Jak se stal z krále zase Mates

Za devatero, či sedmero horami, vyjde to na stejno, obě dvě jsou magická čísla a do našeho království a pohádky vůbec se dá dostat oběma způsoby. Čili, tam někde bylo jedno království. A v tom království vládl král Mates I. Král to byl původu prostého, rodu sadařského, vyučený loupežník. A kromě toho také, bohužel, vdovec, jemuž nebožka žena, těsně před svou smrtí, povila krásnou mladou dceru, princeznu Aničku.

Vydáme-li se ještě dál, nalezneme královské město plné řemeslníků, obchodníků, kejklířů, šarlatánů, zlodějů, alchymistů a sám bůh ví, čeho všeho ještě. A právě mezi alchymisty, jeden se našel, který v našem příběhu jistou roli hraje. A to takovou, kterou si moc neužijeme, neboť pouze navodí vzpomínky na staré vztahy a postavy. Byl jím vážený a mocný magistr Müsh. A ten se kdysi dávno zachoval tak neuvážlivě, že svou duši ďáblu upsal, jen pro ošatku vajec černého kohouta, z kterých líhne se zvíře nadpřirozené, hrůzostrašný bazilišek. Jak sám ale magistr Müsh poznal, nebyl to dobrý čin. Bazilišek žral šestkrát denně a v noci dělal příšerný kravál. Rozhodl se proto Müsh, že vejce bude reklamovat, jen co vyprší zkušební lhůta a peklo si přijde vybrat cenu. A to bylo, shodou okolností právě dnes.
Uktiel, čert nižší kategorie, nedávno do pekla spadlý, kráčel po rozlehlých chodbách loveckého hrádku, kde měl své sídlo cech alchymistický, který se sem přestěhoval, aby neničil svými pokusy jak zdraví a klid měšťanů, tak kulturní památky ve městě. Uktiel, nebo též po čertovsku Uktifajksl, což bylo jméno povinné, neboť každý anděl při pádu do pekel, musel změnit jméno na truc svým nebeským nadřízeným. Stejně to měli i vodníci, ti ovšem měnili si jména úplně, neboť ta andělská byla v rákosí spíš pro smích, než pro strašení. Jednoduché to měli hejkalové, či jiná lesní stvoření vzniklá pádem z nebes. Ta se totiž nejmenovala nijak. Byl to prostě hejkal a hotovo. A tento čert kráčel dál chodbami a hledal, kde sídlí magistr Müsh. Tohle bylo snad to jediné, co ho na pekelné službě netěšilo. Vždy museli hříšníky hledat. Ti, co jim upsali duši, se obvykle skrývali, stěhovali se a často si i jména a podoby měnili. A oni, čerti je museli hledat. Uktiel si ale nestěžoval. Měl se líp jak tam nahoře. I ta nejhodnější a nejčistší duše považovala anděly v ráji spíše za poskoky, než za vtělení boží. A jeho poslední svěřenci byli ze všech nejhorší. Jistí Vobtáhlovi. On pan Lorenc, sadař, ten se dal ještě snést, i přesto, že mu musel Uktiel každý den chodit zalévat sady a shánět po všech čertech všelijaká hnojiva a postřiky. Horší byla paní Běta. Od rána do večera ji musel utěšovat, poněvadž ona byla bezpečně po smrti, ale její synek musel vystavovat svůj život různým nebezpečenstvím. Každou chvíli ji vodil k hvězdnému dalekohledu a ukazoval jí, jak se synkovi daří. Jednoho dne mu ulítly nervy, a protože nebeské zákony jsou v tomto ohledu přísné, byl správní radou odsouzen k pádu z nebes. V pekle ho přijali vlídně. Uktiel plnil plán na sto třicet procent, což mu výrazně pomohlo v kariérním postupu. Proto mu byly svěřovány úkoly hodné těch nejvýznamnějších démonů. Teď zrovna mířil ke dveřím alchymistické laboratoři magistra Müshe. Ten stál nad kotlíkem a rozmlouval s malou bytostí, která se líně vznášela nad plynovou lampou.

