Večírek v cizí zahradě

Na ztracené zelené planetě žil hospodář s králíčkem..
i stalo se že mu králíček utekl
hospodář se strachoval aby se králíčkovi nestalo něco zlého..
aby ho nesežralo nějaké zvíře..

králíček se vydal do světa
svět nebyl veliký z lidského pohledu ale z toho králičího to byl celý vesmír překvapení!

rozesmátá kopretinka a vedle cestička mravenců
na kameni šinoucí se šneček a nad nimi dovádiví motýli..
„ó těch květin které neznám“ pomyslel si králíček když uviděl růži..
a divil se proč má trny když voní
a v lístcích skrývá rosu…
přiletěla i sýkořička a začala ty kapičky sbírat do zobáčku..
„a jéje
tady je pampeliška
tu znám tu znal i hospodář kterému jsem utekl..
půjdu se jí zeptat jestli ji smím sníst“

jakmile to růže uslyšela rozplakala se
setmělo se i nebe
a vítr zvlnil stébla..
až… ozval se jitrocel
„vezmi si mne já mám listů dost a zas mi narostou..
víš.. pampeliška je zde jediná
asi ti přijde zahrada jako celý vesmír ale není tomu tak
hned támhle za plotem a kopřivami je další..“
„ach jak je svět veliký“ pomyslel si králíček když si vzpomněl na hospodáře který pampelišky
nosil.. a tu jedinou co právě chystala své padáčky poslat po větru nechával

králíček se protáhl kolem plotu vyhnul se i kopřivám.. a už byl v krásné zahradě
království pampelišek by jistě i sluníčko závidělo
každá z nich se mu nabízela.. i s tím vysokým pánem šťovíkem jenž je doprovázel
takový to byl večírek!

začalo pršet a králíček se neměl kam schovat
nikde ani trošek toho voňavého sena co mu dříve připadlo tak všední
„ale co..“ řekl si „..mám teď svobodu
vyhloubím si jamku jako můj bratranec zajíc
přece bych takovou krásnou zahradu neopustil dřív než ji spasu“

uplynul den
ráno se vydal králíček za žlutými světýlky na snídani
„a co to? tahle zlatá kráska nemá sladkou bílou šťávu ani pikantní chuť šťovíků ale jakousi žlutou omamnou limonádu..
to si dám!“ Radoval se králíček a už už se chystal když najednou cink
a z bílého zvonečku léčivé zelené víly se cosi ozvalo
„nebude ti dobře“ kývala hluchavka

„co ty ježibabo hluchá o tom můžeš vědět
sama jsi kopřiva
sotva se tě někdo dotkne pálíš“ řekl rozzlobený králíček
„inu není ani růže bez trní“ odpověděla hluchavka protože již špatně slyšela to o tom pálení..
„růže bez trní?“ opakoval si nahlas králíček..
„vždyť já jsem vyprávěl o kopřivách kterých jsem se ani nedotkl.. vypadaly totiž ošklivě
byly takové chlupaté.. a tahle má sice běloučké zvonečky ále…
co asi je v té žlutooranžové sladké limonádě?
…

„tady by jeden skutečně zabloudil a už se stmívá!“ – bublal si pod vousy hospodář
„kam se ten ušák poděl?“ ptal se a blikal baterkou tu do houští tu pod hromadu
rozházeného dříví..
ale nikde nic
„je to moje vina že já letěl honem psát a zapomněl na králičovnu
a je to má vina a měl jsem králíčkovi postavit ohrádku aby na něj nemohly šelmy
a lépe se starat o zahradu vždyť i ta růže zplaněla…
vtom králíčka objevil
a vedle i veliký jedovatý vlaštovičník
to už králíček čistící si zoubky od lepkavé limonády po večerní párty ví
a také ví že kopřiva hluchavka není ježibaba a že její zvonivá kvítka mu zachránila život