Byl jednou jeden kůň

Šel jsem kolem Dračí říčky pěšinou vyšlapanou zvěří a jinými milovníky a obyvateli přírody a kráčel jsem volným krokem dlouho a dlouho a stále dál, neboť příroda zde přímo plýtvala veškerou možnou barevnou nádherou. Mírný větřík si pohrával s listím, motýli, včely a další příslušníci hmyzí říše dělali svou práci, seznamování, zábavu, poletovali z květu na květ a bylo jich tu požehnaných druhů, jak květů tak i letců, bzučeli do zvuků říčky a všude byl mír a klid, klid a mír. Šel jsem zamyšlen, pěšina byla stále užší, musel jsem ujít kus cesty. Najednou mě ze snění vyrušila laň, přeběhnuvší přede mnou a když ladně přeskočila nyní již úzký potok, zmizela v křoví na druhém břehu. Zčistajasna jsem pocítil podivný neklid, jako bych zašel příliš daleko, jako bych se dostal někam, kde bych neměl být, kde nejsem vítán. Byl to pocit tísnivý, ale neměl jsem strach, přece tu, sakra, nemohu zabloudit! Ale všude bylo ticho, možná až příliš. Přede mnou mezi stromy prosvítalo klesající slunce a zahlédl jsem pak pěknou loučku. Ano, zajdu ještě tam a odpočinu si před návratem domů, vždyť pozdní odpoledne se již chystalo změnit se na soumrak.

Najednou jsem zaslechl jakési podivné zvuky, tam kus dál z toho hustého křoví, posetého jakýmisi mně neznámými růžovými kvítky a zcela ve stínu. Něco tam vzdychalo, šuškalo a mlaskalo a tu se ozvalo i tiché chichotání a zase mručení a sténání. Byly to zcela určitě zvuky lidské a nechtěl jsem být spatřen a označen za nezdvořilého zvědavce a dotěru. Ustoupil jsem za jiný jakýsi porost podléhaje své zvědavosti. Všechno se brzy vysvětlilo, když se za keřem vztyčila postava mladé a sličné dívky, vesele se usmívající, se zářícíma očima, s rozcuchanými kadeřemi a zardívající se tvářičkou. Nu, jasná věc. Stmívalo se a tu na palouk vybíhaly ze všech stran ladné postavy dívek, daly se do tance a jejich bosé nožky se sotva dotýkaly země… Byly to jistě skutečné víly, které se jen na krátkou chvíli v prosté dívky proměnily, pomyslil jsem si, to aby duši vandrovníka potěšily? Vůbec se nestyděly, ačkoliv dobře o mně věděly. To jsem poznal z několika koketních pohledů, které ke mně zamířily a najednou jsem si uvědomil, kde jsem. Vždyť jsem slyšel tolik povídaček o tomto místě, které mnoho turistů hledalo a nikomu se to nepodařilo, až teď mně. A to jen podivnou náhodou nebo někoho úmyslem. Ta dívka je ovšem bájná princezna Malvína, dcera černokněžníka o němž se šířily zkazky a pověsti v hospodách v tomto kraji, ovšemže až po požití jisté dávky posilujících nápojů. A skutečně v tu chvíli zahřměl odkudsi shůry hromový hlas, víly se rozprchly a skryly se ve stínu stromů, setmělo se, jakoby těžký černý mrak zakryl nebe a když jsem vzhlédl, uviděl jsem nad korunami stromů velikánů temnou věž, jež tam předtím nebyla a od ní se nesl burácivý hněv:

"Ó dcero! Co se to dovídám od živlů střežících mé království! Co vidí mé oči, co dráždí mé chřípí, co cítí můj nos? Poznal jsem na světě všelicos ale TOTO?!! Ó dcero! Však viníka ztrestám…!"

Všechno utichlo, ani pták nezazpíval, ani motýl nevzlétl, komáři ustali v útocích. Malvína poděšeně vběhla mezi zkoprnělé a vyděšené víly a všichni i se mnou čekali, co se bude dít.

Strach? Měl jsem strach? Ne, ani ne, vždyť to bylo všechno tak neskutečné, byl jsem tam a nebyl jsem tam, to jen dva světy se na okamžik propojily a já dostal vzácnou příležitost sledovat tu dramatickou chvíli. Za keřem se opět někdo vztyčil, byl to mladík, stál nyní strnule a hleděl vzhůru k věži.

