Jak se stal Mates králem

Kdysi dávno, že už to snad ani není pravda, v dobách dávno uplynulých, kdy slavil se ještě masopust a smrtka z jara se vynášela, kdy lesy plné bludiček byly a lidem neduhy léčily čarodějnice existovalo jedno království. A nebylo to ledajaké království. Tohle království leželo mezi devatero moři a devatero horami, což svědčí o tom, že zde stále ještě fungovala kouzla a čáry a lidé v ně věřili. Stejně tak jako v strašidla, víly ale hlavně nebe a peklo.

Samozřejmě, že v království existovalo i pár ateistů, lidí, pro které nechodil Smrťák, ani nikdo jiný, a kteří se po smrti nevážili podle svých skutků. Byli to převážně ti, kteří tvrdili, že až zemřou, rozpadnou se v prach a jejich potomci se budou vyvíjet a měnit, aby dali vznik novému živočišnému druhu. Lidi to uznávali. Bylo to správné, někdo musel zachovat stálý koloběh přírody a postarat se o vznik nových lepších lidí. Podle nich ale těch pár bohatě stačilo a oni si mohli po smrti klidně užívat v nebi. A Andělům to ani nepřišlo, i tak měli lidí dost.

V Hlavním městě, největším a jediném známém městě Království se konal trh. Sjížděli se na něj lidé ze všech koutů Království, aby prodali za mrzký peníz své poctivě a tvrdě vydřené zboží. Byl mezi nimi i starý sadař ze Slunných zahrad, ležících blízko moře. Mimo jiné nabízel na trhu meruňky, melouny a provazovky, kterých bylo ve středu země málo.
Sadař byl zemědělec, proto toho o obchodování moc nevěděl. Což byl taky důvod, proč prodal své zboží hluboko pod cenu. K jeho smůle o tom nic nevěděl a se spokojeným výrazem seděl později na kozlíku svého povozu a mířil zpět ke své domovině. Vzadu ve voze seděla jeho žena a v náruči chovala čerstvě narozené dítě.

Vůz zvolna drkotal po kamenné cestě mezi poli. Slunko pražilo na lány pšenice a vlčích máků. Po malé pěšině mezi dvěma poli šel sekáč. Prapodivná bytost to byla. Nohy bosé, ruce vrásčité, postava kostnatá, bílé roucho s kápí zakrývalo sešlý a prastarý obličej, že poznat nebylo, zda se jedná o muže, či ženu. Přes jedno rameno brašnu, přes druhé kosiště. Holá hlava, bez jediného vlásku, vous také žádný. Vyzáblý obličej, lebku připomínající, zdobily temné a záhadné oči. Šel pomalu a téměř neslyšně. Zvolna mířil k Sadařově vozu. Stejně tak, jako k němu z lesa mířila pětičlenná skupina.

Nejednalo se o nikoho jiného, než o proslulou bandu mordýře a loupežníka Vojty Šedikníra. Ta se v zdejších lesích zdržovala hlavně kvůli trhům v Hlavním městě. Pokaždé někoho přepadli a okradli, bylo to výjimečně jednoduché, neboť starosta Hlavního města jim loupežnictví toleroval. Však pouze pod slibem, že budou okrádat jenom lidi, jedoucí z města. Tak město nepřijde o výdělek. Kromě toho, lidé se kvůli Vojtovi báli vstoupit do lesa, kde on působil. A shodou okolností to byl právě obecní les, takže už starostovi nikdo nechodil na dříví.

Vojta se přikrčen proplížil houštím až k poli a opatrně vykoukl, aby viděl na vůz. Kývl na své muže a společně vyrazili do pole.

„Tentokrát to bude jak, náčelníku?“ zeptal se Vojty zničehonic Vincek Zničehonic. Byl to mladý a vynalézavý mládenec, který měl nepříjemnou vlastnost oslovovat své spolupracovníky v tu nejméně očekávanou chvíli. To mu také vysloužilo ono přízvisko. Jinak byl Vincek poměrně chytrý muž. Vymýšlel různé taktiky boje a přepadávání, které by možná ocenila řada generálů v bitvě. Bohužel při běžném přepadávání to málokdy využili.
Proto mu také Vojta odpověděl: „Nic zvláštního Vincku, vyskočíme, splašíme koně, on je uklidní, my obklopíme vůz a dobrovolně nám dají co mají. Jako dycky.“

