O hladovci a zlatých vejcích

Žil, byl, jednou jeden sedlák, a jmenoval se Baloun.
Byl strašně lakomý, a to až tak, že od něho jednou odešli i jeho děti i s maminkou, jelikož by doma jistě umřeli doslova hlady.
Sedlák byl sám, každý se mu vyhýbal, a jelikož nechtěl zaplatit čeledína,
stavení mu chátralo a chátralo.

Baloun byl tak hamižný, že nežli aby si něco koupil k jídlu, chodil raději do lesa na houby, aby ušetřil.
Jednoho dne uviděl na lesní cestě slípku.Hned po ní chňap a hurá domů.
Druhý den ráno nevěřil svým očím.V rohu seníku spatřil zlatá vejce.
Náramně se zaradoval a hnedka je začal počítat.Vajec bylo rovných třicet,
a druhý den se opakovalo to samé.

Baloun byl tak omámený zlatými vejci, že dal slepici dokonce i kapku najíst,
aby mu vydržela a on tak mohl každé ráno sebrat dalších třicet zlatých vajec.
Najednou si povšiml, že čím více slípku krmí, tím více slepička snáší
zlatá vajíčka.
A tak Baloun běhal od brzkého rána po lese a hledal houby, aby pak mohl zlatonosnou slepici nakrmit houbama až k prasknutí.

Jednou večer náhle u Balouna zaklepal Smrťák.Baloun koukl skrze okno a náhle spatřil i lesknoucí se kosu v měsíčním svitu.
Velmi se lekl, a v hlavě se mu honilo, že když už konečně bohatne bez práce,
tak si pro něj ausgerechnet příjde smrťák s kosou.

A tak si řekl, že se ze smrťákem jistě dohodne, opatrně otevřel dveře
a smrťáka pozval dál.
Smrťák si sedl, opřel kosu o zeť a čekal co mu Baloun bude povídat.

Víš smrťáku, když mě necháš žít, tak ti dám deset plných vozů, a to ryzího zlata.
Smrťák se zamyslel, ale pak se začal náramně smát.
Ne ne, to by bylo málo.Nalož třicet vozů ryzího zlata, a pak tě teprve nechám být.
Baloun byl schlíplý, tolik zlata!, a co teprve to všechno sám naložit!
Smrťák byl však neoblomný, buď si vezmu zlato a nebo tebe, řekl jasně.

A tak Baloun začal přenášet neshromážděná těžká zlatá vejce ze stodol, na připravené vozy, až se z něho kouřilo.
Trvalo to rovných čtrnáct dní, než bylo vše připraveno.
Baloun dokonce i náramně zhubl, jak se při té práci oháněl.

Vše bylo již nachystáno k odjezdu, akorát přejet s vozy od stavení přes říční můstek, tam, kde na druhé straně, čekal pan smrťák.Tak bylo dohodnuto.
Baloun pobízel koně a sám i tlačil, už aby tu dřinu měl co nejdříve za sebou.
Když byly všechny vozy na druhé straně břehu, říká smrťák Balounovi.
Víš Baloune, já nemám nikdy dost, přines mi ještě putnu zlata a to bude vše.
Tak to jsme dva, odpověděl Baloun a hnedka běžel ke stavení, aby naložil putnu zlatem, a smrťáka měl již konečně také z krku.

Baloun vyšel ze dveří s plnou putnou zlatých vajec, a řinul si to s pátky k dřevěnému můstku.
Vešel na můstek a šel dál a dál, když se však náhle začal můstek nebezpečně kymácet.
Tolik vozů, z tak těžkým nákladem můstek nevydržel, dřevěné nosníky popraskaly, a pak už stačila jen jedna těžká putna zlata a vše se začalo bortit.
Baloun letěl z velké výšky dolů a velká putna ho stáhla až na samé dno,
kde už také zůstal.

Smrťák koukl dolů na rozbouřenou hladinu a říká.
Baloune, Baloune, zapomněl si však za ty plné vozy zlatých vajec, upřesnit délku svého žití.
Těch čtrnáct dní, které jsi měl ode mně k dobru, to byly ty nejlepší dny pro tebe, a to proto, jelikož si okusil co to je poctivá dřina, a neměl jsi čas na to, aby jsi jiným škodil.