Elibeth

Na jednom pracovním stole žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spisovatel Karel, spolupracoval. Nejmoudřejší tu byla stará tříbarevná propisovačka, která už napsala tolik známých knih, že jí všechny tužky, propisovačky a fixky v okolí záviděly. Tříbarevná se jmenovala Elibeth. Měla na sobě totiž vytištěnou reklamu na firmu Elizabeth Gaudei. Slovo Gaudei však někdo kdysi přelepil náplastí, protože se stářím rozpadala a z Elizabeth se jí setřela písmenka Zet a A, takže jí všichni říkali Elibeth. O všem, co se na stole dělo, tak trochu rozhodovala. Všichni si jí vážili a každý kdo měl nějaký problém, se na ní rád obrátil, protože Elibeth byla laskavá, spravedlivá a moudrá. Měla však jedno trápení, o kterém nikdo nevěděl. Její zelená a červená náplň byly vypsané a prázdné. Elibeth o tom nikdy nikomu neřekla a trochu se za ten hendikep styděla.
S Elibeth tu žila celá rodina věcí. Nejstarší tu byl dřevěný kalamář od Gustava Dominika ze Sedlčan. Žil na čele stolu, a i když už neměl žádné náplně inkoustu, Karel ho opečovával jako vzácnost. Denně z něj utíral prach a někdy s ním i rozmlouval. Měl ho po svém dědečkovi, který ho hodně naučil a kalamář mu věnoval. Gustav, tak mu říkali, byl trochu domýšlivý a vůbec neměl smysl pro humor. Součástí kalamáře byl stojan na tužky, kde kralovala Elibeth. Bydlely tu s ní však i jiné tužky, pravítko, nožík a několik sponek na papír. Úplně v rohu stála stolní lampa, na které byly zavěšeny různé řetízky, gumičky a jiné drobnosti. Vedle ní byla pak ještě malá kasička.
Na stole se střídali také různí nájemníci a hosté, jako knihy, sešity, noviny, nejrůznější dokumenty, dopisy, šálek kávy a občas přišly na návštěvu rukavice, šála, čepice, deštník a jednou i ponožky. Ti všichni tu byli celkem vítáni a po večerech se noví podnájemníci svěřovali ostatním se svými problémy a vyprávěli si své příběhy. Ale jeden stálý obyvatel tu neustále obtěžoval. Byl to plechový tvarovaný popelník. Karel ho věčně zapomínal vysypat, a tak popelník ostatním smrděl a někdy při otevřeném okně házel na ostatní popel. Nikdo ho tu neměl rád.
Na druhé straně místnosti stál prosklený sekretář, ve kterém bylo spousta cen, váz, medailí a jiných ocenění, které Karel získal za léta práce. Všichni obyvatelé sekretáře byli tak trochu fouňové a bavili se jen mezi sebou. Když se jich někdo ze stolu na něco zeptal, ani neodpověděli a tvářili se, jako by nic neslyšeli. Jediný, komu odpovídali, byl kalamář Gustav.
Když Karel jednou večer odešel, ozval se diář: „Tak holenkové, dobře poslouchejte. Za pár týdnů má Karel kulatiny a my pro něj nemáme žádný dárek. Co s tím uděláme?“ Elibeth se otočila k diáři a povídá: „To bys snad měl vědět ty, co si do tebe Karel zapsal jako přání.”
Diář si protáhl listy, až to zašustilo a řekl: „Hele, Elibeth, já nejsem žádný deníček, ale seriózní diář. Můžu ti říct, co, kdy a kde, ale proč, tak to fakt nevím.”
Barevné tužky navrhovaly, že by nacvičily taneční číslo. Nůžky chtěly vystříhat z papíru různé tvarované dárky, například lodičku nebo srdíčko. Prostě každý přišel s nějakým nápadem. Elibeth to vše zapisovala a některé návrhy hned vyškrtla. Tak třeba nožíkův nápad, že by do stolu vydlabal přání, se jí opravdu nelíbil. Po půl hodině hádek a dohadování všichni zjistili, že vlastně opravdový dárek nemají. Vtom se ze šuplíku ozval tichý hlásek.