„Tři přání!“ křičela na Müshe bytost, „Tři přání, a ani o chlup víc!“
„Ale proč vůbec jenom tři přání?“
„Protože si mi odřel vzor na láhvi a dokud ji nedáš spravit, nesplním ti nic!“
„A když ti vyhovím, začneš mě zase přemlouvat, ať tě propustím a dám ti volnost, a pak skončím v láhvi sám!“
„Já furt nevim, co by se ti na tom nelíbilo. Dej na mě, mám jídla dost, pití dost, nejlepší knihy, líhám na nebesích, ženských kolik chci, mám televizi...“
„Co je to televize?“
„To ty ještě nemůžeš znát, máte středověk.“
„Tak mi řekni, proč by ses chtěl toho všeho vzdát, když je to podle tebe tak pohodlnej život?“
„Protože jsem klaustrofobik!“

A do toho rozhovoru mezi magistrem Müshem a džinem, vstoupil Uktiel. Ten přesně věděl, že Müsh bude mít stížnosti, proto neváhal, roztáhl svůj plášť a v plamenech zmizel i s mistrem Müshem. Ať si to s ním vyřídí pekelná rada. Netušil však, že magistr Müsh po sobě zanechal vyhladovělého a rozzlobeného baziliška, který pomalu, ale jistě rozhlodával mříže klece.

Širokými chodbami královského paláce kráčel drobný stařec s rukama za zády, v červeném semišovém plášti a s korunou na hlavě. Ta jediná dávala tušit, že je to král. Jinak by to do něj nikdo neřekl. Za ním pospíchal malý mužíček ve fraku, po jehož šosech si šlapal a neustále na krále něco křičel.

„Ještě ty faktury, vaše veličenstvo!“ křičel a mával papíry, „Vaše výsosti!“

Mužíček, zhluboka oddychaje, opřel se o římsy a z plna hrdla vykřikl: „Krucifix, Mates! Přestaň ze sebe dělat šaška a zastav se!“
král se otočil.
„Jasně jsem ti řek, Mechtrapa, že žádnou okurkárnu kupovat nechci!“ odpověděl mu král a vydal se k němu.
„Tady nejde o okurkárnu.“ Lapal ještě po dechu starosta hlavního města hastrman Mechtrapa, „Za prvý je potřeba vyřídit ty faktury, co máš už týden na stole a pak jsou tu ty stížnosti a snad i jedno vyhlášení války.“
„Jo?“ podivil se Mates, „A od koho?“
„Král Bastián z Půlnoční země hrozí, že vtrhne na naše území, pokud nesplníme jeho požadavky.“
„Ať to zkusí, ať to zkusí dobytek jeden! Jednu mu vrazim, bude vidět!“
„Tohle je vážná věc, Mates.“
„Já na tom nevidim nic vážnýho. Jen ať přitáhne, lidi ho poženou svinskym krokem!“
Mechtrapa rezignoval a vytáhl další dopis, s kterým, doufal, pochodí líp.
„Tohle je od krále Bořivoje. Odmítá účast na našem turnaji.“
„Já se mu nevidim, minulou válku jsem ho porazil v kostkách.“
„Ale taky jste mu při té válce zabral čtyři stříbrné doly a půlku lesa.“
„To je vedlejší!“
„Myslim, že ho to přece jenom trápí o něco víc, než ty kostky.“ Utrousil Mechtrapa poznámku tak, aby to král neslyšel, což ovšem nemusel, neboť by ho stejně přehlušil přibíhající služebník, který už zdálky volal, že princezna Anička zmizela.

„Nechte vyhlásit královský smutek!“ vykřikoval král Mates, když kráčel chodbou do hlavního sálu, „Vyvěste černé prapory! Nechte vybubnovat, že dám Anču a půl království tomu, kdo mi ji přivede! A nechte mi sem přivést všechny draky a saně z širokého okolí, pokud nechci, aby Anču dostal nějakej bláznivej hrdina, musím ji najít nejdřív sám.“
„Tak proč jste to vyhlašoval?“ otočil se na něj jeden z mnoha písařů, kterých nebylo na zámku pomálu.
„Protože se to tak dělá!“ odsekl Mates a uvelebil se na trůnu. Tohle čekal. Každému královi se něco takového vždycky stalo. Teď byl na řadě on.

Sotva dva dny uplynuly, co nechal král Mates I. vyhlásit smutek, a už mu někdo klepal na okno. O to, to bylo podivnější, že návštěvník nepřišel rovnou dveřmi. Král Mates I. měl v tu chvíli zrovna u sebe Mechtrapu, a proto tam poslal radši jeho. Vodník otevřel okno a uviděl před sebou obrovskou šupinatou tlamu plnou ostrých zubů, zežloutlých od síry. Veliké, krvavě rudé oči se koulely na všechny strany.

