Kořínkova dobrodružství na louce pod Hranečníkem

KAPITOLA 1.
PRVNÍ SETKÁNÍ
Tak jako každou louku, tak i louku pod Hranečníkem měl na starost skřítek. Jeho povinností bylo starat se o to aby na louce bylo vše jak má být. Aby se z jara pěkně zazelenala a rozkvetla, v létě aby v parnech neuschla a maliníky s ostružiníky pěkně plodily.Na podzim aby i plané jabloně daly nějaké ovoce a konečně v zimě aby si odpočinula, a těžký sníh nepolámal větve stromů okolo louky. To však je jen část toho co má takový skřítek na starost, taková louka to není jen tráva, byliny a stromy na kraji louky. To je i spousta hmyzu a zvířat které na ní žijí, a i o ně se musí skřítek postarat aby louka vypadala tak jak má.
Louka pod Hranečníkem tak ale nevypadala. A to ne jen letos ale už několik posledních let. Byla zarostlá kopřivami a bodláky, ostružiníky se rozrůstali a pohlcovali okolní nízkou trávu, a stromy po okraji byly polámané a suché.
Louku pod Hranečníkem měl na starost skřítek Kamínek, byl už starý a unavený, ale ze všeho nejvíc se z něj stal starý mrzout který už skoro dva roky nevyšel ze své chaloupky. S nikým se nebavil, a když už tak jen úsečně. A to se pak těžko spravuje jakákoliv louka když ani nevíte co se na ní děje. Kamínek měl dlouhé šedivé vlasy, neupravenou bradku, a potrhané oblečení. Většinou byl mrzutý a ze všeho nejradši seděl ve svém houpacím křesle, pokuřoval si z fajfky, pospával a těšil se z toho že mu nikdo neříká co má dělat, a co by se udělat mohlo nebo mělo. Až do dnes, do dnešního večera, to se tu ukázal tenhle mladíček který mu chce říkat co a jak, a že prý Kamínek už je starý a zaslouží si odpočívat společně s ostatními skřítky kteří už dosáhli svého pětistého roku.
"Jak si říkal že se jmenuješ?" zeptal se Kamínek už asi po páté. Posadil se do svého houpacího křesla potáhl z fajfky a dělal že ho vlastně ani moc nezajímá.
"Jmenuji se Kořínek, a poslali mě sem ze skřítkovské školy, abych Vás nahradil ve správě louky pod Hranečníkem." odpověděl asi stoletý skřítek, s veselou tváří, a jiskřícíma očima. V jeho vlasech nebyl ani náznak šedin, začínající bradka byla upravená. Tak jako každý skřítek měl i Kořínek velké uši a dlouhý nos který mu vyčuhoval z pod zeleného klobouku. Přes zelenou košilku měl hnědou vestu a hnědé kalhoty byli zasunuty do kožených holínek. Zkrátka, pravý opak skřítka Kamínka.
"Nahradit, nahradit, to nevím proč! rozčílil se Kamínek. " Čtyři sta let jsem se staral o svou louku a ještě dalších sto let to klidně zvládnu dál." Kamínek si poposedl a pokračoval. "takže ty se Kořínku pěkně sebereš a vrátíš se na tu svou školu a vyřídíš jim že louku pod Hranečníkem sem spravoval a spravovat budu dál. Konec konců, skřítek Doubek spravuje svůj palouk pod Křivákem už sedm set let, a nikdo ho nevyhání." Kamínek bouchl pěstí do stolu jak byl rozčilený, zase si poposedl a chtěl pokračovat.
"Jenže Doubkův palouk je chloubou okolí Křiváku, milý Kamínku. Kdežto vaše louka je zarostlá kopřivami a ostružiním, stromy usychají, zvěř a hmyz se stěhuje pryč! skočil mu do řeči Kořínek, zvýšeným ale klidným hlasem. "Už dva roky Vás nikdo neviděl venku, víte Vy vůbec v jakém stavu Vaše louka je?" ptal se dál Kořínek, teď už však nebyl tak veselý. Kamínkovo chování ho štvalo,ale chápal že se mu z jeho louky nechce. A pokud by louka byla v pořádku, rád by ho i poslechl a vrátil se do školy. Jenže louka v pořádku nebyla.
"Jakpak bych nevěděl! odpověděl vztekle Kamínek. " Je to moje louka to já ji spravuji, a vím o všem co se tu děje. To by tak hrálo, přijít si sem a jen tak mě vyhnat! Z mé louky, z mého domova,z mojí chaloupky." Kamínek už neseděl a rychle chodil z jednoho rohu chaloupky do druhého. Fajfku při tom držel v ruce a jak v rozčilení mával rukami, jiskry z ní jen létali."Čtyři sta let jsem zveleboval tuhle louku, tuhle chaloupku, a teď bych měl najednou odejít? Jen tak, ze dne na den? Nikdy! Slyšíš Kořínku? Nikdy!
" Uklidněte se Kamínku, nikdo přece neříká že musíte odejít hned", snažil se o smír Kořínek. " Můžete tu zůstat jak dlouho chcete, budu rád když mi ze začátku pomůžete s loukou." Kořínek si vzdychl, a podrbal se za kloboukem " A konec konců, pokud je chaloupka pro nás oba malá, najdu si na louce jiné bydlení" po celou dobu stál Kořínek hned za dveřmi vchodu do chaloupky, a teď po vstřícném gestu popošel směrem ke Kamínkovi s napřaženou rukou, na důkaz dobré vůle.
"No to je nápad! A můžeš si svoje bydlení začít hledat hned teď! rozčiloval se dál Kamínek, s ruce založené tak aby nemusel přijmout nabízenou Kořínkovu pravici. "Louku mi sebrat můžete, ale chaloupka je moje! Rozumíš? Jen a jen moje, a já tě tady Kořínku nechci. Tebe ani nikoho jiného" Kamínek se otočil ke Kořínkovi zády, a polohlasem, ale bez známky lítosti řekl "Odejdi Kořínku, a do téhle chaloupky se už nevracej."
Kořínek chvilku stál jako opařený, jako by nemohl uvěřit tomu co právě slyšel. Snažil se pochopit kde se v Kamínkovi bere tolik hněvu, ale nevěděl. Na škole je učili, že jednoho dne dostane každý skřítek svou louku, palouk, kopec či les. Podle toho co si který skřítek vybere a na co se vyučil. Tam přebere po starém skřítkovi vše a od toho dne bude jen on pánem na své louce. Na tohle ho nikdo ale připravit nemohl, slýchával sice že se někdy starým skřítkům nechtělo odejít. Ale vždy se snažili vyjít v dobrém s e svými nástupci. Vždyť zlost a nenávist, ani mezi skřítky nebyli běžné..
Kořínek si povzdychl, sebral z podlahy chaloupky svůj batůžek a smutným hlasem pronesl směrem ke Kamínkovi " Na shledanou Kamínku, Vy u mne budete vždy vítán". a s těmi slovy za sebou zavřel dveře od chaloupky skřítka Kamínka.
Kořínek se ocitl na stmívající se louce. Chladný vítr na jeho tváři příjemně chladil, a pomáhal alespoň trochu zapomenout na nepříjemný zážitek. " Tak tohle je ona, louka na kterou sem se tak těšil" pomyslel si Kořínek " moje Louka pod Hranečníkem", a vykročil do šera aby si našel místo na přespání.
Místo na jeho louce, na louce pod Hranečníkem, v jeho novém domově.