„Haló, otevřete.“
Pravé rukavici se za pomoci levé rukavice podařilo šuplík otevřít a z něj vyskočil starý tlustý ošmatlaný sešit. Všichni se na toho špinavého dědulu zašklebili.
„Dovolte, abych se představil. Jsem Deník-1972-1999.“ Elibeth se na něj usmála a hned pochopila, že jedině tento starý pán jim může poradit. Ihned se proto zeptala: „Je jisté, že vy jste ten pravý, kdo nám může pomoci. Řekněte proto milý pane, co si ve vašich letech Karel přál?“
Deník-1972-1999 se uklonil a začal citovat ze svého nitra:
„25.4.1974 Dnes jsem ve výkladu antikvariátu uviděl knihu o Janu Werichovi. Moc bych si jí přál, ale nemám tolik peněz....“ Tužky se v kalamáři začaly hihňat, ale Elibeth je okřikla:
„Je vidět, že jste toho v životě ještě málo napsaly, protože Jan Werich byl jeden z největších Karlových vzorů!“ po chvíli ticha se ozval kalamář:
„A to jako máme koupit Karlovi knihu? Vždyť taky nemáme peníze.“
„Já mám 13.60!“ zakřičel druhý šuplík, ve kterém bylo pár drobných. Kasička se taky nechala slyšet, že má 94 korun, ale to vše bylo málo.
Celé obyvatelstvo stolu bylo veskrze inteligentní, vzdělané, a tak se jim nejvíce líbil nápad šály, že by složila pro oslavence báseň. Okamžitě začala improvizovaně vymýšlet verše.

Pane Karle jste náš vzor
máme vás rádi jako tranzistor
přejeme vám mnoho inspirace
zdraví lásku spoustu práce
nejste přece žádný vůl
to vám přeje váš vzorný stůl

Všichni se začali smát a bylo jasné, že básnička od šály nebude to pravé ořechové. Popelník se smíchy zakuckal, až z něj popel lítal na všechny strany. Elibeth se posadila na okraj kalamáře a přemýšlela. Po chvíli bezradného ticha se znovu obrátila na Deník-1972-1999: „Mohl byste nám prosím ještě něco přečíst?“ Deník-1972-1999 byl potěšen a opět začal předčítat: „14.9.1977 dnes jsem měl jít na film s Janem Werichem, ale nesehnal jsem lístky. Snad někdy příště.“ Deník-1972-1999 se uklonil a zavřel se. Kalamář se ozval, že je to s tím Werichem nějak podezřelé a že by tedy bylo nejlepší, kdyby se ten dárek týkal právě Werichova díla.
„No to je všechno moc pěkné, ale my vlastně ještě nevíme, jak by se ho měl týkat. Jan Werich napsal spoustu divadelních her, to jako máme tady hrát divadlo?“ řekla odevzdaně Elibeth.
Po pár vteřinách hlubokého ticha všichni propukli v jásot.
„Zahrajeme Karlovi divadlo!“ ozývalo se ze všech stran. Elibeth si požádala o klid a začala mluvit.
„Dobře, je to skvělý nápad, ale musíme se dohodnout, kdo to bude režírovat. Jestli si myslíte, že já, tak to teda musím upozornit, že já to neumím.“ celý stůl ztichl a každý přemýšlel. Najednou se z knihovny ozval malý sešítek: „Jestli dovolíte, já bych se režie ujal. Jsem sice mladý, ale jmenuji se Režijní poznámky k divadelním hrám Jana Wericha od Wratislava Solenského.“
Elibeth se nadechla, že něco řekne, ale tu se ozval kalamář: „Tak rejžo, co budeme hrát?“ novopečený režisér se prolistoval a dal hlasovat. Kdo je pro hru Balada z hadrů, kdo pro Těžkou Barboru a kdo pro Vest pocket revue. Nejvíce hlasů měla divadelní hra Těžká Barbora.