Odpověď Vincka moc nepotěšila, ale popravdě ji tak trochu čekal. Vojta Šediknír mávnutím ruky zastavil bandu a rozhlédl se po voze. Byli teď dobrých deset kroků od něj, navíc měl dva lidi kus po cestě před vozem. S těmi byl smluvený, že jakmile uslyší výstřel, zastoupí vozu cestu a zastaví ho. Vojta si pročísl knír a usmál se. Na slunce se dostalo pár shnilých, avšak dost pevných zubů, kterými byl Vojta schopný překousnout provaz. S radostí mávl na dalšího člena své tlupy, takového hromotluka, který kývl zarostlou vousatou hlavou a vytáhl bambitku. Jen tak bez míření stiskl spoušť. Ozval se výstřel a koně vyrazili poplašeni kupředu. Vojta Šediknír, v tomto případě, však sadaře trochu přecenil. Muž se ani nesnažil koně zastavit jen si rukama zakryl hlavu. Vůz s rachotem projel přes cestu, koně se utrhli a vůz v plné rychlosti narazil do stromu. V tu chvíli máchl sekáč dvakrát kosou. Sadař i jeho žena byli mrtví.

„Je to dítě!“ pronesl Kulihrach po té, co pečlivě prozkoumal tvora zabaleného v plenách, kterého jeho společníci vytáhli ze zničeného vozu. Trvalo mu to asi pět minut. Kulihrach byl další z Šediknírovi tlupy. Co mu příroda dala na síle, to mu vzala na chytrosti. Tu stačí jen říci, že Kulihrach měl síly za deset. Vojta Šediknír se rozhlédl po okolí. Tak zaprvé je nikdo neviděl, což bylo dobře. Koně chytli a veškeré zboží i peníze už vzali. Těla nechali ve voze, jako to dělali vždycky, on už je někdo najde. Ale co teď s tím dítětem.
„Necháme si ho!“ vyhrkl nadšeně Vincek Zničehonic. Všichni z tlupy zděšeně ustoupily tři kroky a ve středu shluku se tak ocitl Vincek sám proti Vojtovi.

U nebeské brány byl toho dne nával. Svatý Petr byl rád, že už na něj čekají pouze dva lidé. Dnes toho bylo opravdu moc. Obzvláště po tom požáru jednoho zájezdního hostince v Hlavním městě. Petr si narovnal brýle a kývl směrem k bráně, která se, na tento příkaz, sama otevřela.
„Dobrej den vinčuju!“ pronesl muž u brány. Hned za ním šla žena.
„Ne, ne! Hezky po jednom!“ zamával rukou Svatý Petr a vstal od stolu plného nevyřízených papírů a životopisů jednotlivých lidí.
„Ona je moje žena. Myslel jsem, že do ráje půjdeme společně!“ bránil svou ženu muž a hrdinsky se za ní schoval. Svatý Petr se na něj s podezřením podíval a vrátil se ke stolu.
„O tom rozhodnu já, jestli půjdete do ráje, nebo ne. Uveďte jméno!“
„Lorenc Vobtáhlo. To moje žena Běta.“ Odpověděl pokorně muž a smekl. Svatý Petr zvedl hlavu od zápisu.
„Ten sadař?“ zeptal se, „Království za Devatero horami? Jen pro přesnost. Pocházíte se Slunných zahrad, že? Dnes jste prodali zboží v Hlavním městě. Zpět jste cestovali vozem. Vy dva a jedno dítě.“ Zbytek už nedořekl, neboť Běta Vobtáhlová vyjekla a začala hledat dítě, které předtím svírala v náruči.
„Pardon!“ naklonil se Svatý Petr popuzeně přes stůl, „Stalo se něco?“
„Co se stalo s mým dítětem!“ vykřikla zoufale Běta a vrhla se Lorencovi kolem krku. Svatý Petr se narovnal a pokračoval:
„Na cestě mezi poli vás přepadla tlupa známého lapky Vojty Šedikníra. Ti chlapce našli a pokud vím, tak se ho ujali.“
„Takže žije?“ zeptala se Běta.
„Zatím ano!“ odpověděl Petr a chtěl ještě něco dodat, což mu Běta nedovolila.
„Tak to mě spadl kámen ze srdce, co Lorenc?“ otočila se na svého muže, „Myslím, že pak je všechno dobrý, já myslela, že se mu snad něco stalo, chudáčkovi. Budeme ho moci vidět?“
Svatý Petr se zatvářil rozpačitě a trochu nejistým hlasem pronesl:
„Myslím, že jste doposud nepochopila vaší stávající situaci, madam. Chci tím říci, že váš chlapec sice žije, ale vám bylo toto privilegium, jaksi, odebráno.“
Běta Vobtáhlová chvíli koukala na Svatého Petra, pak se otočila na svého muže.
„Obávám se, že tadyhle pán je svatý, nebo tak něco. Tak asi budeme v nebi.“ Vysvětlil jí Lorenc a s tázavým výrazem se podíval na Petra.
Svatý Petr, trochu uražený slovním spojením: „svatý, nebo tak něco“, se zatvářil a vstal ze židle.
„Podívejte se. Především, já jsem strážce nebeské brány. A vy jste mrtví. Váš synek zatím žije a pokud vím, bude žít ještě dost dlouho. Vy dva jste křesťané, to je jasné, jinak byste tu nebyli. Mám pro vás návrh. Jelikož moc hříchů nemáte, rozhodli jsme se vás do ráje pustit. A nám je známo, že vaše ovoce je jedno z nejlepších, proto jsme se rozhodli, že nás jím budete zásobovat i po smrti, pokud ovšem budete chtít.“
Lorenc se díval střídavě na ženu a na Svatého Petra, než řekl, že tedy ano, že bude rád a že to bude lepší, než třeba peklo. Svatý Petr kývl hlavou a přivolal anděla.
„Tadyhle Anděl Uctiael vás zavede do sadu. Víc už po vás nechci, přeji hezký den!“ poslední větu pronesl spíše jako často používanou frázi, než jako upřímné přání, ale i tak Lorenc usoudil, že je docela sympatický. Uctiael je dovedl ke krásné roubené chaloupce a rozlehlému sadu, který se zdál být nekonečný. Lorenc se podíval na svoji ženu.
„A co se mračíš?“ zeptal se jí, „Vždycky si říkala, že by ses chtěla podívat někam dál, než jenom do Města, ne!“ a objal ji kolem ramen.