A mocný hlas zaduněl opět:

"Ha! Už vím! Ty zloduchu, co dceru jsi mi vzal

a vniknuv v tu končinu, sebe’s tam drze zanechal!

Ó ty koni, ano, koni, já pravím, bys tam u cesty chcal

a navždy se hřebčil pro ni!

Ty zloduchu, ty zloduchu! Tak potrestám tě na těle i na duchu!"

Hlas zmlkl, rozhostilo se hrobové ticho, až po chvíli malý ptáček pípl a na to ožily i víly a semkly se kolem princezny, aby ji utěšily. Však marně se namáhaly. Princezna bědovala, měla o miláčka, který se poděl neznámo kam, veliký strach, ne o sebe. Ještě více se setmělo, spadly první těžké kapky a princezna odběhla do paláce někde za stromy. Na palouk padla mlha a blížila se ke mně, aby mě pohltila.

Teprve nyní jsem pocítil neurčitou bázeň. Ta mlha mě nesmí dostihnout! Dal jsem se do běhu po pěšině zpět, stromy a jejich větve mi uhýbaly, pobizely mě a pomáhaly mi uniknout a tak s posledním zbytkem jakéhosi ještě světla jsem dosáhl civilizovaných končin, zahlédl jsem v dáli první svítící lucerny a našel pevnou cestu domů.

 

Po několika dnech, kdy jsem marně přemýšlel o té události a snažil se dospět k nějakému rozumovému vysvětlení , rozhodl jsem se zajít na to místo znovu. Nikomu jsem nic neříkal, jednak by se mi vysmáli, jednak jsem se cítil jaksi povinován diskrétností k té miloučké víle, co mě zahlédla první a neprozradila mě ani princezně a hlavně ani čaroději. Opět jsem pátral po oné cestičce v trávě, ale marně. Prohledal jsem ono místo, ony keříky a známou skupinu bříz poblíž, na které jsem si dobře pamatoval, sledoval jsem potok, ale nenašel jsem ji. Musel jsem se zklamaně vrátit domů. Přemýšlel jsem: bylo v tom nějaké speciální datum? Postavení a fáze měsíce? Hodina a minuta? Kdy to vlastně bylo? Možná je tam do toho zvláštního světa možný vstup jen jednou za rok, nebo desetiletí? Století? To už by nemělo smysl, že ano?

Tak jsem se zabýval tímto problémem den za dnem, navštěvoval jsem to místo v nejrůznější dobu, za každého počasí, ale marně. Po několika týdnech jsem to vzdal. Ale občas se ve mně vzedmula nová touha, vidět zase ty krasavice, tu lehkost jejich tance, to víření, půvab jejich postav, ale také zjistit, co se stalo s Malvínou, jak to vše skončilo a tak jsem opět hledal a hledal, ale zase nic. Tak plynul čas a já zapomínal.

Uplynula řada měsíců, snad rok či dva. Nevím přesně, všechno v mé mysli pohlcovala jakási mlha, nějaká podivná neurčitost. Přestože jsem na dávné události moc nemyslel a přesvědčil jsem sám sebe, že se mi to snad zdálo, vždyť takové živé sny lidé občas mívají a na procházky jsem chodíval jinam, stalo se, co se asi stát muselo, když jsem náhodou zavítal k těm břízkám, docela neúmyslně, možná právě proto a o tom jsem byl rázem přesvědčen, když jsem se najednou ocitl na známé pěšině, kterou ani ten dlouhý čas nezměnil. Pochopil jsem!
 Ano, bude mi nyní a právě dnes dovoleno znovu nahlédnout tam do pohádky.

Spěchal jsem po stezce vstříc novému dobrodružství velice vzrušen a brzy jsem zahlédl známý trávník královské zahrady. Samozřejmě mě ani nenapadlo na něj vkročit. Zůstal jsem skryt na místě jako minule a čekal jsem. Určitě by mi nebylo umožněno přijít, kdyby se nic nemělo dít, ne? A vskutku. Neuplynulo ani pět minut na mých hodinkách a odněkud zleva, na druhé straně palouku se mezi stromy objevila postava poněkud výstředního vzezření. Byl to muž. Měl široký klobouk, na sobě volný plášť celý ověšený jakýmisi kroužky, foukátkami, jak se potom ukázalo, kroužky na provázcích, v ruce kyblíček, přichází a na všechny strany vyfoukává mýdlové bubliny, které hlasitě obdivuje:

"Ó, jak jsi krásná, duhová kuličko, neodpluj mi, poshov maličko!"

