Večeře pejska a kočičky

Jsem kočka Míca. A jsem kočka domácí, takže by se dalo čekat, že se budu válet doma na otomanu a nebudu nic dělat. Jenže tak tomu není. Bohužel. Může za to ten trouba, co s námi doma bydlí. Totiž pes. Jmenuje se Ferda a je to vůl. Pardon, omlouvám se citlivějším kočičím čtenářkám, ale nemohu jej nazvat jiným jménem. Pokud u mého vyprávění vydržíte až do konce, tak mi dáte za pravdu.

Pamatuji se, že byl krásný den. Ferda se válel v pelechu a já na otomanu. Pak jsem ale dostala hlad, a protože my kočky jsme šelmy a umíme lovit, napadlo mě, že si něco k večeři chytnu. A proč ne? Páníček přijde pozdě, krmení sice s Ferďasem dostaneme, ale kdo má čekat o hladu.

Lovecký pud jsem podědila po mamince. A jako pravá kočka umím tiše našlapovat, takže netrvalo dlouho a na zahradě jsem lapila vypaseného potkana. Bohužel moje dobrá povaha mi přikazovala, abych se rozdělila s Ferdou. On by se se mnou jistě o jídlo nedělil, ale mně to nedalo. Takže jsem potkana přinesla domu, ukázala mu jej a čekala, že se stanu objektem pochvaly. Jenže ten blb se na naši večeři díval nedůvěřivě.

„Pusťte mě, pusťte mě, jsem kouzelný potkan, splním vám přání.“, začal žadonit ten parazit, kterého jsem dovlekla ze zahrady. Na mě to nemělo žádný vliv, ale Ferda začal uvažovat. To je nejhorší, když blb uvažuje. Kdo kdy slyšel o kouzelném potkanu? Ještě tak kouzelná žába, tu známe z pohádek pro malá koťata, ale potkan? Na to může naletět jen Ferda. Navíc se mu zřejmě nechtělo jíst syrové myší maso, když ve spíži má páníček zásobu správného krmení pro pejsky a kočičky.

Byla jsem proti, ale Ferda nedal jinak. Prý potkana pustíme a on nám otevře dveře do spíže. Pak se budeme moci najíst do sytosti pochoutkami a nebudeme muset zakusovat a kuchat myš. Argumentoval dokonce i zdravotními důvody, prý potkané přenášejí nemoci a my, domácí zvířata, jsme již příliš zvyklá na nezávadné krmení.

A tak se stalo, že jsme přivedli potkana ke spíži, on prokousal maličkou dírku přes aušusové dveře, vlezl dovnitř a my čekali, až nám otevře. Čekali jsme hodinu, pak dvě hodiny, nakonec tři hodiny. To už mi bylo jasné, že potkan zradil. Pak navíc zarachotil v zámku klíč a domu dorazil páníček. Ten blbec Ferda ho radostně vítal, ale páníček není hlupák, hned uviděl díru ve dveřích do spíže. Nakoukl tam a uviděl spoušť. Představte si, kočky, on ten potkan všechno ochutnal, nakousal a to nejlepší snědl. A pak se prokousal skrz stěnu ven na zahradu. Je fakt, že úniková díra byla o poznání větší, než ta, kterou tam vlezl, takže zřejmě tím přežráním významně zvětšil svůj objem. A nejhorší na tom všem bylo, že zvířátkovské krmení tam nenechal žádné.

Takže sečtu-li to, byl to pěkný debakl. Nenajedli jsme se myši a páníček nám už také neměl co dát k večeři. Nemluvím už vůbec o tom, že vypadal i značně otráveně. Nadával a dělal rozčílená gesta. Ferda si myslel, že si chce hrát, ale já mám takový pocit, že se mu spíše nelíbily následky potkanova řádění, když má v domě kočku i psa.

A co myslíte, jak to dopadlo? Druhý den nás páníček vyhnal na zahradu. Prý jsme doma k ničemu. Tak Ferda bude u boudy a já se mám prý postarat sama. Jenže Ferda je vlezlá potvora, když je do tuhého, neumí zachovat důstojnost, takže v noci kňoural tak vydatně, že se jej páníčkovi zželelo a vzal jej zpět do domácího pelechu. Tak jsem venku zůstala sama, ach jo.

Tak co na to říkáte, kočky? Chápete, proč to Ferdovi nikdy nezapomenu? A žádnému psovi!