Les byl temný a strašidelný. Nikdo ze starousedlíků by se do něj neodvážil, neboť v něm žil obávaný loupežník Vojta Šediknír. Ten se zrovna vracel s celou svojí tlupou, dvěma koni, bohatou kořistí a jedním dítětem. Vojta šel obezřetně vpředu a za ním vedl Kulihrach koně, plně naložené lupem. Hned za ním zvesela kráčel Vincek Zničehonic a v náruči nesl dítě. Průvod uzavírali Vojtek Poslyš a Míla Kaňour.
Vojtek Poslyš patřil mezi ten typ lidí, kteří mají sklony často opakovat slova ve větách a tím si tak vytvoří daný charakter svého mluveného projevu, podle kterého jdou zaručeně rozpoznat. Ve Vojtkově případě to bylo slovíčko „poslyš“, které pokládal na začátek téměř jakékoli věty. Míla Kaňour toho naopak moc nenamluvil. Byl velký a chlupatý, pravý loupežník. Svoje přízvisko si vysloužil díky své neukojitelné touze po ženách. Jeho společníci mu sice říkali Kaňoure, avšak Míla byl do jisté míry romantik. Ženě vždy přinášel květiny a vedl s ní slušný a kultivovaný rozhovor. Možná k tomu přispěla zkušenost, že to s ženami tak jde lépe. Každopádně byl Míla Kaňour vzdělaný a učený muž.
A právě tito dva pánové teď šli jako poslední a vedli žhavou diskusi ohledně nedávných událostí u rozbitého vozu mezi poli.
„Poslyš, ty přece víš, jakej on je pruďas, ne?“ zeptal se Vojtek svého spoluchodce.
„Se ví!“ odpověděl trochu stroze Míla, „Hele, pamatuješ jak jsme tenkrát našli toho mrňavýho čokla.“
„Jo. Jak jsme si ho taky chtěli nechat.“
„A jak ti tenkrát málem zlomil ruku, když si ho jenom pohladil.“
„Poslyš Mílo, já už si ani nevzpomínám, jak daleko toho psa odkop.“
„A jak jsme pak tři dny jedli jenom čočku!“ rozzlobil se Míla a popuzeně zavrčel. Známo bylo, že Vojta Šediknír neměl rád domácí mazlíčky. Bylo záhadou, proč nakonec svolil vzít kluka do party. Dokonce ho i pojmenoval, dal mu jméno Mates. Třeba ucítil, že pomalu stárne a že je třeba vychovávat si nové, mladé a silné loupežníky, kteří by jednou převzali podnik. Jisté však bylo, že teď s tím klukem budou mít dost starostí.