Tu vyšla z brány princezna Malvína, oba se na sebe zahleděli, avšak poté si ta krásná a smutná mladá žena zakryla obličej a uprchla zpět do hradu.

"Jsem Bublifuk", volá za ní ten vykuk," a každý se mi posmívá. A proč vlastně?

Vždyť je to jen přezdívka a já miluji krásu

a nad každou zářivou koulí vždycky rád žasnu.

Ač krásou nevynikám zcela

a v obrázkovém časopise těžko kdy budu,

maminka mě přesto ráda měla

a to říkám beze všeho studu!"

Potom vyfoukl ještě jednu zvláště krásnou a velikou kouli a smutně odešel, odkud přišel. Na to asi čekal statný kůň, neboť ihned vyběhl z lesa, k němu právě se vrhla navrátivší se princezna, objala jeho šíji a líbala jej mezi oči a hladila mu pysky. Potom spolu odešli kus dál. Byl to její milý, co se tenkrát a tenkrát opovážil v křoví princeznu líbat a tak a tak, jak se to dělává, však víte..

I když oba poodešli, nějak se stalo, asi kvůli zvláštní akustice, že jsem mnohé zaslechl a dokázal si tak učinit obrázek o dnech a měsících minulých, jak je ubohá princezna prožívala.

              Čas má velká kola! Párkrát se otočí a děťátku – holčičce jsou už asi tak dva roky, její tatínek je stále kůň, maminka každý večer hořce pláče a pomalu lituje, že neposlechla tatínka a neprovdala se raději za toho prince, kterého jí vybral otec čaroděj. Nu což, tak to v životě chodí, však není všem dnům konec a nikdo nikdy neví, kde je tráva zelenější.

              Večer co večer přichází princezna Malvína s dceruškou mezi víly, tam na palouku zpívá a víly tančí, zvláště když je úplněk, to se roztančí tak, že děťátko – holčička radostně tleská ručkama a mile se směje na všechny kolem. Její jméno jsem zapomněl. To pak je princezna obzvláště smutná a hořce si stěžuje a takovouto ukolébavku – v mém překladu – dítěti zpívá:

 

"Sladce spi, vnučko černokněžníka.

 Co je to, o čem se ti zdá?

Čtyři nohy a kopyta, pozdraví tě hihihihihá.

 

Jako táta, tvůj tatínek, tatínek tvůj a milý můj,

hnědé oči má mazlíček, jako táta,

ten kůň, kůň, kůň!

Spi můj sladký broučku tady na paloučku,

otce uvidíš zas, až se sem přijde pást.

Sem, kde víly tančí, pod mocí kouzelnou,

tančí a spolu se mnou tu nad tebou pláčí,

pláčí nad tou kletbou příšernou."

Melodie vskutku překrásná, zvláště ten refrén, trošku připomínal známou operní árii …, ale truchlivá. Tak naříkala princezna smutně i tvrdohlavě a hodně nahlas pod černokněžníkovým oknem a děťátko se smálo, vždyť ničemu nerozumnělo a když přišel na chvíli kůň, bálo se ho. A čaroděj to trpěl a zlomyslně se smál, až se vršky stromů ohýbaly. Tedy, to mě podržte!

Když víly dotančily a posadily se kolem princezny, aby si odpočinuly, uvily věnečky a povídaly si, prosívala je princezna o radu. A zrovna dnes, kdy rudé slunce tak jasně svítilo na tvářičku malé princezničky, kdy zajisté nastal zvláštní čas, kdy i já byl přiveden na cestu sem, napadlo Malvínu, aby zvlášť vroucně a se srdcem přetékajícím citem a chvějícím se novou jakousi nadějí, zrovna dnes a nyní napadlo tu nešťastnou mladou ženu požádat opět své přítelkyně o pomoc. A tak k nim pravila asi takto:

 

"Ach vy moje víly dobré, přítelkyně vzácné,

kéž moje dítě bude jednou jako vy krásné.

Tak ráda jsem s vámi i když mi otec často brání

a věznit by mě chtěl za to provinění …

To matčino kouzlo odmyká petlice 

a otec s tím nic nezmůže, však ani nechce,

vždyť matku miloval velice. byla jeho vzácná růže.