„Pardón!“ pohnula obluda pysky, až sfoukla svíce v místnosti, „Je tady někde pan král?“ zeptala se zdvořile. Mechtrapa se ani nezalekl. Ne proto, že jako strašidlo znal draky dobře, ale proto, že dělal starostu v Hlavním městě Matesova království. Tady už ho nemohlo nic překvapit. Ukázal tedy pravicí na postavu na trůně. Drak pokynul hlavou na pozdrav a nadechl se.

„Ty prohnanej, nenažranej, bezpáteřní lumpe!“ spustil drak, „Ty si myslíš, že pokaždý, když nějaká nafrněná princeznička zmizí, může za to drak? Tak to ses přepočítal, holoubku. My náhodou máme zařízený výpalný, který nám platěj sedláci vždycky jednou za sto let. To už vyhlásil starej král Lubor, toho ty ale nemůžeš znát, to byl ňákej král, ne jako ty. Ty, první co uděláš je, že si necháš natáhnout na dvůr draky a saně a bůhví co s nima hodláš dělat, zmetku korunovaná!“

Mates se napřímil a tváře měl v tu chvíli zlostí nafouknuté snad víc, než ten drak.

„Jaká nafrněná princeznička?! Uvědom si, že se bavíme o mojí dceři, ty přerostlá užovko!“

V ten moment dostal Mechtrapa strach. Ne o krále, ne o království, ale o chudáka draka, který by proti rozzuřenému Matesovi neměl sebemenší šanci. Proto se zapojil do hádky a jal se draka i krále uklidňovat.

„Nezlobte se, pane drak,“ začal opatrně, „ale to je běžná praxe. Ve světě se s tím potkáte běžně...“

Zatímco vodník mluvil, Mates se uklidnil a došel k oknu. Na nádvoří se shromáždili snad všichni draci z království. Byli tu vodní draci, draci horští, dobytkožraví i železňáci, létaví i pozemští. Jednohlavé dračí bestie z těch nejzapadlejších jeskyní a roklí, i vícehlavé saně, z nichž největší měla hlav sedmnáct. Podle toho, co teda zatím vědí, draci za zmizením jeho dcery nejsou.

Vzhledem k tomu, že se zprávy o státních neštěstích šíří opravdu rychle, dorazil za několik dní na hrad muž až ze samého okraje království, který přinesl záznamy o útocích čtyřnohého kohouta s hadím ocasem a korunkou na hlavě na dobytčí stáda. Odborníci, předtím než je jeho pohled proměnil v kámen, ho prý klasifikovali jako baziliška, tvora, jenž se líhne z vejce černého kohouta. Ten by prý mohl stát za únosem princezny Aničky. A když král zjistil, že jediný královský chovatel těchto tvorů, magistr Müsh, náhle zmizel a jeho chovanci se mu rozprchli po království, přenechal vládu nad královstvím a městem veliteli hradních vojsk generálu Kachenovi. Ten nabídku přijal a Mates s Mechtrapou vyrazili hledat baziliška.

Těsně před tím, však navštívil královský hrad jistý mládenec šlechtického rodu, který se nabídl, že princeznu Aničku vysvobodí. A to neměl dělat.

„Cože?!“ rozčílil se král, když vyslechl mládence a pochopil, oč mu jde, „Tak ty by sis troufl na baziliška? Víš vůbec, co je to takovej bazilišek? Jak bys to mohl vědět, když to nevim ani já! Ven, ty lotře, jdi mi z vočí! A né aby tě napadalo sem ještě někdy zavítat! To by tak hrálo, aby trůn dostal šlechtic, ten ví prd o tom, jak se vysvobozujou princezny! Já tady chci hloupýho Honzu. Jestli někdo, kdy dostane mojí dceru za ženu, bude to vobyčejnej chasník, který dokáže zabít draka, viděl jste někdo, aby nějaký princátko zabilo draka?! Ne! Vždycky to dělaj hloupý Honzové.“ A tak se král rozčiloval ještě pěknou chvíli, než ho posadili na koně a spolu s Mechtrapou vyslali vstříc oné pekelné bestii.

