O kouzelné květině

Na jednom malém kopci, daleko od míst, která známe, byla jedna louka. Nebyla ničím zajímavá, vypadala jako louky všude jinde. Až jednou na ní vyrostla drobná květina, která tuto louku udělala výjimečnou. Ta květina byla totiž kouzelná. Každý, kdo si k ní přivoněl, se uzdravil ze všech svých nemocí a ten kdo byl zdráv, se po přivonění cítil mnohem šťastnější. Dlouho tam rostla bez povšimnutí, až jednou si k ní přivoněly děti, které si tam hrály. Brzy potom začali květinu navštěvovat nemocní z okolí a pověst o kouzelné květině se pomalu šířila do celého světa.


Aby se ke květině mohli dostat všichni, postavili k ní cestu, aby si poutníci mohli po daleké cestě odpočinout, postavili tam hostinec. Také postavili kapličku, která měla toto místo ochraňovat a zároveň byla i poděkováním duchům louky za to, že nechali tuto květinu vyrůst. Kolem květiny se postupně vybudovalo celé městečko. V tomto městečku žil i nejlepší zahradník z kraje, který se o ní pravidelně staral a nikdo se nemusel bát, že by se květině něco zlého stalo. Květina měla tu nejlepší péči a tak mohla léčit spousty návštěvníku, kteří do městečka přicházeli.


Tak to bylo po mnoho let, ale jednoho dne květina začala chřadnout. Její kouzelná moc slábla, až přestala léčit úplně. Nikdo nevěděl proč. Dokonce i zahradník, který se o ni léta staral, byl bezradný. Nejlepší hnojiva ani nejlepší voda nedokázaly květině pomoci. Byla stále povadlá a její omamná vůně se vytratila. Stejně rychle, jako se rozšířila zpráva o kouzelné květině, se rozšířila i zpráva, že květina ztratila svou moc.
V té době žila daleko od tohoto místa malá holčička Anička. Ráda se v létě proháněla po loukách a dokázala rozpoznat každou rostlinku, která na loukách rostla. Žila si šťastně, jediným jejím trápením byla její maminka, kterou sužovala zlá nemoc.


Jednou, když si tak hrála venku, ji tatínek poslal pro džbánek piva. Když přišla do hospody, byl tam pořádný rozruch. Uprostřed hospody stál poutník a vyprávěl. Přinášel novinky ze světa, mezi které patřila i zpráva o kouzelné květině. Anička tam chvíli stála a poslouchala, pak si nechala načepovat džbánek a utíkala domů. Když přiběhla domů, maminka ležela v horečkách na posteli.


„Maminko, maminko,“ klekla si k její posteli, „kouzelná květina už neléčí.“
„Co to říkáš Aničko?“ zeptala se maminka.
„V hospodě byl poutník a vyprávěl,“ odpověděla.
Maminka ji pohladila po tváři. „Netrap se tím Aničko, stejně bych neměla dost sil na tak dalekou cestu.“


Políbila jí na čelo a opět si unaveně lehla. Anička vyběhla ven, utíkala ke svému oblíbenému místečku na kraji louky a tam začala plakat. Když doplakala, začala přemýšlet a než slunce zapadlo za hory, měla vymyšlený plán.


Ráno vstala brzy jako vždy. Posnídala s tatínkem u stolu a když odešel do práce, začala se balit na cestu. Rozhodla se, že půjde a květinu vyléčí. Nikomu nic neřekla, protože věděla, že by jí to nedovolili. Tak jen na kus papíru napsala vzkaz, rozloučila se se spící maminkou a vyrazila na dalekou cestu. Šla dlouho, nebo se jí to alespoň zdálo. Až někdy odpoledne, když už jí nohy odmítaly nést a v břiše jí kručelo, si udělala přestávku. Seděla pod stromem na kraji lesa a jedla chleba s máslem. Byl krásny letní den a tak Anička po svačině chvilku lebedila ve stínu stromu, když v tom uslyšela tenký hlásek, jak volá o pomoc. Rozhlížela se, ale nikoho neviděla. Šla tedy za tím hlasem, až došla k pavučině natažené mezi větvemi mladého stromku. V ní byla chycena včelka a když uviděla Aničku, poprosila ji o pomoc. Anička neváhala, uchopila včelku jemně do prstů a vysvobodila ji.


„Děkuji Ti, zachránila jsi mi život.“ řekla včelka. „Jak se Ti můžu odměnit?“
„Není vůbec zač včelko,“ odpověděla Anička, „snad jen o jednu věc bych Tě poprosila.“


A tak Anička řekla včelce, kam má namířeno a proč podniká tak dalekou cestu. Včelka chápavě pobzukovala a když Anička dovyprávěla svůj příběh, vydaly se společně na cestu. Ve dvou se jim hezky putovalo a než začalo slunce zapadat, urazily pořádný kus cesty. Noc byla teplá a tak ji strávily pod širákem. Anička si ustlala na měkké trávě a včelka si našla pohodlné místečko pod velkým listem. Ráno je probudily teplé paprsky slunce. Posnídaly a vydaly se dál na cestu. Přešly mnoho kopečků, luk a polí. Slunce na obloze mezitím opsalo veliký oblouk. Přišel soumrak a ony stále pokračovaly v cestě. Schylovalo se k bouřce a tak se Anička snažila najít nějaké obydlí, kam by se mohla schovat. Bohužel nikde poblíž nebyla žádná vesnice ani statek. Došly až k rozcestí a tam se zastavily, protože uviděly, jak se k nim blíží povoz. Anička se chtěla zeptat na cestu k nejbližší vesnici a případně poprosit o úkryt před deštěm. Když povoz dojel k Aničce, zastavil se. Seděli na něm dva muži, kteří nevypadali příliš přátelsky.


