O příteli, co nikdy nezradil a nikdy nezradí

Byla jednou jedna dívenka, a ta se jmenovala Kristýna. Ale většina lidí jí říkala prostě Kiki. Byla to chytrá holka. Bylo jí 13 a už chodila nejmíň s 20 kluky!!! No co, když byla okouzlující s neméně okouzlujícím úsměvem, tak se nedalo nic dělat. je pravda, že občas se chovala opravdu hloupě (někdy DOST hloupě), ale nikdy se nepustila do něčeho naprosto špatného. A to ji udrželo stále milou a hodnou holkou.
Jenže není všechno tak bezchybné. Ani ona nebyla šťastná. Sice vystřídala mnoho kluků (to si mohla dovolit, jak už víte), ale také musela již mnohokrát říct "ne". Myslím, že když řeknu, že je to velmi obtížné, něco co je tak nějak i hodně smutné, vlastně i dost zdrcující, doufám, že to aspoň trochu pocopíte. Jenže ani to nebylo hlavní příčinou toho, že byla tak nešťastná.
Kluci, s kterými chodila, byli prostě jen jakousi náhradou za toho, kterého vážně milovala. Myslela si, že tím všechno zakryje, všechno to utrpení, ten bol, ten žal, který jí způsobil tím, že ji neměl opravdu a skutečně rád. Přála si, aby radši ani neexistoval a ona mohla poznat někoho, kdo by o ni stál a miloval ji.
To se ale nestalo a ona stále žila s utrápeným životem. Pak však přišel on - přítel, co nikdy nezradil a nezradí. Můžete hádat, kdo to je? Někteří by tu teď možná napsali, že je to právě sama Kristýna nebo snad její podvědomí. Možná by někoho napadlo, že to bude třeba nějaká její kamarádka. Ale nebylo to ani jedno z toho. (A ohledně těch KAMARÁDEK, myslím si, že našla alespoň jednu PRAVOU - Martinu. Nechci říkat, že se s Kristou přímo nebavím, ale nevím, jestli jí připadám dost pravá...) No, ale teď k příteli. Objevil se tak náhle, jako i později zmizel. Jmenoval se... no ale to si nechám pro sebe, jen by to rozrušilo okolí. Fajn. Takže, jak říkám, objevil se náhle. Najednou tu stál a díval se na ni jako na nejúžasnější věc na světě, kteriou kdy někdo spatřil. Bylo to v řadě u oběda. Není to sice moc poetický místo, ale je tu čas na alespoň kratičký rozhovor. Najednou se přiblížil, aby jí řekl: "Víš... já... moc rád bych, kdybych ti mohl něco říct a ty to nějak neodmítla. Je mi divné stát tady před tebou, aniž bys mě znala a tak podobně, ale já ti to prostě musím říct. Já jsem tě nikdy předtím nezradil... Asi ti to teď zní hloupě a říkáš si. Co to je za debila, který tu přede mnou stojí a žvatlá cosi o tom, že mě nikdy nezradil. Vždyť já ho ani neznám, tak jak mě nemohl zradit? A to je právě to. Víš, jak jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že už tě nedokážu nějak "oddělit" od mého srdce. Stálas na chodbě a povídala sis. Byla jsi taknádherná. Ale to není to, kvůli čemu tu jsem, kvůli čemu tu stojím a všichni se na mě dívají jako na blázna. Jsem tu, aby sis uvědomila, že máš v sobě cosi krásného. Tam, třebaže hluboko, ve tvém srdci. A je to láska. Prosím tě, poděl se o ni trošičku i se mnou. Vím, že je to moc rychle, ale já už o tobě vím téměř všechno. Kvůli tobě chodím i bruslit a díky tobě mě to dokonce začalo bavit, i když jsem to předtím upřímně nesnášel. Prosím, buď aspoň na chvíli šťastná..."
