Proč obloha pláče?

Bylo jedno tuze malé království. Opravdu malé , jen s jen nepatrným hradem. A i když se to zdá jen málo možné, pod malý hradem se nacházela jedna ještě menší chaloupka. Střecha se už pomalu rozpadala, a pokud náhodou zapršelo, hned byla v chaloupce spousta vody. Drobná branka se stále otevírala, pokud se do ní třeba jen malý větřík opřel. A když už se tedy otevřela, pojďte dál a podívejte, kdo v takové malé chaloupce může bydlet.

Žil v ní jeden táta s mámou. Ti měli nádhernou dcerku. V zelených očkách jí stále svítily hvězdičky, líčka červená jako ta nejkrásnější jablka a v ústech jí stále překrásně zvonil smích, který hřál všechny okolo. Pojmenovali ji Eleonorka. Každý ji měl tuze rád a všichni, kdo ji znali, ji říkali Eli. Máma chodila každý den vařit na zámek jídlo pro krále s královnou, a táta vycházel s dvěma jezevčíky do lesa. Pracoval jako myslivec. Musel každé ráno všem zvířátkům v revíru nachystat krmení, zkontrolovat, které stromy je třeba pokácet a namísto nich zase na oplátku vysázet nové, aby lesa příliš neubylo a všechna zvířátka neutekla do vedlejších království. Vracel se domů k večeru, unavený, a tak většinou usnul ještě u talíře s večeří. Peněz sice neměli mnoho, ale zle se jim nežilo.

Jednoho rána se zase táta pomalu chystal na pravidelnou obchůzku lesem. Jezevčíci už netrpělivě postávali u branky a vrtěli ocasy. "K noze, holky," křikl na ně táta. "Ještě chvilku vydržte, musím se rozloučit s mámou a Elinkou, však se do večera naběháte až dost," pravil, a psi se opravdu zklidnili. "Až se večer vrátíš, budeme mít k jídlu polévku, no z těch hub, co jsi včera přinesl," oznámila ještě tátovi máma. "A tu já přece moc rád, už teď se těším," odpověděl zvesela táta. "Sice kousek masa by neuškodil, ale třeba bůh dá a najdeme tady s holkama cestou mrtvou srnku nebo zajíce," oblízl se mlsně. "Tak se tu s pánembohem hezky mějte a večer se uvidíme," Políbil na rozloučenou mámu, vzal Elinku do náruče, aby jí
taky pusu věnoval a ta se k němu najednou sklonila a zašeptala mu do ucha: "Tatínku, nemohla bych Tě alespoň na kraj lesa doprovodit?" "Ale to víš, že můžeš, holčičko moje," řekl táta, pustil Elinku z náruče na zem a v tem moment i psi se zvedli a běželi se štěkotem k brance. "No to je najednou nějakého spěchání", bleskla zlostně očima máma. Neměla Elinku moc ráda. Mnohem raději stávala se sousedkami, vedla s nimi řeči, co nového v království, kdo jak velký statek má, kdo koupil nového koně či krávu a kde na to vlastně vzal? A Elince?? Té vždycky naložila spoustu úkolů. Zvířata nakrmit a poklidit, chaloupku
zamést, chléb napéct a tátovi večeři uvařit, a hned zase zahrádku zalít a obstarat. Elinka, ta však byla děvče velmi šikovné. Všechny práce hravě zvládla. A ještě při tom všem dokázala potřebným pomáhat a s malými dětmi si pohrát. Možná právě proto ji měli všichni tolik rádi, tedy až na mámu. "Tak jsem zvědavá, kdo tatínkovi uvaří večeři a poklidí dům a zvířata, když budeš ztrácet čas", řekla jedovatě."Nezapomeň, že já čas nemám, za chvíli také odcházím na hrad". Tatínek smutně povzdechl : "Tak ji přece nechej, víš že je to děvče šikovné a všechno dobře zvládne". "Zvládnu, maminko", přitakala Elinka. "Když zvládneš, tak zvládneš" , odvětila matka. "A když ne, tak hlady budete vy dva". Elinka vzala tatínka za ruku, ten
pískl na psy, otevřel vrátka a vyšli k lesu. Když už byli od chaloupky daleko a nemohla je máma slyšet, pohladil Elinku po vlasech a řekl smutně: "Holčičko moje, Elinko, nezlob se na ni, víš, ona Tě má ráda". "Ale vždyť já to přece vím, tatínku a vůbec se na ni nezlobím", usmála se. "Když se na mě takhle krásně usměješ, hned je mi lépe. Přinesu ti večer jahody, už jsem včera zahlédl, jak se v trávě červenají, chceš?"."Když ti zbude čas, hlavně si, tatínku, pospěš a brzo se vrať, aby ti večer polévka nevystydla." "Neboj holčičko, než slunce zajde budu už u vás". Elinka dala tátovi pusu, zamávala mu, pohladila psy a dala se na cestu zpátky.