A teď bude v rodině kůň!

Ach, je mi stále hůř a hůře.

Jak to děťátku vysvětlím?

Hle, mé víly, pohlédněte v tůň, váš otec jistě poradit mi může.

Zkuste to zas a zas, tolik tomu věřím.

Poproste ho, prosím, mé dobré víly

a štěstí všech snad uvidí již zítřejší den bílý…"

 

 

 

              Tolik si Malvína přála, aby to tentokrát vyšlo, vždyť starý a unavený vodník, mrzout, stále pospávající kmet, nevrlý při probuzení, nevrlý po usnutí, nevrlý furt a pořád a zapomnětlivý, již vícekrát víly odbyl, že to není jeho věc, že si na nic nevzpomíná, ať ho nechají na pokoji, dopřejí klid jeho stáří a tak dále a tak dále a tak dále. Ale dnes, jak jsem to cítil já a jak to zřejmě vnímala i princezna, jak to cítila celá příroda kolem, byl mimořádný den, respektive večer, protože se už stmívalo. Slunce sice ještě bylo nad obzorem, celé krvavé a barvilo vše do teplých odstínů, ale na palouku už bylo z velké části šero, od hradu i vzrostlých velikánů dubů a kaštanů a dalších stromů, které jsem neznal a vypadaly podivně se šířil již chladný stín.

              Víly se chviličku radily, snad si navzájem dodávaly odvahy – znáte to: jdi ty, ne. ty ho zavolej a proč já a tak dokola. Ach ty chvíle napětí, čas se snad zastavil, lísteček na keři se nepohnul, včela nezabzučela … tak nějak. Potom všechny lehkým krokem odběhly k tůni.

              Netrvalo to tak dlouho, jak bych očekával, dědek si dal říct:

"Dcerušky drahé … není to snadné…

povím vám, co praví kniha pověstí… slyšte, slyšte pro štěstí …"

Starý hlas se odmlčel, vodník sbíral síly, mluvení jej namáhalo, paměť už slabší, to víte, celý život pil jen vodu, šlo to pomalu, ale nakonec se do toho dal:

 

"Kobyla, kobyla, kůň či hříbě, pak kobližků je dost a dost.

Láska kouzel silnější je a do jednoho z nich (z těch hoven – moje pozn.) vloží skvost…,

co v rukou i srdci hřeje a kouzel sílu pozvedne na výsost.

To čaroděj mít si přeje, za něj své zlosti snad bude prost…"

 

              Jakmile to princezna Malvína uslyšela, celá zrůžověla novou nadějí a víly se samou radostí daly do závratného tance. I ten měsíc, co se nyní objevil nad paloukem, se jakoby začal najednou usmívat, ptáci se ještě ozvali, než ulehnou a strčí hlavičky pod křídlo a nad malou holčičkou se vesele zatřepetal pestrý motýlek Otakárek. Malvína stále odbíhala k lesu a vyhlížela, vyhlížela, koho vlastně vyhlížela? Svého milého, o jehož osvobození snila a o tom, jaký báječný život spolu povedou. Ochladilo se, času je málo.

              A již je slyšet klapot kopyt na kamenité cestičce a kůň je zde. Hříva mu vlaje a těší se na polaskání princeznino, ta má však na starosti a v plánu něco docela jiného, objímá jeho krk a vyzývá ho vzrušeným hlasem:

"Miláčku, dej mi kobližek, dej, dej!"

Kůň nechápe, co po něm jeho děvče chce, pomátla se snad ze svého dlouhého hoře? Ale Malvína trvá na svém:

"Miláčku, tak dej mi kobližek, dej, dej!"

