O plešatém princi

Bylo nebylo, v jednom království panoval král Mojmír s královnou Violou. Měli jediné dítě, prince Jaromíra, a ten si kvůli svým rodičům připadal jako nejnešťastnější tvor na celém světě.
Král Mojmír ještě nebyl starý, ale už byl úplně holohlavý. Naštěstí patřil k mužům, kterým holá hlava sluší, a tak ji hrdě nosil, jen k obzvlášť slavnostním příležitostem si brával mohutnou paruku, protože na ní koruna lépe držela. Královna Viola byla velmi krásná, ale malá, jako vyšňořená porcelánová panenka, však jí také král Mojmír v něžných chvílích říkával: „Ty moje panenko!“
Princ Jaromír měl docela milou tvář, ale po matce zdědil menší vzrůst, po otci zase sklon k předčasné plešatosti. Na ramena mu sice spadaly hezké hnědé, vlnité kadeře, ale vršek hlavy měl, běda, už značně prořídlý.
Když bylo Jaromírovi osmnáct let, uspořádali pro něj rodiče ples, aby si vyhlédl budoucí nevěstu. Pozvány byly princezny i dcery z významných šlechtických rodů. Princ Jaromír byl jako na trní, zdálo se mu, že všechny ty krásky hledí jen na jeho hlavu a smějí se mu, ale nakonec mu padla do oka obzvlášť krásná princezna. Ta ale svému otci řekla:
„To jejich království zase není tak významné, abych se celý život musela koukat na plešatého prcka. Nechci ho!“
Za rok se ples opakoval. Tentokrát byly pozvány i dcery bohatých měšťanů, mezi nimiž jedna prince Jaromíra velmi upoutala. Ale i ta řekla svému otci:
„Neprovdám se za něj! Vždyť víš, že mám ráda zlatníkova syna, a zlatník má možná stejně peněz jako král Mojmír!“
Smutný princ Jaromír poprosil rodiče, jestli by nemohl vyrazit do světa podívat se, jak to chodí mezi obyčejnými lidmi. Rodiče svolili a vybavili ho na cestu opaskem plným zlaťáků. Jaromír si svázal vlasy do culíku, vzal si prostý oděv a pěšky vyrazil.
Král Mojmír brával na svůj zámek syny šlechticů, aby sloužili jako pážata a dělali společnost princi Jaromírovi, ten ale měl nejradši dva prosté přátele z dětství: Radvana a Toníka. Radvanův otec Aladár kdysi v bitvě padl do zajetí krále Mojmíra, který mu dal dvě možnosti: „Buďto vstoupíš do mých služeb nebo budeš popraven!“ Aladár si vybral službu a záhy se stal velitelem zámecké stráže. Jeho syn Radvan byl stejně jako jeho otec středního vzrůstu, snědý s tmavými vlasy a očima, a možná by byl krásný, nemít tak ostré, tvrdé rysy.
Toník byl synem hlavní zámecké kuchařky, měl blonďaté vlasy, modré oči, milý kulatý obličej, celý byl jako nadýchaný cukrový koblížek. Jednou, když Aladár cvičil prince Jaromíra a Radvana v šermu, všiml si, že je od kuchyně pozoruje Toník, i zavolal na něj:
„Hej, tlustoprde! Pojď a přidej se k nám, to ti jen prospěje!“
A tak začal Toník cvičit s oběma chlapci. Hodně vyrostl, byl statný, samý sval, zkrátka se z něj stal chlap jako hora.
Král Mojmír si zavolal Radvana a Toníka a přikázal jim:
„Princ Jaromír jde do světa na zkušenou. Půjdete potají za ním a budete na něj dávat pozor, aby se mu nic nestalo!“
Jaromír zatím došel k rozlehlému temnému lesu. Kráčel po cestě, až dorazil na mýtinu, kde bylo staré ohniště. Zde se utábořil na noc, rozdělal si oheň a snědl večeři. Z houští ho pozorovali čtyři lupiči. Jejich vůdce ostatním zašeptal:
„Hleďme panáčka! Má sice prosté oblečení, ale nové a z dobré látky. Vsadím se, že není bez peněz!“
Lupiči se s řevem vyřítili na nebohého prince. Vtom ale mezi ně vskočili Radvan a Toník, Radvan se oháněl nožem, Toník chytil do každé ruky po jednom loupežníku a bouchal jim hlavami o sebe, až to dunělo.
„Pomoc, pomoc! Vzdáváme se!“ řvali lupiči a kvapně uprchli.
„Co tady děláte, kluci?“ zeptal se princ Jaromír kamarádů.