Čas šel dál a v království se toho mnoho změnilo. Uplynulo dvacet let a pan král se silně rozstonal. Město prozatím vedl rádce. Ten nechal jako první zesílit stráže kolem města, bůh ví co ho k tomu vedlo. Teď zrovna si jeden z jeho strážných všiml, že do královského hradu vešla podivná osoba s kosou na zádech. Pro hradní stráž bylo vždycky neuvěřitelně troufalé, když se někdo pokusil dostat tam, kam neměl a rušil tak stráž z její práce, totiž z jejího dokonalého nicnedělání, za což byla placená. Proto se strážný cítil poněkud popuzeně.
„Hej! Osobo.“ Zařval a zvedl se tak prudce, až se mu rozhoupalo dobře krmené břicho, v důsledku čehož se musel opřít o kopí.
„Stůj povídám! Ty tam, s tou kosou! Co si myslíš, že tu děláš?“
Osoba se zastavila a velmi pomalu, zvolna a klidně otočila hlavu na strážného. Ten se v prvním okamžiku zalekl, když pohlédl do temných a nekonečně hlubokých očí na vyzáblém obličeji.
„Já jsem tady služebně.“ Řekla postava tak pomalu a tak libě, až strážnému přeběhl mráz po zádech.
„Já taky!“ vzpamatoval se po chvíli. Osoba přikývla a pomalým krokem se dala do pohybu. Strážný za ní zůstal chvíli hledět a pak zamrkal.
„Stůj povídám!“ zařval, „Co si myslíš, že děláš? Stůj! Tam nesmíš!“
Osoba se otočila a ledovým pohledem pronikla do každého koutku těla strážného.
„Já můžu všude, panáčku.“ Řekla tak, že se strážnému na okamžik zastavilo srdce. Než se vzpamatoval byla postava pryč a strážný měl pocit, že teď o chlup unikl smrti. O půl hodiny později, když se po lesní cestě postava pomalu vzdalovala od Hlavního města, byl pan král mrtev.