Kiki nevěděla, co má na to odpovědět. V tu chvíli byla naprosto zmatená. Ale byla šťastná. A to bylo to, co ji žádný jiný kluk předtím nedokázal učinit. Rozhodla se tedy, že se o kousek té lásky ráda podělí. A udělala správně. Ty roky, co byla blízko něj, byla doopravdy šťastná. Kdykoliv jenom promluvil, věděla, že je to upřímné a milé. Byl to její ideál.
Pravděpodobně bych teď měla napsat, že se potom vzali a žili spolu šťastně až do smrti, aby to byla pohádka. Ale ona je to pohádka už sama o sobě. A proto napíšu to, co tam má být doopravdy. Přišel den smutného rozloučení. Ale ne takového toho oficiálního "sbohem", ale něco mnohem smutnějšího.
Jednou jí totiž řekl, že musí na jeden den odjet podívat se za babičkou a dědou. Slíbil jí, že se vrátí brzo a ona mu věřila. Protože on jí nikdy nelhal, protože se oba měli moc rádi a navzájem si prostě věřili. Jenže ta noc, kdy se vracel za Kristou, se mu bohužel stala osudovou. Autobus, v němž jel, měl havárii. Všichni sice vyvázli nanejvýše jen s lehkým otřesem mozku. No, JEN to není, ale oproti tomu skvělému příteli to je nic. Proč to zrovna musel být on?! Proč? Proč zrovna on musel umřít? Je to sice velkou záhadou, ale když ho poté chtěli odvézt, nikde nebyl. Nikdo ho již více nespatřil.
Kristýna byla opět nešťastná. Říkala si: "Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě zrovna teď zradil? A proč právě v den, kdy je mi šestnáct? Pročs mne zradil? Vždyť jsi slíbil, že mě nikdy nezradíš, a že se brzy vrátíš!!! Proč? Vždyť já tě mám ráda... Jenom tys mě dokázal učinit šťastnou...
... Děkuji ti,..." Kristýnka už nemohla dál snášet svůj bol. Šla si lehnout a kupodivu usla jako dudek. Až v noci kolem deváté hodiny ji cosi vzbudilo. Byl to on, tím si byla jistá. Měla strach, ale přesto... přesto byla ráda. Jako by jí něco říkalo: "Lásko, já tě nikdy nezradil! Nikdy. Ani teď ne. Takhle to muselo být. Já k tobě přišel, protože tys byla nešťastná. Já tě samozřejmě miloval, ale můj čas se již naplnil. A přesto, já tě nikdy nezradím. Věř mi, prosím. Odešel jsem v pravý čas. Někdo, koho jsi vždy miloval, VŽDY, si právě uvědomil, kdo jsi. Kdo jsi, co dokážeš, jaká jsi. A že ON tě má rád víc než si myslel. Jdi a buď s Martinem OPRAVDU šťastná. Ani já ti toiž nedokážu dát tolik, co on. Ale pamatuj, já tě nikdy nezradím." Ticho. Kiki se dala do pláče. Do upřímného pláče. Ale byla také jistým způsobem uspokojená, protože tu byl a všechno jí řekl a vysvětlil. A tak plakala a plakala, až usnula.
Ráno se probudila, protože jí zazvonil mobil. Byl to Martin. Na mobilu (v sms) stálo: "Miluji tě. Už dávno. Můžeš mi odpustit?" Kristýna neváhala. Je pravda, že jí chyběl onen záhadný věrný přítel, ale už věděla, co má doopravdy dělat. Ten, co ji nikdy nezradil a ani nikdy nezradí, jí totiž ukázal cestu. Cestu ke štěstí a lásce. Byla mu za to vděčná. "Děkuji ti,..."

Díky záhadného přítele měla pak Kristýna krásný život. Vzala si toho, kterého vždy milovala (Martina) a žili spolu šťastně až do smrti. Kiki však na kluka, co ji k tomuto štěstí dovedl, NIKDY NEZAPOMNĚLA...