„Nezlob se, Jaromíre! To tví rodiče nás poslali, abychom tě hlídali.“
„Tak už se přede mnou neschovávejte, půjdeme dál spolu!“
Mladíci toho moc nenaspali, měli obavy, že se lupiči vrátí, a tak byli dost zmoření, když druhého dne vyšli z lesa. Před sebou spatřili na potoce mlýn s velkým mlýnským kolem, které se vesele točilo. Princ Jaromír řekl:
„Půjdeme do mlýna a poprosíme o něco k jídlu jako prostí pocestní.“
Tak také udělali. Našli mlynáře a princ Jaromír mu povídá:
„Pozdrav bůh, mlynáři! Nenašlo by se zde pro nás něco k jídlu? V lese nás v noci málem zamordovali lupiči, stěží jsme vyvázli.“
„Jistě,“ povídá mlynář, „ale potřeboval bych od vás pomoc. Za chvíli si přijede kupec pro mouku a můj čeledín má vymknutý kotník. Pomůžete mi nakládat pytle na vůz.“
Když kupec přijel, princ Jaromír a Radvan nosili po pytli společně, ale Toník si nakládal těžké pytle na ramena a sám je hravě vyložil na vůz.
Po vykonané práci mlynář pozval mládence k jídlu. To jim nosila mlynářova dcera Maruška, ostýchavá a s dlouhými plavými vlasy jako anděl.
„Hospodyni nemáš?“ zeptal se Toník.
„Ne, umřela už dávno. Ještě jsem se mohl znovu oženit, ale ucházely se o mě samé hudrmanice, to by byly zlé macechy, jen by mou Marušku trápily, a tak jsme zůstali sami. Ale ty, chasníku,“ řekl mlynář Toníkovi, „ty by ses mi náramně hodil. Zůstaň tu a pracuj pro mě, třeba se s Maruškou zalíbíte a mlýn bude jednou tvůj.“
Toník pohlédl na Marušku, která se začervenala, ale trochu se na Toníka usmála.
„Rád, mlynáři,“ odpověděl Toník, „ale ještě musím splnit jeden úkol. Brzy se vrátím.“
Naši tři pocestní šli dál podél potoka, až došli k městu, na jehož okraji stála krčma se slaměnou střechou. Vešli do ní a poručili si jídlo a pití. K princi Jaromírovi se přitočil rozcuchaný mužík:
„Vážený pocestný, nevypadáte, že byste měl hluboko do kapsy, a se mnou můžete získat ještě víc! Pojďte si se mnou zahrát! Mé jméno je Křivozub,“ vycenil se na Jaromíra, takže bylo vidět, že má opravdu ošklivé křivé zuby. Z kapsy vytáhl tři pohárky a kuličku, kterou položil pod prostřední pohárek a začal nádobkami míchat.
„Kde je kulička teď?“ zeptal se prince.
Jaromír měl dobrý postřeh, a tak ukázal na správný pohárek.
„Vida, je tu!“ zasmál se Křivozub. „Ještě si to párkrát zkusíme nanečisto a pak se vsadíme o zlaťák!“
Křivozub nechal při zkouškách prince Jaromíra vždy vyhrát, aby ho navnadil. Jeho kamarádi hned nepostřehli, že upadá do léčky. Toníka totiž zabavili nějací známí a Radvan měl oči jen pro krčmářovu dceru Madlenku, která se hbitě proplétala mezi hosty. Byla tmavá jako on, s hustou černou hřívou, výřečná a plná ohně.
Mezitím Křivozub už stačil prince Jaromíra připravit o pět zlaťáků! Radvan najednou zabodl dýku mezi Křivozubovy prsty a zařval:
„Ty lumpe zlodějská! Toníku, zvedni pohárky!“
Toník pohárky zvedl a bylo vidět, že kulička není pod žádným z nich!
„Podvodníku, lotře! Naval prachy a vypadni! Jestli se tu ještě objevíš, přišpendlím ti nožem tvou hnusnou hnátu ke stolu!“ hrozil Radvan a vypadal tak divoce, že Křivozub opravdu nechal peníze na stole a utekl.
Krčmář si přisedl k mladíkům a povídá Radvanovi:
„To jsi udělal moc dobře, že jsi toho podfukáře vyhnal! Už tady kolik lidí obral a mně se zatím nepodařilo ho vypudit. Zůstaň tady a pomáhej mi, aspoň Madla nebude muset tolik chodit mezi ty opilce. A kdo ví, třeba tu jednou budeš pánem!“ podíval se krčmář na dceru, ta zase koukla na Radvana, zasmála se a zamrkala na něj.
