Kuba a kmotřička smrt

Bylo, nebylo, žil, byl jednou jeden mlynář. A ten mlynář měl tři syny. Nejstaršího Matese, prostředního Vojtu a nejmladšího Jakuba. Když Mates dospěl, oženil se a postavil si ve vsi kovárnu. Když vyrostl Vojta, také si našel děvče, ale zůstal spolu s rodiči ve mlýně. Jen nejmladší Kuba pořád ne a ne vylézt z domu. Chytrý to on byl a síly měl za deset. Rodiče na něm nešetřili, už od mala chodil do školy a díky těžké práci ve mlýně měl svaly jak lamželezo. Jen ta jeho letora. Pořád se jenom toulal po lesích a snil o velkých dobrodružstvích, až se jednoho dne sebral a řekl rodičům: „Mámo, táto, mějte se tu hezky, já jdu do světa!“
Máma jeho odchod oplakala, ale táta jen mávnul rukou a řekl: „I jen ať jde, mámo! Však se nám v brzku vrátí.“
I vydal se tedy nejmladší Jakub do světa. Překonal devatero hor a devět strání, přešel devatero lesů, přebrodil devět jezer a devatero řek, ale nikde nenašel žádné dobrodružství, po kterém tak toužil.
Jednoho den, po další strastiplné cestě napříč světem, dorazil Kuba k rozcestníku. Ani si nepřečetl, kam to vlastně jde, když si všiml prapodivné ženštiny, sedící na kraji cesty. Bílý šat, či spíše rubáš s kápí. Postava vyzáblá a na boso. Kuba jí do tváře neviděl, ale slyšet bylo vzlykání podivné. I vyrazil ji tedy v ústrety. Postava dřepěla ne zemi a brečela na celé kolo. Z očí jí stékaly slzy. Z temných hlubokých očí na bílém vyzáblém obličeji, však bez jediné vrásky. Vlas také žádný, ni vous, ni obočí, či řasa. Jen sněhově bílé zuby cenila osoba na celý svět.
„Teta?“ oslovil ji Kuba opatrně. Osoba k němu zvedla pláčem zarudlou tvář, jinak tak čistě bílou, či snad až šedivou.
„Co je?“ zeptala se s ústy dokořán, neboť stále ještě v záchvatu pláče lapala po dechu.
„Je vám něco?“ pokračoval dál Kuba. Postava se na chvíli uklidnila a pohlédla na Kubu zarudlýma podlitýma očima.
„Ty se mě nebojíš?“ zavzlykala. Kuba si ji chvilku prohlížel a pak potřásl hlavou. Osoba chvíli zírala, pak se sebrala a postavila se do celé své výšky, až sahala Kubovi po prsa. Utřela si rukávem nos a pravila: „Já jsem smrt, nešťastníku!“ pak se opět rozbrečela, až vyplašila i vrabce v křoví. Kuba vyndal z kapsy kapesník a podal jí ho.
„No tak, teta.“ uklidňoval ji.
„Já pro tebe nejsem žádná teta!“ zaječela na něj stále ještě s brekem. Kuba ji vzal a posadil na zem.
„Tak teda, kmotra.“ začal opatrně, „Copak se vám stalo?“
„Tohle! To se mi stalo!“ zahýkala kmotřička smrt a podala Kubovi svojí kosu, ale na dvě půle zlomenou.
„Klidně a bez okolků si jdu po cestě, nikoho neruším, dojdu až sem k rozcestníku, kouknu se kudy do vsi, moc dobře to tu ještě neznám, a ejhle, spadne na mě anděl. Hořejším se zase něco nelíbilo, proto ho asi shodili dolů k Luciferovi. Jenomže spadnul rovnou na mě! Než jsem se posbírala ze země, byl už dávno pryč a moje kosa zlomená. Ani ta díra v zemi po něm nezůstala. A teď tu sedím, brečím na celé kolo, ten hostinský v Dolní Lhotě už spadnul do studny, ale protože jsem tady, není mu nic a teď se nemůže dostat ven. Nakonec mě zemře na zápal plic a to bych se hanbou propadla, kdyby..“ a znova se rozbrečela, „To mám za všechno, co sem pro ně udělala! Takovou dobu už pro ně dělám. To bylo slibů na začátku, to bylo nějakého přemlouvání, prý: „Pojďte, dostanete koně, až budete chtít, všichni čtyři vyjedete a budete si moct dělat, co budete chtít!“ Jó, tůdle! Za tu dobu sem se dočkala akorát Nového brousku na kosu, a to jen proto, že ten starý mi ukrad čert, a v té době se zrovna soudili s peklem o nějakou duši. Ty hele, Kubo! Pojď se mnou! Já musím tam nahoru jim to říct! Já tam sama nechci! Kubo!“
Kmotřička smrt dlouho Kubu přemlouvala, až svolil a rozhodl se, že jí pomůže. I vydali se tedy k nebeským výšinám.