Cestou se zastavila v jedné chaloupce stařence naštípat trochu dříví, ve druhé zase pomohla dědovi a babičce ze stromu jablka očesat, a v poslední se zastavila a učesala malé Natálce vlásky a dala jí do nich překrásnou mašli. A pak už stála na prahu svého domu. Nasypala slepicím zrní, sebrala vejce, které snesly, králíkům a krávě trávu přinesla a seno podestlala. Honem na zahrádku běžela, všechny záhony pokropila a nasbírala čerstvou zeleninu tatínkovi do polévky. Ještě pár polínek naštípala, aby bylo čím v kamnech zatopit, aby mohla polévku uvařit. Když poslední polínko rozštípla, obloha se najednou zatáhla, šedivé mraky přikryly slunce a k zemi se začaly snášet první kapky deště. Honem sebrala naštípané dříví, aby jí nepromoklo a utíkala se schovat domů pod střechu. "Ještě že jsem to všechno tak krásně stihla", pomyslela si. "Navařím nejdřív polévku, zamést dům stihnu i pak. Hlavně, aby tatínek měl večeři, až se vrátí. Chudák tatínek tam v lese", vzpomněla si najednou. Roztopila v kamnech, očistila houby, brambory i zeleninu a za chvíli už v hrnci na kamnech bublala a voněla polévka. Ještě vzala koště, všechny kouty, pavučiny vymetla, nachystala na stůl talíře. Bouřka však neustávala, ba naopak. Hromy a blesky létaly po obloze jako o závod a proudy deště byly stále větší. "Aby nám sem zas do rána tak ještě nateklo, to by bylo nadělení", zašeptala Elinka. Zapálila svíčku, aby bylo dobře vidět. Najednou se otevřely dveře,
to se máma vrátila z hradu domů. "To snad není možné, tam se všichni čerti žení", spustila hned."Pozdrav Pán Bůh maminko, jakpak ses měla", přivítala ji Elinka. "No podívej, jak vypadám, tak jak bych se asi měla", spustila máma zle. "Ještě abych tak nastydla". "Neboj, kdyby ses necítila dobře, uvařím ti bylinkový čaj", zněla hned odpověď. Máma něco zamručela a odešla do vedlejší místnosti, svléci si mokré šaty. "Co mi však dělá starost je to, že se ještě tatínek nevrátil". "No vidíš", řekla máma, "Co ten blázen stará hledá
v tomhle počasí v lese, tomu teda nerozumím". "No, není mi dobře, jdu si hned lehnout", máma ještě kýchla a vlezla do postele. "Běž si taky lehnout a neokouněj, táta se určitě schoval a vrátí se později."A za chvíli se z postele ozývalo už jen tiché oddychování. Elinka zhasla svíčku, do postele se jí však nechtělo. "Sednu si ještě chvilku k oknu a budu koukat k vrátkům, jestli už se tatínek nevrací", řekla si. Dala tedy stoličku k oknu, posadila se a koukala. Bouřka neutichala, naopak sílila a sílila. A Elinka? Ta byla tou celodenní prací tak vyčerpaná, že u okénka docela usnula.

Ráno ji sluníčko pošimralo na tvářích. "Tatínku, jsi doma??", vykřikla hned. Ticho. Elinka pohlédla z okna ven a k brance přicházel pomalým krokem nějaký muž. Elinka vyběhla honem ven až k brance. "Kdo jste, pane?", zeptala se neznámého. "Jsem královský posel, nesu špatné zprávy, holčičko",povídal ten muž. "Včera, při té bouřce spadl v lese na tvého tatínka strom". Elinka se rozplakala a utíkala zpět do chaloupky. Vběhla do světnice, kde spala máma. "Maminko, vstávej, stalo se něco hrozného". Máma vyskočila a rozlížela se. "Venku
u branky je pán", dostala ze sebe přes vzlyky Elinka. Máma se vydala k vrátkům a přes okno bylo vidět, jak s poslem dlouho hovoří. Elinka vzlykala víc a víc, ale nebyl nikdo, kdo by ji objal, utěšil. Máma se vrátila do světnice celá zamračená. Ihned spustila:"No tohle mi ještě chybělo, co já si teď počnu."Ještě když z lesa občas něco přinesl, tak to šlo, teď mi navíc nechal na krku tuhle holku". Najednou si všimla uplakané Elinky. "No, co tady brečíš..!". "Proč to všechno říkáš maminko", vzlykala ještě víc. "Mlč a zmiz mi z očí, zadarmo tě tu živit nebudu", vykřikla máma. Elinka se rozeběhla, otevřela dvířka, pak branku a utíkala cestičkou až do tatínkova lesa. A potom tím lesem dál a dál. Les byl čím dál tím víc hustější a tmavší. Elinka zakopávala o pařezy i o spadlé stromy. Pokaždé však vstala a utíkala dál. Až
doběhla ke krmelci se senem. Zastavila se, chvíli zapřemýšlela. Pak vlezla dovnitř. Seno bylo měkké a tuze vonělo. Zachumlala se do něj a za chvíli už unavená zase spala. Jak dlouho, nikdo neví.