„Rád zůstanu,“ odpověděl Radvan, „ale ještě musím splnit jeden úkol. Brzy se vrátím.“
Pak tři mladíci ještě nějaký čásek chodili po království, ale už se jim nic zajímavého nepřihodilo, a tak princ Jaromír Radvanovi a Toníkovi poděkoval za službu a propustil je, aby šli za svým štěstím, a sám se vracel domů.
Když dorazil do temného lesa, s obavami se blížil k mýtině, odkud viděl zář ohně. Ale oddechl si, když spatřil, že u ohně sedí jen osamělý stařeček s dlouhým bílým vousem.
„Dobrý večer, dědečku, můžu si přisednou?“ zeptal se princ Jaromír.
„I jistě že můžeš, chasníku. Kam cestuješ?“
Princi Jaromír stařečkovi všechno po pravdě vypověděl a dodal:
„Viděl jsem, že skoro každý někoho má. I mlynář a hostinský byli ženatí, i když to nejsou žádní krasavci. Leda by to bylo tím, že jeden má mlýn a druhý krčmu.“
Stařeček se zamyslil:
„Může to hrát roli. Ale není to spíš tím, že oba jsou správní chlapi, chlapi jaksepatří? Můžeš to poznat i podle toho, jak moc mají rádi své dcery. Ale aby se dva lidé sešli, je třeba hlavně zamilovanosti, té božské jiskry, Amorova šípu, chceš-li, a ta jiskra nelétá jen k mladým a krásným, ale ke všem lidem bez rozdílu. Je velmi pravděpodobné, že si najde i tebe! Ale dobře si pamatuj: zamilovanost je jen začátek, je to maličká rostlinka vzešlá v květináči, kterou musíš řádně zalévat a pečovat o ni, aby z ní vyrostl nádherný květ lásky. A teď spi!“
Princ Jaromír se uložil na měkkou trávu a po delší době se opravdu dobře vyspal. Když se vzbudil, slunce už jasně svítilo a stařeček byl ten tam, jen nechal Jaromírovi k snídani krajíc chleba položený na lopuchovém listu.
Jaromírovi rodiče se velmi zaradovali, že se jim syn ve zdraví vrátil, a začali hned chystat další ples na jeho počest.
Mezi pozvanými hosty dorazila i princezna Dora, dcera krále Konráda. Protože však krále zdržely nějaké neodkladné záležitosti, poslal s ní jako doprovod svého ministerského předsedu a zároveň ministra orby, vyhlášeného elegána Kuna, milovníka dobrých vín. O této jeho zálibě neměl dosud potuchy ani král Konrád, ani sám Kuno, protože vína v říši krále Konráda byla kyselá jak šťovík. Zato vína v říši krále Mojmíra se na jazyku jen rozplývala! Když jich Kuno po obědě před plesem ochutnal, nemohl se odtrhnout a v podvečer spal tak tvrdě, že by ho neprobudila ani rána z děla.
Když to princezna Dora zjistila, podívala se šibalsky na svou vrchní komornou Svatavu a řekla:
„Víš co, půjdeš na ples místo mě, budeš princeznou Dorou, a já se zatím coby komorná postavím někde v koutku a prince Jaromíra si dobře prohlédnu, zjistím, jak vypadá a jak se chová k lidem.“
Princezna Dora a Svatava měly skoro stejnou postavu i podobně zbarvené vlasy, medové s nádechem do červena. Dora byla velmi krásná, Svatava byla jejím skromnějším odrazem, ale jinak vypadaly jako sestry, a možná také sestry byly, protože král Konrád se v mládí zamilovával do každé krásné ženy, kterou potkal.
Svatava se sice zdráhala, ale co se dalo dělat? Musela poslechnout. Služky Svatavu nastrojily a ta vypadala se složitým účesem a v nádherných modrostříbrných šatech nesmírně půvabně, až princezna Dora konstatovala:
„No vidíš, jsi princezna jak malovaná!“
Také princ Jaromír se chystal. Když si oblékl skvostný stříbřitý šat, vešla do komnaty jeho matka, královna Viola a objala ho:
„Ty můj krásný synáčku!“
„Ale mami,“ upadl Jaromír do rozpaků, „ já přece nejsem vůbec krásný!“
„Pro mě jsi a vždy budeš ten nejkrásnější na celém světě! Jaromíre, chtěla jsem ti něco nabídnout už na minulý ples, ale obávala jsem se, abych se tě nějak nedotkla,“ řekla královna Viola a z váčku, který měla připevněný u pasu, vytáhla nadýchanou paruku, úplně stejnou jako Jaromírovy skutečné vlasy.
