Opojný sen

Opojný sen


Měsíc jasně svítil do údolí skrytého před lidským zrakem
tu mlhou, tu jinou podivností.
Sem skřítkové se hrnuli, co nebyli tu domovem, jsouce zdaleka, jako čarodějky na koštěti.
Zde jsem byl v pohádce. Co dále ?
Uprostřed křeslo pro krále.
A cítil jsem vánek z víl tance, jedl divných stromů zrádné plody,
jež všechny chutnaly podezřele sladce,
že necítil jsem své unavené nohy.

Ani nevím, jak jsem se tam dostal.
( to bylo tak:
„Přijdu brzy domů“, slíbil jsem ženě a šel jsem pak, kam měl jsem chuť jít, i když nebývám tam často, jen občas,
to mi věřte, už mě všichni znají a zdraví zas a vědí, co budu pít. A pak -
ten skřítek je můj kamarád a
když jsme pili víc, než se sluší a že si myslel, že nemá mi co dát, vzal mě sem kouzlem, o němž sotva kdo co tuší, do shromáždění skřítků, čarodějnic, víl
a co dál – i černokněžník tam byl –
však nade všemi král panoval.)

Na radu skřítka pokročil jsem dále až ke statnému dubu, jehož rozložitá koruna,
jsem si jist, již mnohému úkryt a přístřeší poskytla.
Tak dobře jsem se skryl, že ni Bystrozraký, ač stál u mých zad, mé tajemství neodkryl.
Tam ke skřítkovi jsem sklonil hlavu a on vysvětlil mi té soutěže pravidla.
A účel byl ten – vybrat princeznu s lidskou duší a opět po stovce let darovat jí prsten.

Tu povstal šereda jeden a o jakés potvoře tu líčí
samé hlouposti, co mají být přednosti a to se všem, nejenom mně, příčí.
Je hrubě pomazán medem a odsouzen k mlčenlivosti.
Ovšem !
Vždyť vím, že jediná je princezna a toho skřítka známého ihned pověřil jsem tím,
by včas povstal a o tom pověděl jim.
Ta princezna přec je moje milá, dlouhé vlasy a zadeček kulatý má,
mnoho milého jiného a k tomu oblé prsy dva… Však o tom již dosti!
To nepatří přec na veřejnost a čtenář ať se v těchto věcech postí,
nemá-li svou vlastní krásnou kost.

Tak ten skřet je zamítnut a umlčen. Tu vítr v temných větvích zadul a jakýs hlas se ozývá, že mazat skřeta medem je věc ohyzdná a už se také zvedá kritika.
K čemu vlastně světu bude ta vybraná princezna?
„Všeho nechat ! Chceme bál !“ „Třesky plesky !“, řekl král a jednalo se dál.
Teď jakýsi pidimuž další za někoho se tu celkem marně lobovat snaží,
Je vidět, že je podplacen a všichni křičí, ať je zatracen ten prodejný skřet všivý.
Tak ječí dav, že posluchač, to já jsem byl, je z toho paf.
Pak král povstal ve své majestátnosti a ticho bylo hned,
že i hluchý havran překvapeně hlavu zved.

„Víly o titul soutěžit nesmí, ani jiné pohádkové bytosti ba ani ta, co má majetek i hrad.“
Slovy silnými a přesvědčivými řekl to král, všem připomněl ty povinnosti, co jednou za sto let
musí sněm projednat, že totiž lidská kráska z masa a kostí kouzlem bude obdařena tak, že ji každý bude mít rád a ještě i jinou milostí – že správného muže bude milovat.
Přitažlivá.
A jako víla se věru bude umět hýbat.
Krásou bude vynikat, bude možná světa Misskou aby s potěšením měl každý se na co dívat, i pusu bude mít moc hezkou.
Velmi chytrá a ke všem milá,
dobré srdce a přívětivá.(Čarodějnice vyslechly to s lítostí ).
Navíc skromná.
„Tak poskytneme světu vzor a v ideály víru.“ Král projevil svou moudrost a sílu a všichni vyslechli ho s radostí.

Nevím již, jak dopadlo to tam, kdo získal titul největší, byla-li to pravda čistá nebo klam,
Však bylo to velké potěšení vidět ty čarodějky a kouzelnice, zde hemžící se havěť a víly a okouzlení,
tam v křeslech pohádková honorace… zde vůně cizích květin a hned zas jakýs odporný pach… Ach!…
Tu probral jsem se z opojení a hle, co to je?… Místo skřítků – popelnice…