Vyvolávač mrtvých 2.část Adelaide

Axien se svým společníkem Querkem mhouřili oči proti skalám. Snažili se mezi těmi ostrými vrchy nalézt osobu, která na ně před chvílí vykřikla. Zajisté by jim v rozhledu pomohlo, kdyby poodstoupili od skalní stěny alespoň o pár kroků, ale výhružka v neznámém hlase a vidina náhlé smrti rukou neviditelného útočníka, je jakoby zmrazila namístě. Po chvilce už uslyšely zvuk sypajícího se kamení a zadunění bot, které dopadly na stezku kousek od nich. „Ať vás ani nenapadne utíkat!“ pohrozil neznámý ostrý hlas. „Mám přesnou ruku a nebojím se vypustit šíp z tětivy.“
„No vždyť nikam nezdrháme,“ zasyčel Querk svým přidrzlým hlasem a Axien mu v tu chvilku zatoužil zakroutit krkem. Ten malý škrt se zřejmě nikdy nenaučí mlčet. A jakpak by ne, vždyť jemu by přeci žádný šíp nemohl ublížit. Jemu ne, když už je hezkých pár let po smrti. Jemu nažene strach tak obranná modlitba, ale hloupý zaostřený klacek… Bohužel Axien měl smrt ještě před sebou a rozhodně se do ní neměl v úmyslu tak po hlavě hnát.
„Nehýbejte se,“ opět řekl hlas, mezitím, co je tajemná bytost, kterou nemohly kvůli své pozici zahlédnout, odzbrojila. Teprve pak jim dovolila se ohlédnout.
Oba se upřímně podivili tomu, co vidí. Axien se v ten moment zastyděl, vždyť ta osoba, která mu sebrala jeho meč, byla asi o hlavu menší a navíc to byla žena. Teď stála proti nim v rudé pláštěnce, jejich zbraně jí ležely u nohou a ještě se opovážila na ně mířit skrz tětivu luku. To Axien nemohl snášet, sotva té osůbce viděl skrz kapuci do očí, ale byl si jistý, že její tvář je ještě dětská a hloupoučká.
„Kdo jste! A co tu pohledáváte!“ vykřikla tajemná neznámá. „Co chce muž a zombie v tento čas v těchto skalách! A odpovídejte rychle, nebo…“
„Nebo, co…“ vyhrkl Axien. Odmítal se tu dále takhle zesměšňovat. „Neprozradím vám své jméno, dokud vy mi neprozradíte své.“
Neznámá vykřikla: „Odkud pocházíš poutníče, že máš tak podivné zvyky! Já jsem ta, kdo má zbraň, já mám právo vyptávat se, ale budiž. Klidně ti své jméno prozradím.“ Po těchto slovech jediným ladným pohybem strhla kapuci a odhalila tak své zlaté kadeře, které jak třpytivý baldachýn zavlály ve větru. Byla mladá, dávno však už ne dítě. Jemné rysy, výrazné lícní kosti a samozřejmě dlouhé špičaté uši dávaly znát, že je elfského rodu. Jantarové oči jí v bledé tváři nyní rozzlobeně blýskaly, jak si prohlížely cizince. „Jsem princezna Adelaîde, následnice elfského trůnu Ewreiského lesa, dcera velkého Werna a Oláfie, a také kněžka (Querk se otřásl odporem) slunečního kultu bohyně Hairó a nyní mi vy dva prozraďte svá jména, nebo už o vás nikdo nikdy neuslyší.“
Axien stál chvilku na místě jako uhranutý. Zíral na tu ženu. Skutečně jej překvapila. Takovou energičnost od ní určitě nečekal. S úsměvem nyní pozoroval její rty, které hrdě vyslovovaly každou slabiku, a pak se probral… Zastyděl se za svou předchozí chvilku slabosti, odkašlal si a nasadil posměšný tón: „Zdá se mi to nepravděpodobné. Co by v těchto končinách dělala elfská princezna, ale dobře. Vy máte zbraň, musíme vám tedy, ač je to podivné, věřit. Nic jiného nám nezbývá. Jmenuji se Axien, jsem jeden z řádu nekromantů, přezdívaný Bílý smrtihlav vládnu magií temnot a tohle je můj společník Querk - velmi ukecaný společník Querk,“ nezapomněl dodat s tichým zasyčením.
…