Měděný had

v dobách, kdy ještě lidé věřili na víly
kdy lesy plné byly zvěře
a ptáci mluvili s těmi kteří naslouchali
v těch dnech, žila v lůně lesa víla


starala se o vše živé
hrála si a žehnala laním, kolouchům i statným jelenům
dohlížela na šelmy rysy i smečky vlčí
aby neškodily zvěři
ale jen čistily stáda od slabých a nemocných kusů


ráda se také koupala v tůních
dohlížela na jejich přítoky
které se nesměly zanést popadanými stromy
hlídala, aby odtékaly tak
jak bylo dobré pro lid
který měl svá obydlí v údolí


pravidelně též chodila mýti své dlouhé měděné vlasy do nedaleké studánky
která napájela potůček zurčící mezi lesními stromy
jednoho dne, kdy bezstarostně pouštěla prameny vlasů po vodě
zahlédl při cestě z práce měděný pramen vlasů ve vodě mladý dřevorubec
nikdy nic podobného neviděl a byl zlatým odleskem přitahován blíž
myslel si, že narazil na zlatou žílu a tichým krokem se pomalu přibližoval k nic netušící víle


když ji spatřil do půl pasu nahou
jak své předlouhé vlasy od pramene po vodě pouští
skoro údivem vykřikl
zakryl si však ústa šátkem a od té doby den co den hlídal, zda lesní pannu znovu uvidí
ta se o něm po čase dozvěděla
přivazoval jí na konečky vlasů drobné korálky
a když si víla své vlasy stáčela, poznala, že jen člověk může jí takové dárečky posílat
za nedlouho se s mladým hochem sblížili
zamilovali se do sebe a jejich láska nabývala na síle


jak už to v životě bývá
každá láska je vystavena zkoušce
a žádné štěstí netrvá věčně
mladý hoch musel narukovat do války


když se přišel naposledy s vílou rozloučit
hořce zaplakala, ustřihla jeden pramen svých vlasů
a položila jej na hruď svého milého blízko jeho srdce
v tu chvíli se pramen změnil v měděného stočeného hada
hoch se jej pověsil na tenkou kůži kolem krku
víla mu ještě stačila říci, aby její vlasy chránil jako oko v hlavě
neboť celý svůj život do nich zaklela
mládenec přikývnul a rychle pryč utíkal, aby jeho slzy neviděla


tak šly měsíce a roky
mladík statečně v boji obstával
do vody šeptal víle vzkazy o životě a ona je na vodě četla
věděla že miláček její žije


jednou se však nerozvážně do prudké bitky připletl
šavle nepřátel jej zle posekala a v boji přívěšek víliných vlasů ztratil
kamarádi mu sice rány ve vodě omyli
hojivým plátýnkem ovázali
on se však nehojil
jen pořád v horečce volal, aby mu měděného hada našli a na hruď jej položili


jakmile voda jeho krev k víle donesla
srdce její bolest sevřela
nečekala na nic, vodou se pustila
plula a plula bez přestání až místo bojů nalezla
tam již milého svého zkrvaveného našla
poznala, že její vlasy nemá
že kouzlo její jej již chránit nemůže
zvěděla však, že svévolí jejího hada neztratil
lásku její tak nezradil


přivinula se k němu celým tělem svým
v tu chvíli miláček krvácet přestal
rány se rychle zcelily a on brzy se zotavil


z vojny domů šťastně se navrátil
do lesa k víle své znovu se vydal
ta jej už čekala
radostí celý les oděl se v květ


kdos srdce čistého můžeš si přivonět


tam, kde v boji měděný had mezi kameny zapad
vytryskl ze skály pramen horké železité vody
od těch dob si v něm lidé léčí své bolesti a rány
od těch dob tryskají ze země léčivé prameny víl...