Ze života nehmyzu

Ze života nehmyzu
Sotva z mámy vylezu
Mám hlad.
Je mi zima.
A nejsem tu sám.
Tulime se k sobě se sourozenci.
Je nás víc než cecků na břiše mámy.
Skoro celý den prospím.
Mezitím piju, trousím, krkám i se vrtím.
Unavená máma mě občas popadne do tlamy a kamsi odnese.
Ješte se bojím být sám
Vracím se do chumlu skvrnitých chlupatých koulí.
Spokojeně usínám.
Zdají se mi divné věci.
O spaní s dětmi v posteli u nohou pod peřinou.
O jídle z misky na stole.
O blikající věci na zdi s mnoha hlasy bez vůně.
O rukách co hladí i o hlasu co radí.
A z toho snu jsem vytržen tlustou rukou s ostrým hlasem.
To je on, přesně tak jak jsem si ho vysnila.
Rozplývá se ta podivná osoba.
Vidíte tu skvrnu na srsti?
A už mě má v hrsti.
Zkouším ji olíznout, jak chutná i k ní přičichnout jak voní.
Vykládá si tu moji pozornost očividně úplně jinak než já.
A tak ji počůrám.
A zase zuřivě piští: to je znamení.
Nevím co to znamená, ale vrací mě zpět.
Ješte vidím podané ruce a taky nějaké papírky.
Zase dlouze spím.
Den za dnem.
Rostu a sílím a tak kvílím a radostí štěkám i na tě čekám.
Myslím.
Zmizelo jedno i druhé, brácha i ségra, zůstal jsem tu s mámou sám.
Poslední, jako kůl v plotě.
Však já tě jednou za to počůrám.
Citím tu známou vůni a slyším hlas.
Ten nám vyrost, praví.
A ještě je hraví.
Cpou mě do tmy tašky se zipem.
Máma sténà kvilí, naříká.
Štěkáme oba usilovně.
Marně.
Jedu vlakem a okolo nás běží krajina.
Občas stojí v chumlu lidí.
Jsme v kupé zkontrolováni legračním pánem s kleštěmi.
A zase usínám, ale o té hrůze pak snad až příště.
Màm totiž klíště a taky červi a obojek s vodítkem.
A u dveří bytu kožené voňavé hračky.
Zdál se mi zdál sen.
O drezůře a výcviku
O lese.
Taky o mámě.
A tobě o mě ne?

Mimo jiné Čapek psal o pejskovi a kočičce tak proč já by ne.