Cestovali sedm dní a sedm nocí, než dorazili na místo, kde byl bazilišek naposled zpozorován. Místní, které tvor ještě neproměnil v kámen, poslali krále na nedaleký hrad, kde prý bazilišek přebývá. A skutečně. Bazilišek si brzy povšiml králova příchodu a ze své hradní sluje se zahleděl na okolní les, kde se mezi výkřiky rolníků „Vaše výsosti“ a „Princezno Aničko“ ozývalo královo „Anka“ a Mechtrapovo klení. Odfrkl si.

„Tihle by mne tedy chtěli porazit?“, pomyslel si, „Připravíme jim tedy takové uvítání, které ještě nezažili!“


„Kdo to je?“ vykřikl najednou Mechtrapa a ukázal prstem na skalní stěnu, nad kterou se tyčil baziliškův hrad. Mates se tím směrem zahleděl.
„To je ten malej neřád!“ vykřikl, „Ten, co chtěl vysvobozovat Anku! Ale počkej, já ti dám. Mě nikdo dceru vysvobozovat nebude, pokud mu to nedovolim, to si pamatuj!“ a vyrazil za princem.

Mechtrapa dostal strach. Znal krále už dost dlouho a věděl, že pokud ho nezastaví, odnese to nejen bazilišek ale i onen mladík.

„Mates vydrž!“ vykřikl, „Jdu pro pomoc!“ a rozběhl se do lesa. Ale král na něj nedbal. Dál se sápal po kluzké skále, už i žezlo odhodil, i koruna se mu svezla po zádech a přistála v kapradí. Ale Mates dál šplhal vzhůru. Skoro už zapomněl na baziliška i na princeznu Aničku, chtěl být jenom nahoře dřív než jeho sok. Ten si ho v brzku také všiml a začal šplhat rychleji. Ne, aby králi ukázal, že je lepší než on, ale aby měl nějaký náskok, až ho bude král pronásledovat.

Mechtrapa klopýtal přes kořeny a neustále se rozhlížel kolem sebe. Někde tady přece musí být nějaké jezírko, nebo studánka. Zatímco běžel, přemýšlel, kam by se měl obrátit pro pomoc. Věděl o jedněch a doufal, že to s nimi půjde. Konečně našel vodu. Malou studánku pod skálou. Modlil se, aby přenos fungoval na dost velké vzdálenosti. Dlouho se nerozmýšlel a skočil do vody. Byl přece vodník a vodnická magie se jen tak nezapomíná. Zvlášť když jí den, co den využíval na radnici, aby se vypořádal s radními.

Bazilišek zařval a snesl se dolů z hradu rovnou proti králi a princovi.
„Ježiši!“ zařval Mates a leknutím mávl rukou. Náhodou však jeho zaťatá pěst zasáhla letícího baziliška rovnou do nosu, což ho poněkud vyvedlo z míry. Na chvíli tak měli od něj pokoj. Bazilišek totiž odletěl shánět kapesník, jelikož mu začala téct z nosu krev. Mates i princ dál stoupali vzhůru.

Uprostřed hlubokých hvozdů nedaleko Hlavního města, kam se nikdy nikdo neodvážil bez doprovodu čítajícího stočlennou armádu i s kavalérií, se objevil malý obláček. Bílý a vysoce nasycený vodou. Obláček rostl a rostl, až s něj začalo pršet a objevil se malý zelený mužíček s žabíma očima a rozšklebenou tlamou. Sentinel Mechtrapa byl zpět ve svém živlu. Rozhlédl se kolem sebe. To jméno zde bylo cítit. Jméno, které proslavilo okolní lesy, jméno, kvůli kterému se těmto místům vyhýbali celé karavany, celé armády. Jméno toho největší loupežníka, který kdy ve zdejší zemi loupil. Všechny stromy, všechny keře šeptali nepřetržitě to jméno Vojta Šediknír, mordýř a loupežník. Mechtrapa se usmál a vyrazil. Věděl, že dlouho čekat nebude. Šediknír sice už dávno nevedl zdejší lapky, ale jeho pověstná družina byla sama o sobě nebezpečnější než on samotný.

„Čo ťu pohledáváš liďšký čeuve?“ ozvalo se po chvíli za zády vodníka. Vincek Zničehonic si upravil zubní protézu a pokračoval: „Šmlť tě němině, bašťaldě!“
„A do psích kšírů!“ sedl si Mechtrapa na pařez, když viděl, že obávaná družina Vojty Šedikníra se skládá ze čtyř mužů kolem osmdesátky, jednoho slepého psa, černého kohouta šotka, který se k družině vrátil teprve před nedávnem a ochočeného bludného kořene, který se nechal zlákat na utopence. Mechtrapa si povzdechl.

