco jsem ti přinesl,“ vysoukal ze sebe Erik a začal rozbalovat balíček, v němž měl připravenu spoustu dobrot, včetně čerstvého a nadýchaného pečiva.

„Přinesl jsem ti svačinu.“

Anetka se zvlhlýma očima převzala Erikův balíček, znovu se na něj podívala a řekla: „Už když jsem poprvé uviděla tvoje oči, věděla jsem, že se v nich nikdy nezklamu.“


K O N E C