na cestách, kde každá rada je dobrá

Tenkrát  (jako už poněkolikáté), jsem došel ve svém žití na tu známou křižovatku, kde je dobré se chvilku zastavit, spočinout a porozhlédnout se, jestli náhodou někde poblíž nesedí kouzelný dědeček, který, když dostane kousek chleba, tak poradí a rozdává dárky.  

Jenže na té křižovatce  se všechny cesty zdály být podezřelé, zvláštní a nebezpečné. Děda nikde, ale cesta se konečně ukázala. Byla čistá, rovná, široká a přehledná. Jářku, to mám ale štěstí. Ale už po pár krocích mi ztěžkly nohy a stačilo pár metrů a z přehledné a rovné cesty bylo bláto a kamení a já se sklopenou hlavou běžel zpátky na křižovatku. A tam jsem se sám nad sebou a nad svojí nerozhodností a bojácností rozbrečel. Na ten moment čekal kouzelnej dědeček a svojí moudrostí, úsměvem a láskou mi osušil ubrečený křídla.

Tak jsem tady, povídá. Už Tě nějakou dobu pozoruju. Cesta, to je život a život je pes a život není peříčko a život je boj, ale to Ti snad nemusím v tvých letech vyprávět. Ty cesty mají , pravda, různej směr a taky terén bejvá všelijakej. Cesty můžou bejt rovinatý, strmý, z kopce, do kopce, trnitý, rozmáčený, bahnitý, kamenitý, písčitý a všelijak různě nebezpečný a my na nich klopýtáme, padáme, ale i vstáváme. 

Cesty se scházejí, rozcházejí, jsou souběžné, ale také se můžou protínat na křižovatkách.

A samozřejmě mají svůj začátek a svůj konec, aspoň tady na Zemi.

Na začátku našich cest dostáváme čistý, nepopsaný papír. Někdy ho ovšem můžeme dostat hned zkraje dost zmuchlanej a dá to dost práce, narovnat si ten papír tak, abychom na něj mohli začít psát. A když se toto povede, je jedno, kam nás cesty povedou a jak vidíš, ani křižovatkám se život nevyhýbá.

Důležité je, abysme nešli cestou vyšlapanou a předem danou,

tam totiž ztrácíme sami sebe.