Příběh stínu

Cítil se nejistě. Udělal správně? Nebo s ním snad měl zůstat? Stál na jednom místě a přesvědčoval se, že udělal dobře. Cítil tlak někde tam uprostřed, tam, jak to bývá, když si nejsme něčím úplně jisti. Dokonce chvilku plakal. Pak jej chytl ohromný vztek, bouchal do stolu ,ale nikdo jej neslyšel. Skleničky o sebe cinkaly a víno se rozlévalo. Schoval se do zátiší. Nic se ani nepohnulo. Zuřivě zařval. Prostě udělal správně! Správně! Nemohl už vydržet s tím věčně zamračeným a sobeckým chlapem, který nikoho neměl rád. Jen sám sebe… udělal správně.

Na zem spadlo pár kapek šedivých slz. Vztekem nebo smutkem?

Opustil jej. Navždy. On byl totiž jeho stín.


V zátiší olejomalby zalezl do kouta a přemýšlel nad violistou, u kterého se rozhodl, že už s ním nebude mít nic společného.Nebude s ním sdílet nic, ani jediný úsměv. Stačilo, aby se jen trochu pootočil, a v moment, kdy dohrál sladké tóny z Bachovy partity, ten poslední akord v a moll, vyklouzl jako kouř z podzimního komína, který pomalu kráčí k nebi a ztrácí se v něm. Stín byl svobodný.
A přece, který stín má takové štěstí, že je volný? Mohl si dělat, co chtěl. Olé! Nemusel toho praštěného muzikanta následovat na každém kroku. Mohl žít svůj vlastní příběh. Mohl cokoliv…
Usmíval se a pozoroval. Děti, lidi i nelidi, starce i stařeny... každý, kdo do galerie vstoupil, mu vyprávěl své nápady, své myšlenky, své pocity. Jen jemu. Ne obrazu, v kterém se ukrýval. Pouze stínu. „Oni se totiž chodí dívat na mě.“ vytahoval se před ostatními - před myslivcem zleva i před párem skleniček, za kterým se krčil. Začal si říkat Pan Stín.
A protože stereotyp má své kouzlo, ale jen po určitou dobu, začal mít Pan Stín roupy. Už neměl stání a schovávaná za již vypitými, sklenkami jej nebavila. Za pár dní měla výstava končit, a tak si vyhlédl novou oběť. Byl to starý pán, milovník umění, nějaký pan Josef.
Své staré modravé oči přiblížil k obrazu a pozoroval detaily malířova štětce. V tom Pan Stín přeskočil, pak Josef s sebou cukl, chytl se za srdce a zapotácel se. Vyšel ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Těžce vzdechl.
Každý má svůj stín a nic nemá stíny dva. Strhl se souboj dvou protivníků, Pana Stínu a stínu Josefova, který měl svého člověka tuze rád. Byl to dlouhý boj plný nadávek, křiku, násilí a neštěstí. Bum, prásk, škyt, vzlyk, srk a smrk…! Když máte chřipku, je vám pak tuze zle. Tak špatně bylo i starému panu Josefovi.
A div, že neumřel. Měl veliké štěstí. Když se stíny praly, kdo z nich bude žít s tímto člověkem, zda-li Pan Stín jako sasanka, nebo věrný starý, slunce se na několik dní ztratilo z oblohy. A protože kde není slunce, není ani stín, boj byl odložen. Josef se vydal na procházku, jakmile slunce znovu vykouklo, a rozespalý Pan Namyšlený vypadl z límce jeho červené košile na zem. Než se stačil rozkoukat, byli oba pryč.
Zalezl za strom, ale ten jej vykázal pryč. Zkusil to u květiny, kamenu, domu i odpadkového koše. Nikdo jej nepřijal. Každý jej posílal pryč, ať táhne k čertu. A tak ležel na chodníku, sám. Nikomu nestínil a pomalu se rozpouštěl - jako zmrzlina v létě. Ukápla mu slza.
Jedna, druhá… stovky kapek. Na chodníku se z ničeho nic objevila louže, která nevysychala. Došlo mu, že udělal velikou chybu. Neměl smutného violistu opouštět. Jak tak byl sám, uvědomil si, že osamocen je i jeho milovaný muzikant. A že to, proč jej opustil, byla jen samota a neštěstí. Měl by být přeci s ním. Zpytoval svědomí, plakal a slzy mu docházely. Vysychal jako pouštní oáza a už už myslel, že umře žalem. Bál se o muzikanta, že také zemře… Tak sám, jen se svou violou…
V dálce slyšel teplé tóny a tahy smyčce. Asi se mu to jen zdálo? Kymácel se ze strany na stranu, snad blouznil? Sladké dřevo vyluzovalo kouzelné světlé tóny, pak zase skřípalo, chvilku se vztekalo a chvilku řvalo, pak naivní hlásek, jako malá culíkatá holčičika, která prosí o lízátko.. „Mami?...“ Panu Stínu bylo tak teskno…

Muzikant se procházel po Štruncových sadech. V obličeji se křivil zkamenělý, zamračený výraz a jeho ztuhlé tělo odbočilo do postranní uličky. Zapomněl na všechny krásy létajících motýlů, neviděl radost dětí ani lásku zamilovaných párů. Necítil vůni rozkvetlých stromů ani teplo Slunečníkových paprsků. Nevšiml se ani té prapodivné louže na chodníku.
Když Pan Stín pohlédl směrem k parku, zežloutl a pak se tak zachvěl radostí, že zářil jako křišťál. Ještě jednou změnil barvu ze žluté na průhlednou, takovou tu barvu naděje. Ano! Potkali se. Stín nevěřil celému svému bytí , že je to možné. „Můj milovaný muzikant, to je můj člověk, s ním já mám být!“ volal na celé kolo. „Už se blíží!“ a HUP! Byl opět u něj. Chytl se jej tak pevně, že by nikdo nedokázal stín od muzikanta odpoutat. Byla to pouta lásky.
Violista zvedl hlavu. Jemně se zachvěl a přikryl si oči rukou, aby viděl do dálky. Stánek s cukrovou vatou. Ach, tak rád ji jídával, když byl malý. Usmál se.
„Dobrý den, jedenkrát…“

V tom se mu zatajil dech.

Usmála se na něj krásná černooká dívka…

Stín je nejvěrnější přítel člověka a tam, kde je slunce, je i stín. Když slunce zajde za obzor, musí přijít láska.
A když jsou ty lásky dvě, mohou být i dva stíny. Klidně i stíny tři…