Elibeth požádala knihu Hry Osvobozeného divadla kapitola první, zda by mohla přijít na stůl a přečíst hru Těžká Barbora. Kniha ochotně přišla a začala předčítat. Elibeth se líbilo, že se jedna z postav jmenuje Elisabeth a tiše poslouchala. Po chvíli se však začalo ostatním zdát, že je hra příliš složitá a dlouhá. Naštěstí čtení přerušila jedna propisovačka, která řekla:
„Promiňte prosím, že přerušuji toto první čtení, ale jen bych měla jeden návrh. Nedávno jsem byla s Karlem na dovolené a na té se mnou napsal do svého notesu ne moc dlouhou, a ne moc krátkou povídku, která se právě týká pana Wericha. Možná by bylo dobré, kdybyste si ji poslechli, neboť se mi zdá, že bychom ji mohli panu Karlovi zahrát jako divadelní představení.“ Notes se vyhrabal zpod novin, a byl rezolutně proti. Prý ještě povídka není doopravená a tohle a támhleto, ale Elibeth ho slušně poprosila, jestli by si ji mohli alespoň přečíst, a tak nakonec souhlasil. Povídka byla opravdu skvělá, jako dělaná pro stolní osazenstvo. Bylo teda rozhodnuto.
Režisér si sedl ke kalamáři a začal: „Tak kdo má nějaký návrh?“ bylo jasné, že o dobré nápady je nouze, ale přesto se sem tam ozval nějaký dobrý návrh. Stolní lampa se ujala role osvětlovače, šála se rozhodla dělat oponu. Nůžky si vzaly nejtěžší úkol a to, že se postarají o kulisy a kasička prohlásila, že bude vybírat vstupné. Toto prohlášení všechny tak pobavilo, že byla hned lepší nálada. Technické vybavení mělo dostatek pracovníků, ale chyběli herci. Zatím se nikdo nepřihlásil. Režisér se rozhlédl po stole a rázným hlasem rozhodl: „Elibeth bude hrát hlavní roli, tužky budou taneční sbor a popelník si zahraje zápornou postavu.“
Začalo se se zkoušením. Všichni se do toho vložili celou duší. Režisér řval, tužky tancovaly a Elibeth omládla o dvacet roků. Druhý den ráno, když Karel odešel, začal kolotoč zkoušení nanovo. Po včerejším dni bylo jasné, že se dílo daří, a že se hra bude hrát. Jen pro tři herecké role neměl režisér žádné představitele. O první pause, když všichni odpočívali, se ze sekretáře ozvalo nesmělé:
„Promiňte, ale my bychom se také rádi zúčastnili vašeho představení.“ Všichni se nevěřícně otočili k sekretáři a s otevřenými ústy a neskrývaným překvapením nedůvěřivě pozorovali, jak se k nim blíží čtyři postavy. Dva poháry, stříbrná medaile a zlaté pero. Nikdo ze sekretáře na ně nikdy nepromluvil, a tak není divu, že se k nim všichni otočili zády. I přes toto odmítavé gesto obyvatelé sekretáře došli ke kalamáři a společnými silami, tedy spíš jeden přes druhého vysvětlili jejich situaci.
„Víte, my s vámi nesmíme mluvit. On totiž nejstarší pohár je zlý a panovačný, ale dnes si ho Karel vzal pryč, a tak jsme se osmělili,“ začala vysvětlovat medaile.
„No ano, ano,“ pokračoval pohár: „My s vámi nesmíme, ale chceme a nesmíme, to už jsem vlastně říkal, my teda nesmíme, ale rádi bychom...,“ zakoktal se a pero pokračovalo: „Jestli dovolíte přátelé, já bych se ujal slova. Vážení spolupracovníci a spolubydlící. Dovolte, abych za všechny věci ze sekretáře podotknul, že jsme až do dnešního dne byli pod tlakem nejstaršího...,“ nedomluvil, protože ho druhý pohár polil vodou.