Tentokrát Elinku neprobudilo sluníčko, ale tiché, šouravé kroky. Vystrčila tiše zvědavě hlavu, aby zjistila, kdo to po cestě kráčí. Byla to stará babička. Na zádech nesla tak velkou nůši, že se pod ní téměř k zemi ohýbala. Elinka vyskočila z krmelce. "Dobrý den, babičko, kampak kráčíte?", optala se zvědavě. "Ale panenko, nasbírala jsem v lese nějaké bylinky, plody a houby a teď bych chtěla tady do městečka na trh. Něco z toho prodat, aby nějaký ten penízek byl, víš. Jen mi z té tíhy už nejspíš upadnou záda", povzdechla si. Elinka neváhala ani na chvilku. "Tak ukažte babičko, já vám na trh tu nůši odnesu". "Jsi hodné děvče, a kdepak ses
tu vůbec vzala?", zeptala se babička. Elinka se zarazila, nechtěla přiznat, že ji máma vyhnala, že utekla. "No šla jsem na jahody a tak, na procházku", odpověděla. "A jakpak ti říkají?". "Jmenuju se Eleonorka, ale všichni mi říkají Eli". "Tak pojďme, Elinko", pobídla babička a vydaly se na cestu. Ve městečku na trhu byly za chvíli. Elinka shodila nůši ze zad."Tak babičko, mě už potřebovat nebudete, ráda jsem vám pomohla". "Počkej, počkej to takhle nejde!" "Pomohlas mi a já se ti musím nějak.., jen mě nic nenapadá." Najednou
se babička rozzářila."Už to mám!", zalovila v košíku. "Vezmi si tady ode mě aspoň trošku jahod, když už sis je pro samou pomoc nestačila nasbírat". "Ale babičko, to já bych přece hravě zvládla i cestou zpět, ale tak tedy děkuji". Vzala jahody, zamávala babičce a vydala se na cestu zpátky. "Kam já vlastně půjdu?," blesklo Elince hlavou."Ále co, v seně bylo dobře, vrátím se tam", napadlo ji za chvíli. Dala do pusy první jahodu. Byla krásně sladká.