„Letím sem k vám, abych vás požádal o pomoc,“ začal smutně, „a vidím, že teď už je stejně všechno ztraceno. Mates má bohužel smůlu a to princátko taky.“
„Ty poslyš, říkal si Mates?“ zarazil se Vojtek Poslyš a přisedl si k vodníkovi.
„Šňaď ňé ňáš Maťeš?“
„Poslyš, jestli se mu něco stalo, okamžitě nám to vyklop!“
Mechtrapa se napřímil.
„Takže s vámi můžu počítat?“ zeptal se. Sborové Ano ho téměř shodilo z pařezu.

Události, které potom následovali, měli rychlý spád. Jakmile dorazil Mechtrapa i s Šediknírovou tlupou k baziliškovu hradu, přišli rázem o dvě starosti. Pekelné kuře, které už dlouho družinu sužovalo, poznalo nejen Matesa, který se kvůli němu nechal kdysi dávno pokřtít, ale i baziliška, který jak známo líhne se z vajec takovýchto pekelných kuřat. A poněvadž rodinné vztahy mezi pekelnými tvory nejsou zrovna nejlepší, hnal šotek baziliška až k pekelné bráně a hrozil mu zabavením pekelné licence.

Jakmile princ zpozoroval, že už je po všem, dal se na útěk. Věděl moc dobře, co může od krále Matese čekat. A princezna Anička? Ta byla stále ještě nezvěstná. Alespoň do doby, než se celá naše výprava vrátila na hrad. Tam je čekalo překvapení.

Když procházel Mates kolem hradní brány, zatarasili jim cestu vojáci.
„Do hradu nikdo nesmí!“ ozval se směle jeden ze strážných, „přikázal to generál Kachen!“
„Já jsem ale král!“ protestoval Mates.
„Krále hlavně tam nemáme pouštět, povidal.“ Ozval se druhý. To už Mates nevydržel.
„Tak poslyš Jeniku,“ pozvedl král pěst, „tvůj tatík mi ještě dluží dva sudy piva a krávu, co jsem ho minule porazil v kartách. Nechtěj, abych si to přišel vybrat s celou armádou.“
Strážný se zarazil a ustoupil. Král Mates měl ve zdejších krajích setsakra dobrou pověst.

Mates vpochodoval rázným krokem do trůnního sálu, kde už na něj čekal generál Kachen a jakmile ho uviděl, tasil meč. Matesa to rozčílilo ještě víc a přetáhl generála pánvicí, která ležela na stole. Nevyhrál všechny ty bitvy tím, že by čekal až jak se soupeř rozhodne. Čili tím byl pokus o převrat v zemi ukončen stejně rychle, jak začat.

Těsně po tom, co byl Kachen uvržen do temnice, vrátila se na hrad i princezna Anička. S kufry a rozčílená do běla. Odjela prý na víkend ke svému příteli do sousední říše. Ten prý odjel těsně před jejím příjezdem, poněvadž se dozvěděl, že se ztratila. Některé zprávy jsou opravdu rychlejší než sebelepší kůň. Vydal se jí hledat. Když ji však našel až na svém panství, vydali se oba dva zpět k Matesovi, kde se ukázalo, že onen princeznin dlouholetý přítel, princ Ludvík, syn krále Bohumila ze sousedního království, byl vlastně tím mládencem, co ho král vyhnal ze zámku, když se přišel nabídnout jako princeznin zachránce.

Mates prince nejdříve honil hodinu v kuse po zámeckých zahradách, pak s ním pět let nemluvil a nakonec stejně svolil ke sňatku, ačkoliv byl Ludvík královského rodu. Mates už měl totiž kralování dost. Jednoho dne předal korunu i žezlo, Mechtrapu pověřil dozorem nad svou dcerou a vyrazil do lesů. Stále ještě platil zákon, který vyhlásil, když nastoupil, coby nový král. Právo loupežného přepadení v okolí Hlavního města pro tlupu Vojty Šedikníra. A on byl takřka jeho synem. Byl vychován jako loupežník a hodlal také dožít jako loupežník. Proto se nadobro vzdal královského trůnu a chopil se bambitky.

A od té doby jsou lesy v okolí Hlavního města opět známy široko daleko, neboť v nich sídlí obávaná tlupa Matěje Šedikníra.