Zloba

Nechala smutek
prostupit zlobu
hřešila "bez sebe"
i proti Bohu


Zrazena člověkem
nejbližším z lidí
krev z křídel uťatých
bolest tu vidí



Království za zradu
dočkal se hradu
kámen na kameni
korunu v dlaních



Ona své království
trny jen brání
Na pomstu myslí
víc nemá stání


bez přestání




Tak léta plynula
v myškenkách Zlobě
jemu se na hradě
narodí robě



Zakletá princezna
do lesa běží
že Zloba čeká už
tuší jen stěží



Když však se setkaly
pohled jí zebe
Zloba v duši křehké
poznala sebe



Mladí a čistota
jak sněhy padlé
přemohly srdce to
zlomené zrádné



Nemůže Zhrzená
na Něze mstít se



On však je Nezlomný
v kamenné tvrzi
obměkčit nedá se
nic ho nemrzí



Zloba víc milosti
v nitru svém vnímá
svá křídla uťatá
znova uhlídá



Lásku a svobodu
rozprostře lesem
a ten už rozkvétá
překrásným plesem



Lidé teď bytosti bájné
zas znají
duše se nadechnou
až dech se tají



Poznala Princezna
i Zloba mocná
že láska nejsou
jen slovíčka skvostná



Soucitem oděna
krásnější zítřku
pohádky lesa
zas otvírá knížku






Někdy se musíš i obětovat...