„Copak tady děláš holčičko?“ zeptal se jeden z nich.
„Dobrý večer,“ řekla Anička, „hledám nocleh.“
„Tak nocleh povídáš…no my se o Tebe rádi postaráme,“ řekl druhý z nich.


Seskočili z vozu a jeden z nich chytil Aničku pevně do rukou. Druhý ji začal svazovat. Anička křičela o pomoc, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by ji slyšel.


„Neboj se Aničko, seženu pomoc!“ zabzučela včelka a odletěla pryč.
Muži ji svázali, dali jí do pusy roubík, naložili ji do vozu a vydali se dál cestou. Poprvé se obloha rozsvítila bílou září a zahřměla. Anička se vzadu krčila strachy a snažila se vyprostit z provazů. Provazy byly utažené dobře, ale pomalu povolovaly. Opět zahřmělo. Jakmile utichlo burácení, uslyšela Anička známý hlásek. Byla to včelka a přivedla s sebou své kamarádky. Okamžitě zaútočily na oba muže a začaly do nich vrážet svá žihadla. Ti se chvíli oháněli, jenže malé včelky neměli šanci trefit. Po chvíli to vzdali a dali se na útěk. Aničce se mezitím podařilo vysvobodit se z provazů. Sundala si roubík a začala včelkám děkovat.


„Nemusíš děkovat Aničko,“ zabzučela včelka, „Ty jsi zachránila můj život, na oplátku jsem teď zachránila já Tvůj.“
„Jenže vy teď umřete,“ řekla smutně Anička a zatlačila slzičku.
„Neboj se o nás, všechno bude v pořádku,“ odpověděla tišivě včelka, “teď se ale musíme rozloučit, náš čas nadešel.“


Včelky naposledy zabzučely Aničce nad hlavou a zmizely ve tmě. Ta jim už stihla jenom zamávat. První kapky deště dopadly na plátěnou střechu vozu. S každým dalším bleskem jich padalo víc a víc. Protože nevěděla, kde je, rozhodla se zůstat na místě a přečkat noc ve voze. Ustlala si na zemi a přikryla se okolními pytli. Bubnování kapek ji příjemně uspávalo, takže spala během chvilky. Probudil ji až zpěv ptáků. Vylezla z vozu a rozhlédla se kolem. Byla na úpatí kopce a nikde nebylo vidět nic jiného než pole. Rozhodla se pokračovat ve směru, kterým jeli muži, kteří ji unesli. Když vyjela na vrchol kopce, uviděla v dálce malý kopeček, na kterém stálo městečko. Srdce jí poskočilo radostí, konečně byla u cíle. Pobídla koně a ty se vydaly klikatou cestou směrem k městečku.


Když tam dorazila, uviděla, že městečko je téměř liduprázdné. Zůstalo jen pár lidí, kteří neměli kam jít a stále doufali, že květina opět rozkvete do své plné krásy. Anička došla až k náměstí, kde uprostřed byla zahrádka. V ní rostla jen jedna malá květina. Anička si k ní klekla a zkoumavě ji prohlížela. Po chvíli ji napadlo, co květině schází. Rozběhla se do města a prosila lidi o pomoc. Ti jí ale pomoc odmítli. Naopak se jí vysmáli, že je ještě příliš malá, aby věděla, co takové květině může scházet. Když oběhla snad všechny lidi ve městě, vrátila se ke květině a začala plakat. Vzpomněla si totiž na nemocnou maminku, kterou nemohla zachránit a také na včelku, která ji provázela cestou a položila svůj život za její.

„Neplakej Aničko, přišla jsem Ti na pomoc,“ ozval se povědomý hlásek.

Anička si utřela slzičky a rozhlédla se kolem. Byla to její kamarádka včelka.


„Včelko,“ vykřikla Anička radostí, „tak ráda Tě vidím. Ale jak to že jsi tady?“
„Pokaždé když umřeme, paprsky slunce dalšího dne nás opět oživí. Doplní nám sílu, jako bychom vypily tisíc nektarů,“ vysvětlovala včelka.
„Tak a teď je načase tuhle květinu vyléčit,“ řekla včelka a rozletěla se směrem ke květině.


Vlezla mezi její okvětní lístky a začala ji opylovat.
Květina jako by chytila druhý dech. Její povadlé listy se začaly vzpřimovat a nahnědlé listy opět zelenat. Celý ochablý stonek se narovnal a okvětní lístky se rozevřely dokořán. Nádherná vůně květiny zavoněla Aničce pod nosem a nechala se unášet větrem dále. Ale toho nejdůležitějšího si Anička téměř nevšimla. Uprostřed květu zářilo semínko.


„Vezmi si ho Aničko, je pro Tvojí maminku, “řekla včelka.


Anička včelce poděkovala za pomoc, vzala semínko a vydala se na cestu domů. Lidé jí z vděčnosti za to, že uzdravila jejich květinu, uspořádali průvod a doprovodili ji až domů. Tam už ji čekal tatínek s maminkou. Když uslyšel, co se stalo, okamžitě Aničce odpustil, že utekla do světa bez rozloučení. Anička zasadila semínko a zalila jej vodou. Ze země okamžitě vyrašil malý lísteček, po něm další a další. Ani se nenadála a byla před ní stejná kouzelná květina jako v dalekém městečku. Anička ji bez váhání utrhla a běžela za maminkou do chalupy, dát jí přivonět. Jen co se nadechla, horečky opadly a nemoc zmizela. Všichni byli na Aničku hrdí a brzy se roznesla zpráva o jejím uzdravení květiny stejně rychle, jako kdysi…