Andělé se s nimi moc dlouho nezdržovali a hnali je rovnou k nebeskému soudu. Nejvyšší soudní rada zasedla a kmotřička smrt s nadějí očekávala výsledek jednání. Bohužel, i přesto, že dostal Kuba s kmotřičkou jednoho z nejlepších nebeských advokátů, nepodařilo se soud přesvědčit a novou kosu získat. Rozsudek zněl tak, že kosa byla zlomena kvůli nešťastné náhodě a v takových případech nese zodpovědnost osoba, která měla kosu ve vlastnictví jako poslední. Kmotřička byla vzteky bez sebe. Nebeský advokát se jí potom hluboce omlouval a snažil se ji uklidnit.
„Víte,“ řekl jí po ukončení procesu, „je to těžké. Archandělé zodpovědní za zchozené anděly nechtějí přiznat, že tu kosu vám zlomil jeden z jejich odsouzenců. No a to jsou funkcionáři, smetánka, ty mají kontakty na těch nejvyšších místech. Sám mladý pán s nimi jde ruku v ruce. Kromě toho, i peklo se odmítlo k případu vyjádřit a vzdává se veškeré zodpovědnosti. Je mi líto, ale v takové situace nemohu pro vás nic udělat. Budu jenom rád, když sám neskončím mezi svrženými, za to, že jsem vás obhajoval.“
Kmotřička smrt dlouho bědovala. Nakonec jí poradil Kuba. Proč prý jim nezkusí dát nějaký dárek, řekl jí, zkusit je podplatit. Nějaká ta láhev dobré medoviny, či věnec buřtů a věci se sami vyřeší.
A tak se kmotra vydala do Dolní Lhoty za tamním hostinským. Stručně a jasně mu vysvětlila, že je jí za něco dlužen. I přestože neměla kosu, hostinský rád svolil, neboť kmotřička smrt měla v těchto krajích zajímavou pověst, a to hlavně díky té kose.
Nakonec to dopadlo tak, že kmotřička smrt stanula před samotným předsedou nebeského soudu a na stůl mu položila láhev vybraného vína. Předseda se naklonil dopředu a protočil oči v sloup.
„Madam,“ řekl jí, „máte vy to za potřebí? Podívejte, já vás chápu, ale tímhle nic nezmůžete. Tam dole, ano, tam dole to funguje. Lidské zákony jsou totiž postavené na hlavu a tohle je jediný způsob, jak věci řešit rozumně, ale tady? Soukromě vám můžu dát adresu jednoho šikovného kovotepce, jestli chcete. Ale co se toho vína týče…. Na druhou stranu, když už jste ho sem donesla!“ a láhev rychle zmizela v šupleti stolu.
Kmotřička by nejraději skákala radostí. Hned si vzala papírek s adresou a vyrazila za Kubou. Spolu pak vyhledali toho kovotepce. Jak se nakonec ukázalo, byl to čert. Ale šikovný čert, kmotřičce kosu nejenom opravil, ale i vylepšil a vybrousil, a ještě jí dal docela dobru cenu. Pouze dva sudy dobře vychlazeného piva. Kmotřička hned věděla, kam se pro ně má vydat.
Když bylo všechno vyřízeno měla kmotřička smrt novou kosu a hned ji chtěla vyzkoušet. Ve své radostné nerozvážnosti máchla po prvním, kdo se jí dostal pod ruku. A tím byl právě Kuba.
Před nebeskou branou byl toho dne klid a Kuba přišel rychle na řadu. Když ho svatý Petr uviděl, věděl už, o koho se jedná a dal se do srdečného smíchu. Zanedlouho poté se objevila kmotřička. Běžela k bráně a už zdálky něco křičela.
„Kubo, promiň!“ křičela na celé kolo, „Já nechtěla!“ doběhla až ke Kubovi a srdečně se mu začala omlouvat. Svatý Petr znal tyhle situace. Kolikrát už se stalo, že kmotřička někoho omylem zabila a on to musel řešit. Naštěstí už byl na takové situace připraven. Vytáhl ze stolu štos lejster a položil je před Kubu.
„Podívejte se, když tohle vyplníte, můžete jít. Víc s tím udělat nemůžu, už jste zaevidovaný a předpisy jsou předpisy.“ Řekl a podal Kubovi psací brk. Kuba na to chvíli koukal a když usoudil, že by to byla práce na týden, odložil brk a řekl, že se na to vrhne jindy. Zatím prý tu chvíli pobude. Svatý Petr ani neprotestoval, takových už bylo a ještě pořád je.
Kuba se tedy rozloučil s kmotřičkou a vydal se do ráje.
A pokud neoživl, tak tam sedí dodnes.