Elince bylo dobře, mlsala jahody, nikdo na ni nekřičel, nikdo nehuboval, pomalinku kráčela k lesu. Vstoupila do něj a dala se cestičkou ke krmelci. Prošla kolem malého potůčku a ocitla se u skály. Uslyšela zvuk: "Hepčíííík". "Co to bylo?", vykřikla a rozhlédla se. Uviděla ve skále otvor, před ním plápolal ohýnek a u něj seděl špinavý, vousatý pán. "Hepčíkkkk", kýchl znovu. "Pozdrav Pán Bůh, koukám že jste pěkně nachlazený", povídala Elinka. "Holčičko, to jak tady včera ta hrozná bouřka řádila hepčííí, to ta za to může". "Tak chvilku vydržte, uvidíme, co se dá dělat", řekla vesele Elinka. "Máte nějaký starý hrnec??" "No
tady je ten, co v něm vařím, hepčíííí "."Ten bohatě postačí". Elinka vzala hrnec a vyrazila. Nasbírala všechny bylinky, co okolo našla, do hrnce nabrala z potůčku vodu a vrátila se zpět. Přihodila do ohně pár klacíků, hrnec s vodou na něj postavila a když se začala vařit, dala do ní bylinky. "Kdo vůbec jste, pane, jestli smím být být tak zvědavá", zeptala se vesele. "Jen obyčejný poustevník, trávím tady život v jeskyni v modlitbách, hepčííík". "Aha, tak tohle vypijte a snad bude líp. Kdybych šla zase zítra okolo na procházku, zastavím se a uvařím vám další", podala poustevníkovi hrnec. "Tak se tu mějte a já už musím jít, mám to ještě docela daleko." "Jsi zlatá holčička", řekl poustevník. Elinka zamávala a vydala se ke krmelci.
Ke krmelci došla za chvilku, cestou si utrhla ještě pár jahod, malin a ostružin k
večeři a napila se ze studánky vody, aby ji netrápila žízeň. Potom vlezla do krmelce, zavřela oči a přemohl ji spánek. Opět ji vzbudily kroky. "Že by se babička z trhu vracela?", pomyslela si."Ještě ji aspoň pozdravím". Vystrčila ze sena hlavu. Babičku uviděla a už už na ni chtěla zavolat, když tu se to stalo. Z křoví vyskočila druhá postava. Byl to poustevník. Vlastně si tak jen říkal, ve skutečnosti to byl loupežník, nechtěl však Elinku polekat. Vypil čaj, udělalo se mu dobře a zase vyrazil do lesa. "Taaak babo a všechny peníze sem!", zakřičel hlubokým hlasem. "Panáčku, vždyť já přece skoro nic nemám, jen těch pár penízků za bylinky,
co jsem utržila na jarmarku.", polekala se babička. "No žádné řeči a všechno sem, nebo se neznám." zařval ještě víc. Elinka se strašně polekala. Dala si ruku před ústa, aby strachy nezačala křičet. "Tak si je vezmi, třeba ti přinesou víc štěstí než mě", podala mu babička váček s penězi . "Kuš, zmiz, babo", zařval naposledy a kopl do nůše, kterou měla na zádech. Babička, i když už pomalu na nohy nemohla, rychle se rozeběhla pryč. Loupežník povolil šňůrku na váčku, obrátil jej naruby a do ruky mu vypadly tři penízky. "To toho baba
opravdu moc neměla, to je mi teda práce", odplivl si a odešel. Elinka ještě dlouho seděla s rukou na ústech.
Pak se odvážila ji sundat. "Tak on to nebyl poustevník, ale loupežník?", vykřikla. "A já jsem ho ještě léčila", znovu jí po tváři začaly kapat slzy. "Ach, proč jen jsou lidi tak zlí?". Vyskočila z krmelce a dala se opět na útěk. Utíkala lesem, pak dlouho cestou, pak přes další les. Ten už byl zcela určitě v jiném království. A jak přes něj utíkala před tím vším zlem, zakopla o bludný kořen, spadla a uhodila se do hlavy.

Když se probrala, ležela na něčem měkkounkém, bílém. Kolem dokola bylo všechno krásně modré a občas se jí po tváři proběhlo něco hřejivého, zlatavého."Kdepak to jsem?", zašeptala Elinka. Najednou se objevila tvář a zašeptala Elince do ucha: "Tak dlouho jsi spala holčičko, nic se neboj, tady si v bezpečí". "A kdo jste, paní?", zeptala se Elinka tiše. "Jsem paní obloha, a vím, že ty jsi Elinka, moc hodné děvče." "A co dělám u vás?" "Víš, mrzí mě, co se tenkrát stalo tátovi, takhle to být nemělo", pověděla smutně ta tvář. "A jsi opravdu
hodné děvče a nezasloužíš si zůstat tam, kde tě nemají rádi". A pokud tedy chceš, můžeš zůstat tady se mnou a mými dětmi sluníčkem, měsíčkem, obláčky a duhou, bude ti s námi dobře uvidíš." Elinka chvilku přemýšlela. "V krmelci věčně nocovat nemůžu a zpátky k mámě se taky už vrátit nechci." Potom se jí do tváře vrátil ten nádherný úsměv. "Děkuju, moc ráda tady s vámi zůstanu". Rychle se skamarádila se všemi dětmi paní oblohy. A pak,
když se loupežník opět chystal okrádat pocestné, vyslala na něj obláčky s kapkami, aby musel zalézt zpět do díry ve skále. Dědečkům a babičkám posílala sluneční paprsky, aby jim nahřály bolavá a unavená záda. Každý večer vysílala měsíček na oblohu, aby už nikdy nikdo nezabloudil a všichni našli cestu domů do postele. A malé Natálce, kterou měla tak moc ráda, splétala mašle z duhy a posílala jí je na oblohu, aby viděla ten Natálčin úsměv, po kterém se jí stýskalo. A máma? Ta si musela poradit sama, naučit se poklidit zvířátka, chalupu a chodit ještě vařit na hrad. Nebylo jí lehce. Elinka však už byla vždycky jenom šťastná.
Když jsou lidé hodní, posílá jim sluneční paprsky. Když jsou smutní, posílá jim duhu k rozveselení. A když z oblohy padají kapky? Ne, to neprší. To jen malá Elinka pláče a ukazuje nám, že se nechováme správně.