A nyní dokonce tahá koníka za ocas a pleská ho po zadku, světe zboř se! Co se to děje? Kůň valí oči, řehtá a vzpíná se, ještě nakonec přivolá čaroděje, říkám si, víly čekají se zatajeným dechem a mně je do smíchu, Malvíno promiň, nikoliv však koni. Holčička natahuje moldánky. Konečně, ať už z překvapení nebo z nutnosti nebo z čarodějných příčin či z minulé stravy tři kobližky padají na zem. To mi nikdo neuvěří, říkám si, když sleduji s ústy otevřenými, očima vyvalenýma a se zatajeným dechem, jak se princezna vrhá na zem, na ty tři koule, jde z nich pára a zřejmě i puch, bere do rukou první, mačká, prohmatává a hledá, probírá její obsah mezi prsty, ale nic v ní, v tom koňském hovnu, není. Bere druhý kobližek, zatímco kůň zde stojí celý ztuhlý s hlavou svěšenou, ponížený, ohromený, probírá se tím to děvče, ale nic. Co to vlastně chce? Je vidět, že princezny se zmocňuje úzkost. Vždyť vodník neřekl, kdy se stane zázrak, možná jí zbývá celá řada let, kdy bude dělat tuhle práci, je to snad dodatečný trest? A při tom pomyšlení se jí oči zalévají slzami lítosti i vzteku. Tak bere energicky třetí kobližek, mačká ho, promne jej, a hle, ano, ano, něco v něm je a skutečně se jí na dlani ocitá veliký vzácný kámen a když jej trochu očistí, vidí – ano, je to drahokam, všecek září bleděmodrým klidným světlem. Snad poslední paprsek slunečního svitu vnikne do něj a rozzáří ho nadpozemským svitem. Princezna Malvína se otáčí směrem k hradu a pozvedá ruku se skvostem. Jaká krásná scéna! Ta pozice! Ta vzpřímená postava mladé ženy! Ta linie! Její paže s kamenem, štíhlý dlouhý krk, jedna nožka trošku, malino vpředu, vzadu druhá vykročená … Tu z věže vyšlehne paprsek, to jak čaroděj vrhl svůj pohled a spočinul jím na princeznině dlani. Jedna či dvě vteřiny? A již se ozývá jeho dunivý hlas:

 

"Jaký to páchnoucí kámen máš, dcero, ve své ruce?

Ó… Ano, ano, poznávám ho… Má moc teď vzroste prudce…

Budiž…, budiž tedy, potěším tvé bláhové srdce.

Zmiz, koni! Zůstaň, svůdče…."

 

Jedno mávnutí rukou a hle! Drahokam z princezniny ruky zmizel, dobré kouzlo, kůň zařehtal, prudce se vzepjal až všichni leknutím ustoupili, zablesklo se a už tu stojí mladík, celý bledý a vystrašený, chvěje se po celém těle a potí se jak dveře u chléva, ačkoliv jsem to nikdy neviděl. Princezna ho objímá, když si předtím, asi docela automaticky, jako dobře vychovaná mladá dáma, utřela ruce do svého krajkového kapesníčku a odhodila ho na trávu. Divíte se, že si toho všímám? No, celou dobu mi vadily ty zbytky koňských exkrementů na jejích překrásných hebkých ručkách a taky jsem se bál, aby při oné činnosti neztratila některý z drahocenných prstýnků, co měla na obou rukou. Zvláště ten s rubínem na prsteníčku levé ruky …. Nicméně vrátím se k popisu událostí. Mladík tam stál jako jelimánek, no není divu po těch zážitcích, nikdo mu nenabídl frťana, Malvína ho jen objímala, ale teď, když víly pozvedly holčičku, bere ji od nich princezna a se šťastnými slzami v očích ji podává svému milému. Ten však má v očích zmatek. Co to je? Je to snad nový úklad čaroděje? Dítě? A co to tu smrdí? Nechce dítě! A tu se ten mladý nevyzrálý a zmatený mladý muž odvrací a prchá do lesa, utíká a je všem zřejmé, že se už nevrátí, utíká, prchá skrze křoví, mizí v lese a z věže zaznívá skřehotavý smích …

              Ovšem, ne všechny pohádky mají šťastný konec. I když je to k diskuzi: co by Malvínu čekalo s mladíkem, co se neumí postavit osudu a překážkám, nepříjemnostem, které, po uvážení, budou přece jen mnohonásobně nahrazeny zážitky příjemnějšími, třeba … Ale nač tolik řečí, že, už je toho dost, na úvahy je čas a každý má mít k vyzkoušení lásky svou vlastní zkušenost…

              A tak princezna opět pláče, opět je nešťastná a pomalu dává za pravdu otci, který její lásku neschvaloval. Víly ji těší, hladí ji po vlasech a šeptají do třpytivými náušnicemi ozdobených oušek slova útěchy a nové naděje, ale princezna se zatvrdila. Už toho zlotřilce nechce vidět! Děťátko zůstane sirotkem –no  a znovu je tu pláč a slzy a vzlyky a znovu a znovu ji víly utěšují, bezradně se na sebe dívají,co si mají počít,  mají tančit a zpívat a radovat se? Jak by mohly?