„Prosím tě, vzpamatuj se. Nikoho tady nezajímají tvé výlevy. Radši jim řekni, že bychom také chtěli přidat polívku. Teda do polívky. Vlastně svou kůrku k polívce.“
Tak dost!!!“ zarazila tento směšný výstup Elibeth.
„Je nám již vše jasné, tedy až na několik detailů, ale hlavně nám řekněte, jak to chcete vyřešit, až Karel vrátí nejstarší pohár. Nerada bych se totiž dožila toho, že s vámi budeme zkoušet a vy nám pak zase na nic neodpovíte a tím zmaříte celou naši snahu?“ z úst všech čtyř se ozvala pouze dvě slova: „Uděláme revoluci!“ pero vylezlo na stoh knih a začalo zpívat:
Dlouhá léta trápil nás
svoboda však svěže chutná
zpívejme, vždyť máme hlas
starý pohár je nám putna

Medaile vyskočila na pohár a přeskakovala z prvního na druhý a tím cinkala do rytmu. Oba poháry pak zpívaly druhý a třetí hlas:

Chceme s vámi také hrát
přidat se, nám bude ctí
Karlovi tím dárek dát
končíme s tichou žalostí

Hosté dozpívali a dívali se udýchaní na osazenstvo stolu s prosebným pohledem. Chvíle ticha se zdála být nekonečná. První, kdo se ozval, byl kalamář. Začal nejdříve pomalu tleskat. Postupně se k němu přidávali i ostatní, a nakonec tito noví spolučlenové souboru získali potlesk, za který by se nemusel stydět ani Karel Gott.
Zkoušelo se poctivě a s nejvyšším nasazením. Všechny ta práce, či spíše zábava nesmírně pohltila. Večer přišel Karel a položil zpátky do sekretáře nestarší pohár. Když Karel odešel, zeptala se Elibeth herců ze sekretáře.
„Tak co, naši noví kamarádi, jde se na to?“ nikdo jí však neodpověděl. Elibeth málem začala plakat. Najednou však dva poháry, medaile a pero obstoupili starý pohár a strčili do něj, až tento nečekaje takového útoku spadl o polici níž mezi knihy a skutálel se na zem pod sekretář.
„Hurá defenestrace se podařila!!!“ jásali všichni a pustili se do další práce.
Když nadešel den DÉ, nervozita stoupala. Večer přišel Karel, sedl si za stůl, vzal do ruky kalamář a polohlasně řekl: „Jó hochu, kdyby ty si věděl. Mám do zítřka napsat povídku, ale múza si odletěla na jih a mě nic nenapadá.“ Hned na to vzal do ruky Elibeth, vyndal z kapsy dvě náplně a se slovy: „koupil jsem ti nové barvy,“ Elibeth rozšrouboval a náplně jí vyměnil. Vzal papír a začal psát, ale po pár slovech papír zmuchlal a zahodil. Vstal a došel k baru. Nalil si plnou sklenici nějakého levného pití a do dna ji vyprázdnil. Znovu usedl za stůl, znovu popsal a zmuchlal několik papírů, až vsedě usnul. To byla příležitost pro divadelníky. Připravili scénu, lampa vše nasvítila a nůžky zacinkaly o pohár. Karel otevřel oči a nechápavě se díval. Věci začaly hrát své představení. Daly do toho všechno. Bylo to podle nich nejlepší premiéra, která se opravdu povedla. Když celou povídku dokončily, srovnaly se zpátky na svá místa a sborově zakřičely: „Vše nejlepší!“ a pak už se ani nepohly.
Karel po chvíli zavřel oči a zase usnul. Když se probudil, chytl se za hlavu.
„Probůh, co se mi to zdálo?“ vzal si nový papír a Elibeth a na jeden ráz napsal krásnou novou povídku. Nechal ji ležet na stole a odešel do ložnice. Věci si povídku přečetly a zjistily, že byla o nich. Lampa se zhasla a všichni spokojeně usnuli.