„Maminko, děkuju, ale já si ji nevezmu. Která mě bude chtít, bude mě muset přijmout takového jaký opravdu jsem.“
To putování mu prospělo, pomyslela si královna Viola a ještě jednou syna políbila.
A za chvíli už stál princ Jaromír ve velkém sále a představovali mu princezny i jiné vznešené slečny. Některé z nich už Jaromír znal, a tak se zaměřoval hlavně na neznámé tváře. Všechny ty dívky se na něj culily, zubily a všelijak se nakrucovaly, jen princezna Dora se před ním ladně uklonila s maličkým, jakoby smutným úsměvem, a tím ho na první pohled zaujala. Když ji později uviděl stát skromně u stěny, ihned ji vyzval k tanci. Domnělá princezna Dora byla stejně vysoká jako on, měl tedy na dosah její nevšední, působivé oči s velmi světlými, tmavě lemovanými duhovkami, které hrály tu do zelenkava, tu zase do šediva. Princ Jaromír vdechoval její jemnou vůni, připadala mu jako levandule a růže, a pohledu do jejích očí se nemohl nabažit.
„Kdepak máte ctihodného pana Kuna? Počítal jsem, že bude čile vytáčet dámy, a ono nic,“ řekl princ Jaromír.
„Ten už má půlnoc, princi, a může za to vaše výborné víno. Myslím, že bude velmi překvapený, až se vzbudí a bude po bále,“ zasmála se Svatava.
Najednou z nich spadla všechna tréma, tancovali, stále si měli o čem povídat a jejich srdce zpívala. Když před půlnocí vyšli na terasu, aby se nadýchali svěžího večerního vzduchu, zeptal se princ Jaromír:
„Princezno, jak byste snášela dívat se delší dobu na tohle?“ a rozpačitě mávl rukou ke své počínající pleši.
„Princi, po všech královstvích jde řeč o hlavě vašeho pana otce, jak je hladká a krásně tvarovaná. A mně se zdá, že až se jednou oholíte, vaše hlava bude ještě krásnější! A zatím máte moc hezké kučery. Co bych za ně dala! Tuhle nádheru,“ ukázala Svatava na svůj účes, „mi služky natáčely dvě hodiny!“
Ples skončil a ráno všichni mocně vyspávali, jen princ Jaromír nemohl dospat. Když odbila desátá, už to nevydržel, zaklepal na dveře rodičovské ložnice a oznámil králi Mojmírovi a královně Viole, že si za ženu vyvolil princeznu Doru. Rodiče mu radostně popřáli vše nejlepší a po pozdní snídani pozvali princeznu, aby se s nimi prošla po krásných palácových zahradách.
Princezna Dora se dostavila v doprovodu mírně pobledlého pana Kuna, a protože ji nenapadalo, jak z té šlamastyky ven, nasadila si klobouček se závojem, který jí zakryl tvář. A jak předpokládala, skutečně došlo na její sňatek s princem Jaromírem. Na přímou otázku Dora cosi neurčitě zamumlala a udělala malé pukrlátko, což rodiče prince Jaromíra považovali za souhlas a král Mojmír řekl zjihle:
„Mé milé dítě, odhalte si prosím závoj, ať se můžeme pokochat vaší krásou!“
Princezna Dora závoj na okamžik odkryla. Král Mojmír byl zcela okouzlený, ale královně Viole jako správné ženě stačila i ta malá chvilka k tomu, aby si princeznu Doru důkladně prohlédla.
Později během dne královští manželé synovi oznámili, že princezna Dora se sňatkem souhlasí, a královna Viola řekla:
„Dobře sis vybral, synku! Princezna Dora je krasavice, a jak působivě kontrastují její tmavé oči se světlými vlasy!“
„Tmavé oči?“ vyjevil se princ Jaromír.
„Ano, tmavě hnědé!“
„Ale princezna Dora má přece oči stříbrné jako moře za soumraku!“
„Co je to tu za zmatky a pikle?“ vybuchl král Mojmír. „Aladáre, okamžitě přiveď všechno osazenstvo výpravy princezny Dory!“
A brzy už k trůnu přicházelo polekané a udivené Dořino služebnictvo, jen pan Kuno se hlasitě ohrazoval:
„Co je tohle za jednání? Jak to zacházíte s ministerským předsedou?“
Princezna Dora pochopila, že její úskok vyšel najevo, a že musí s pravdou ven. Padla před králem Mojmírem a královnou Violou na kolena a kajícně spustila:
„Odpusťte mi prosím mou hloupou nerozvážnost! Chtěla jsem si prince Jaromíra prohlédnout nezaujatě a bez přetvářky jako třetí osoba, a proto jsem místo sebe poslala na ples svou vrchní komornou Svatavu.“
„Ale kde je Svatava?“ vykřikl princ Jaromír.