Mnoho se toho změnilo nejen v království, ale i v tlupě Vojty Šedikníra. Mates zatím vyrostl a teď loupil s Vojtovou tlupou. Bohužel, před nějakým časem šel Vojta Šediknír do města po polní cestě. Zrovinka se začínalo stmívat, když Vojta potkal odpornou stařenu o holi a ve fialových hadrech. Nikoho jiného než Klekánici. A protože bylo právě po klekání a Vojta nebyl pomodlený, ani umytý, měla nad ním stařena veškerou moc. Strčila ho do pytle a ještě téhož dne prodala peklu. A aby toho nebylo málo, v lese se objevil šotek. Takové malé zmoklé kuře, které vám však dovede přeměnit život v peklo. Co by se také dalo čekat od pekelného kuřete. A zrovna nešťastnou náhodou se kuře dostalo do příbytku Vojtovi tlupy ve skalách. Tlupa už neloupila, měla dost práce postarat se o šotka a vyhovět jeho rozmarům. Proto se Mates rozhodl, že z tlupy odejde a šotka že vezme s sebou. Tlupa to uvítala, i když s brekem a tak se Mates vydal na cestu. Šotka se zbavil hladce. V prvním kostele, na který narazil se nechal pokřtít. Svěcené vody se bojí každý čert, takže i šotek. Proto se kuře rozhodlo, že raději půjde o dům dál.
Po nějakém čase, co byl na cestě narazil Mates na rybník. Byl to nevelký, zaneřáděný rybník. Mates si u něj sedl a chvíli odpočíval.
„Vypadni!“ ozvalo se po chvíli z rákosí. Mates se rozhlédl, ale neviděl nic. Pokrčil rameny a opět si lehl do stínu velké, košaté vrby.
„Vypadni!“ ozvalo se opět po chvíli. To už se Mates zvedl o vzal do ruky hůl.
„Tak a mám toho dost!“ rozčílil se, „Okamžitě vylez, nebo si tě vytáhnu sám a napráskám ti, žes to v životě neviděl!“
„Jo to tak!“ ozvalo se opět z rákosí. Mates se rychle otočil a sáhl do rákosí. Vytáhl odtamtud malé, zelené stvoření s vypouklýma žabíma očima, zeleným ksichtem a puškvorcovým porostem v brčálově zeleném roztrhaném fraku s červenou pentlí na klopě. Ze šosů mu odkapávala voda.
„A hele vodník.“ rozesmál se Mates, „Tak to ty mě odtud vyháníš?“
„Nech mě bejt!“ zakvákal hastrman, zmítaje se Matesovi v rukách, „Nejsem na nic takovýho zvědavej. Seber se a vypadni, to je můj rybník. Lidi jsou mrchy prohnaný.“
„A kdo ti todlenc nakukal, ty žábo přerostlá?“ zamračil se Mates, „Nestahuje snad ta vaše vodnická sebranka lidi pod hladinu? Neshromažďujete dušičky v hrníčkách? Co, ty hubo zelená?“
„A proč myslíš, že to děláme?“ zablekotal hastrman, „Dyk já v tý vodě tady mrznu jenom kvůli lidem.“
Mates moc nechápal, a tak se dal hastrman do vypravování. Zde se Mates poprvé dozvěděl, že vodníci jsou bývalí andělé. Tenhle se dříve jmenoval Sentinael a neměl daleko od jmenování na archanděla. Jednoho dne dostal za úkol napravit hříšníka. Lakomý, hamižný člověk to byl. Pro zlatku by klidně i vraždil. Toho měl právě Sentinael napravit, jenomže se mu to nepovedlo. Třikráte to zkoušel a třikráte zklamal. Proto byl odsouzen k pádu z nebes až do horoucích pekel, kde se z něj měl stát padlý anděl, neboli čert. Jenomže mu při pádu přišel do cesty rybník. On do něj zahučel a stal se vodníkem. Zdejším hastrmanem Sentinelem Mechtrapou, jak si od té doby říká. Mates mu pak vyprávěl celý svůj příběh. Vodník nadšeně poslouchal a poznal, že Mates je docela hodný a chytrý člověk. Mates zase pochopil, že Sentinel nebude tak špatný. Nakonec se rozhodli zkusit štěstí v Hlavním městě. Vodník se proměnil v kobylu, aby byl co nejméně nápadný a vyrazili.

„Poslyš,“ Zeptala se Matese kobyla, když projížděli lesem, „a proč to nezkusit rovnou na místo krále?“
„Zbláznil ses?“ vyděsil se Mates div nespadl z koně, což vodníka rozzlobilo, neboť zatáhl příliš silně za opratě.
„No coby ne?“ trvala dál na svém kobyla, „Mám ti vyprávět, kolik králů bylo původně chudými pocestnými. Kupříkladu, ten poslední se jmenoval Honza třiadvacátý. Pak jsme tu měli ještě pár Kubů a asi jednoho Lubora.“
Mates usoudil, že je to nesmysl, ale myšlenka mu v hlavě zůstala a zahryzla se jako malý červík do dřeva.

Dcera krále Honzy XXIII. Seděla ve svém pokoji na okně a česala si kadeře dlouhých, dobře rostlých hnědých vlasů. Princezna Věra byla už od narození krásná. Dlouhé vlasy jí splývaly až k pasu. Měla ty nejkrásnější oči v celém Království. A ta postava? Darmo mluvit. Proto byla už od mlada cílem mnohých princů a šlechticů. Princezna si na to zvykla. Nevyužívala toho, prostě si na to zvykla a dál čekala na toho vyvoleného. Tak to v rodině chodilo odjakživa. Vždycky přišel nějaký pocestný, který království zachránil od zla a vzal si ji za ženu. Proto si také princezna nepředstavovala, jak by měl její vyvolený vypadat. Ne! Prostě čekala, jak to dopadne. a právě teď prý žádal o audienci jakýsi mladý pocestný. Princezna to pojala jako příležitost a doufala, že by to mohl být on.

