Diablo část.1 -Kůň ve tmě

Bylo to už k dávno,že už si to ani nepamatuji.Budu Vám vyprávět příběh o mně a Diablovi.

Byl krásný čtvrteční večer.Když jsem já a moje Sestra Šarlota dorazily k ranči,nedaleko domu mé kamarádky Jolany,už se začalo pomaloučku stmívat.Na chvíli jsme se zastavily,abychom se pokochaly pohledem po krajině.
Vedle nás se rozprostírala louka,kterou lemovala dřevěná ohrada.Za námi bylo pole,za kterým se táhl hustý borový les.Vypadal tak tajemně.....
Začala jsem přemýšlet,že bychom jsme se do toho lesa mohli podívat,nebo v něm uspořádat bobříka odvahy....V tom mě sestra pobídla ať už jdu.Vytáhla jsem z batohu,který jsem měla na zádech láhev s pitím,napila jsem se a pospíchala za Šarlotou.
Já,Šarlota,Jolana a její nevlastní sestra Andrea,jsme měly na louce poblíž ranče stanovat.Jolanin otec od nich odešel asi před rokem.Její máma si našla nového muže,se stejně starou dcekou jako je Jolana.
Jeden večer a jeden další den spát ve stanu znamenalo jen jedno-zábava a i nějaké to dobrodružství.
Postavily jsme stan,vyndaly spací pytle a karimatky.Daly jsme je do stanu.Jolanin nevlastní táta nám půjčil velký rodinný stan ,pro 4-5 osob,už den předem.
Podívala jsem se na hodinky.Bylo už osm hodin a pět minut.Měly jsme se tady sejít v osm.Kdepak vězí?Náhle jsem vpředu uviděla dvě postavy.Mávaly na nás.Byly to Jolana a Andrea.Když přišli blíž,ptala jsem se kde se zdržely.Musely prý ještě dát do stáje podestýlku a vodu.
Moje máma byla domluvená s Jolaninou babičkou,že nám ráno a v poledne přinese nějaké jídlo.Sice jsme to takhle nechtěly,ale co se dalo dělat.
Jolanina babička byla i dobrou kamarádkou majitelky ranče.Jsou obě stejně staré a kdysi spolu chodily do třídy.
Majitelka ranče,paní Milková,se starala a měla ráda koně odmalička.Když byla Jolana malá,dostala od paní Milkové poníka.Byl to šedý shetlandský pony.Říkala mu Tornádo,protože byl rychlý jako blesk.Dokonce s ním vyhrála několik soutěží v drezuře a parkuru.
Šarlotu napadlo,že bychom se mohli podívat do stájí.Mě to nepřišlo jako dobrý nápad,ale přehlasovaly mě,tak jsme tedy šli.Už nebylo skoro vidět.
Byla tam vyšlapaná cesta.Šla jsem vepředu,protože jsem z nás ze všech nejodvážnější.
Už jsme byly skoro u stájí,když v tom jsem šlápla do něčeho měkkého.(Před rančí byla kamenitá cesta.)Byla to koňská kobliha.Andrea se začala smát na celé kolo.Byl to trapas.Šarlota jí dala ruku před pusu.
Řekla jsem jim,ať počkají,že si tu botu utřu.Šla jsem uškubnout trávu,kterou bych to utřela.Hned jak byla bota čistá,otočila jsem se,ale holky nikde.Pak jsem je zahlédla u jedné pastviny.
Pospíchala jsem za nimi,abych zjistila,co tam dělají a proč na mě nepočkaly?
Když jsem k nim dorazila,zjistila jsem,že něco před nimi je.Že tam něco stojí.Šla jsem blíž.Rozpoznala jsem tvar těla.Byl to kůň..Co tam dělá?proč ho někdo neodvedl do stáje?takhle mi běhalo v hlavě spoustu myšlenek.
Když ten kůň přišel blíž,skoro by se na něj dalo sáhnout,vzpomněla si Jolana,že má v kapse baterku.Že si na to nevzpomněla dřív,myslela jsem si.
Jolana posvítila baterkou.Byl to překrásný hřebec,třešnový hnědák.Byl tak nádherný.
Holky chtěly,abych doběhla pro paní Milkovou,že zde zdřejmě zapomněla koně.Když jsem doběhla k jejímu domu,bušila jsem do dveří .Nikdo nepřišel otevřít a tak jsem bušila dál.Za Cvíli někdo odemkl.Ale nebyla to paní Milková.....
pokračování příště