„No kde je vlastně Svatava?“ zeptala se princezna Dora rozpačitě svých lidí.
Jedna služka odpověděla:
„Ona v noci hrozně plakala a pak odešla na poštovní dostavník, že pojede domů.“
Princ Jaromír okamžitě vyskočil, rozběhl se chodbou a už po cestě křičel:
„Koně, osedlejte mi koně!“
Princezna Dora zatím zkoprnělému královskému páru povídá:
„Prosím, nebraňte princi, aby si vybral podle svého srdce! Svatava je vzdělaná, dobře vychovaná dívka, dcera našeho ministra útoku a obrany, který je mimochodem velmi zámožný! Bude to skvělá nevěsta. Já sama bych si prince také docela ráda vzala, ale nebudu jim stát v cestě, a doufám, že i já se jednou dočkám svého štěstí.“
Král Mojmír se vzpamatoval, pozvedl Doru z pokleku a políbil jí ručku:
„Princezno, jste nejen krásná, ale i moudrá, a my vás tady vždy rádi uvítáme.“
Princ Jaromír už se zatím doprovázen věrným podkoním Jankem hnal mezi poli po trase dostavníku. Nebe zčernalo, zaduněl hrom, a prudký poryv větru odvál princův klobouk s pštrosím peřím daleko do pšenice. Bouřit naštěstí brzy přestalo, ale zato se rozpršelo jako z konve. Prudký liják oba mladíky zcela promáčel, ale ti cválali neúnavně dál a dál, až dorazili k brodu na říčce Vydrovce na hranici království. Ihned spatřili, že dostavník v říčce uvízl. Přední pár koní stál už na protějším břehu, zadní pár a dostavník byl dosud ve Vydrovce.
Na brodu bývalo vody sotva po kolena, ale běda, vydatný liják říčku tak rozvodnil, že divoce vířící kalná voda sahala až po okénka povozu. Princ Jaromír nelenil, vrhl se do zpěněné vody, vyšvihl se na střechu dostavníku a do staženého okénka zavolal:
„Ženy a děti ven!“
A vzápětí k němu cestující zvedali jakousi starší nemotornou měšťanku. Princ Jaromír ji popadl a spustil ji dolů do vody, kde se jí ujal Janek s kočím a vyvedli ji na břeh.
Za měšťankou se ladně jako veverka vyšplhala Svatava. Princ Jaromír ani nestačil pohlédnout do jejích krásných očí, když ji předával Jankovi.
„A teď chlapi ven, zkusíme dostavník nadzvednout a snad se vyprostí,“ řekl Jaromír čtyřem mužům, kteří vystoupili přímo do pádícího proudu.
„Hou, hou!“ povzbuzoval mocně podkoní Janek přední pár koní a tahal je za postroje, aby zabrali. Zezadu ve vodě ostatní muži tlačili a zvedali zadek dostavníku, a ten se skutečně pohnul a vyjel na břeh.
V princi Jaromírovi byla malá dušička. Celou cestu si připravoval řeč o kvítku své zamilovanosti, který chce pěstovat a zalévat jen a jen se Svatavou, ale copak může nyní promluvit? Klobouk s peřím ztracený, brokátový kabátec promáčený špinavou vodou, tváře umazané od bláta a vlasy, ty nešťastné vlasy tak mokré a zplihlé, že je jasně vidět, jak kvapně řidnou.
„Děkujeme za pomoc, a můžeme jet dál,“ ozvala se s ulehčením měšťanka.
Teď nebo nikdy, pomyslel si zoufalý Jaromír a jako v mrákotách se sesul před Svatavou na kolena do bláta.
„Svatavo … nejmilejší … prosím… vezmi si mě!“ vypravil přerývaně ze zprahlého hrdla.
Stříbrné oči se spojily s modrými a Svatava si z nich přečetla všechno, co princ Jaromír nedokázal vyslovit. Rozechvěle zašeptala „ano“ tak potichu, že ji nikdo skoro neslyšel, snad ani princ Jaromír. Nahlas tedy zvolala „Ano!“, s úsměvem poklekla k princi Jaromírovi a dala mu pusu.
„Sláva, sláva!“ volali cestující z plných plic.
A byla to sláva, veliká slavná svatba, neboť princ Jaromír si bral Svatavu, Toník Marušku a Radvan Madlenku. A tak všichni hodovali, tančili a veselili se, a šťastně žili, dokud neumřeli. A o krásné hladké hlavě dobrého krále Jaromíra se v království s láskou vypráví dodnes.
T