Pohádka

Byl jednou jeden princ. Žil v království, kde bylo plno lidí šťastných a plno smutných a těm se on snažil pomoci nejvíce.
Myslel však i na ty druhé – šťastnější, vždyť i rozhořelý oheň se musí udržovat, chce – li zůstat silný.
Bohužel v té své starosti o druhé zapomínal, čím dál tím víc na sebe. A přitom se jednou měl stát králem, ale ne ledajakým. Měl být králem svého života, který bude žít, tak jak chce a tak, jak se sluší a patří. Jenže jak to všechno měl ten chudák zvládnout? To nevěděl.
A tak i jeho zachvátil do svých pevných rukou smutek. Ano, ten má pevné ruce, ruce ledové i teplé, krásné i ošklivé, smutné i veselé. Tato slova znal od svého moudrého otce.
Možná se děti divíte, proč ten smutný princ neměl jméno.
On ho měl, jako asi každý z nás, jenže se mu nelíbilo. Znamenalo pro něj smutek a pro ten, on nechtěl žít. Tak si říkal princ.
Mnoho princezen či dvorních dámiček se o něj ucházelo, on však po méně úspěšných pokusech přestal tu svou vysněnou hledat.
Sedával sám na královském zvonu s flétnou a kusem papíru. Občas si i pero zapomněl.
Ale věděl, že nikdy by neměl přestat snít, a tak mu i bílý papír stačil k rozvázání jeho fantazie a smutku.
Byl opět – vlastně ne opět, ale úplně nově šťasten a těšil ho každý den, minuta, každý okamžik života, který, mohl žít.
A protože byl moudrý a nechal vše plynout, přišla jednou pod ten zvon holčička s černou flétničkou.
Říkával jí holčičko, tak jako ona jemu princi. Hrávali spolu nádherné melodie. Ptáčci, stromy i tráva – všichni zpívali s nimi a byli šťastní.
Nikdo už neví, zda se zasnoubili nebo kolik měli dětí, ale ví se – a vy si to děti pamatujte, že jejich fantazie neměla hranic.