              Mezi stromy a okrasnými keři se objevila postava a kráčí odkudsi od hradu přímo sem. Kdo to může být? Ano, je to Bublifuk, ale co to? Je moderně oblečen, úplný švihák, na klopě mu září malé zlaté foukátko jako okrasa… Nebo je to řád? Přichází blíže, přistupuje k Malvíně, která nevěřícně zírá a čeká.

"Ach princezno, vy pláčete! A máte rozcuchané vlasy! Kdo by to řek' do tak rozumného děvčete a stvoření tolik nedostižné krásy!"

Trochu se to Malvíny dotklo. Posmívá se jí snad tenhle elegán, dříve však spíše pošuk?

"A co jste vůbec zač, člověče?"

"Ó ty krásné řasy a tváří se tak zničeně…"

"A proč ne? Mám k tomu pádný důvod!"

"A co když princ přichází, co má skvělý původ?"

Malvína se široce rozhlédla: "Ale kde?"

"Stojí před vámi!"

"Vy? Bublifuk? Skutečně?" Myslím, že se Malvínka trochu posmívala, ale ne dlouho.

"Já zřekl se skvostů, perel i hedvábí … i snů, ač myslel jsem bezděčně, že nechtíc od vás žádné věno, chci vlastně … jak praví básník … jen a jen to jedno … totiž … totiž …"

"Aha! Nějaká potíž?"

Teď tedy řekl Bublifuk – princ pevně:

"Že chci vás a vaše děvče, jako ženu, jako dceru na svůj hrad odvést bezpečně … Takže … Co vy na to?"

              Princezna Malvína si pomyslí (tak jsem jí to viděl na lících): co mám na to říct? Trochu stručná, avšak taková slova budou milá věčně. Obrátí svou tvář k princi:

"Nuže ano, zde teď políbit mě smíš, jen nejsou-li ti slzy štěstí na obtíž …?"

Nebyly. Princ Bublifuk políbil princeznu Malvínu a té se to líbilo. Shůry, tedy z věže, nepřišla žádná připomínka a tak princezna poprosila víly:

"Víly moje drahé, mému otci za mne sbohem dejte vděčně, co přál si, stalo se přesně. Neznala jsem neznámého prince a odmítla jsem, kterého si otec přál. A on celý ten čas můj obraz na svém srdci hřál a je tu. Podejte mi holčičku … ach, mám zvláštní pocit v podbřišku … Jaké to as' bude v praxi?"

"Hej! Taxi! Taxi!", zvolal princ.

              Věřte mi nebo ne, ať se na místě propadnu, ať mi v hospodě do smrti nenalijí, ze tmy mezi stromy prokličkovala taková, no jak bych to …, taková kraksna, celá pestře pomalovaná, předek měla jako zadek a zadek, logicky, jako předek včetně reflektorů a ty trčely dopředu – a samozřejmě vzadu zase dozadu, jak se to vezme, neměla dveře a uvnitř jen dvě sedadla, ta se nyní samočinně obrátila a tak určovala sama směr jízdy. Řidič tam nebyl, proč taky, tady platí kouzla a čáry, ani benzinu netřeba. Celkem vzato kolem a kolem, bylo to nádherné vozidlo. Do něho se všichni tři vměstnali a za velkého všeobecného, tedy i mého, mávání brzy zmizeli vílám, a tedy i mně, z očí.

              Škoda, že pohádkám je vždycky nakonec konec konců konec. Ještě vám budu někdy vyprávět o své cestě domů, byla už tma, jak jsem klopýtal přes kořeny a drny, narážel do stromů, prodíral se křovinami a vyrušoval zvířata z jejich pokojného spánku … Byl to horor. Pak jsem o tom druhý den povídal v hospodě, když mi sklenka vína rozvázala jazyk. A to byla chyba, možná proto jsem už nikdy tu pěšinu nenašel a nedověděl se, co bylo dál, nespatřil ty nádherné dívky – víly, neuslyšel jejich zpěv …. no co, alespoň mohu ten příběh vyprávět vám, nic už tím nepokazím a možná vám udělá radost na dobrou noc. Tak ahoj.

 

 

 

Konec