Ve velké síni Královského hradu zůstávalo vždy mnoho šlechticů a dvorních dam. Uprostřed místnosti se táhl rudý koberec ode dveří až k trůnu, na kterém seděl bývalý první králův rádce, současný starosta Hlavního města a dočasný vládce Království za Devatero horami David Zhora. Po jeho pravici seděla princezna Věra, oblečená do nadýchaných blankytných šatů. Zhora kývl na sluhu, aby otevřel dveře. Za nimi čekal Mates a přemýšlel, jak by jim řekl, že se chce stát králem. Princezna si ho prohlédla a usoudila, že by se jí docela líbil.
„To je von!“ ozvalo se zničehonic odnikud. Všichni přítomní se podívali na Matese, od kterého to zřejmě přišlo.
„Prosím?!“ naklonil se Zhora dopředu a nakrabatil obočí.
„To je von!“ opakoval hlas. Matesovi z kapsy vyskočila malá žabka a před zraky všech přítomných se změnila v nevelkou bytost s žabíma očima a v zeleném fraku. Ze šosů mu kapala voda, jinak byl celý suchý.
„To je von!“ opakoval neustále a ukazoval prstem na Davida Zhoru. Ten vůbec nevěděl, o co se jedná. Princezna za tu malou chvíli pochopila, že ten nově příchozí se asi stane králem a dočista se do něj zamilovala. David Zhora vstal a sešel ze stupínku, na kterém stál trůn. Sentinel Mechtrapa si odplivl a pokračoval.
„To kvůli tobě sem to, co sem.“ Rozkřikl se na něj. Pak se podíval na Matese, který měl oči jen pro princeznu, „To je ten, jak jsem ti o něm vyprávěl. Ten, kterého jsem měl napravit, ten ničema, co zpronevěřil skoro celý královský majetek. Zkorumpoval vládu, zfalšoval volby do královské rady, nechal vyvraždit čtyři rodiny jeho oponentů v politice. A takovýho já měl napravit. Napravit nenapravitelného, ty už si dávno propadl peklu!“ zařval Zhorovi do očí.
„Do žaláře s ním!“ rozkřikl se David Zhora a otočil se, že se vrátí na trůn, kde vynese smrtící ortel.
„Čert tě vem!“ zařval v záchvatu vzteku Sentinel. Všichni přítomní ztuhli. Každý věděl, že když něco takového řekne strašidlo, není to jen prázdná fráze, ale že to myslí smrtelně vážně. A věděli to i v pekle, neboť v tu chvíli vzplál v krbu oheň tak silně, že dvorní dámy, co stály v jeho blízkosti, omdlely. Oheň osvítil celou místnost. V mžiku se některé plameny zhmotnily a z krbu vyšel čert. Vysoký urostlý mládenec v mysliveckém s mastným, úhledně zatočeným knírem a potutelným úsměvem. Rohy dobře udržované a dvakrát silně zatočené, což dávalo tušit, že je v pekle na dosti velké pozici. Ocas metr a půl dlouhý, kopyto jak od koně. Čím byl blíže, tím byl David Zhora menší a menší. Čert došel až k němu. Zlověstně se usmál a vší silou mávl pravicí. Na zádech mu vzplál plášť, který se na nich objevil, až poté, co plameny uhasly. Tím pláštěm pokryl celého Zhorou a následně oba dva vzplály. Oheň v krbu uhasnul. Čert i David Zhora byli pryč. Sentinel stál na místě a tvář mu zakrýval úsměv, doslova, od ucha k uchu. Tak tam stál dobrou půl hodinu. Mates se mezitím seznámil s Věrou, aniž by si všiml, že ho dvořané provolali králem. Království za Devatero horami mělo tedy nového krále a královnu. Mates I. Spolu s královnou Věrou se vbrzku stali dosti oblíbenými. Sentinel Mechtrapa s radostí přijal post starosty Hlavního města a na prosbu Matese, uzákonil právo na loupežné přepadení v okolí Hlavního města pro tlupu Vojty Šedikníra, i když už teď mají jistě jiného vůdce.

Pro anděly čas neznamenal nic, i když je pravda, že Uctiael byl už trochu unavený, když musel celých dvacet let ukazovat Bětě Vobtáhlové, jak se daří jejímu synovi. Ta měla docela radost, že se z jejího syna stal král. Lorenc na to zřetel moc nebral. Zrovna teď zkoušel novou odrůdu jablek a moc se mu to nedařilo. Každopádně, pomyslela si Běta, teď můžem v klidu umřít, když to náš syn dotáhl tak daleko. Pak si ovšem uvědomila holou skutečnost, na kterou si ještě doposud nezvykla.