O Robůtkovi

Jednoho dne, v jedné nikterak důležité laboratoři na konci města, sestrojili robůtka. Nebyl nijak zvlášt pohledný a neměl ani žádné důležité poslání. Vlastně nikdo ani pořádně nevěděl, proč ho vůbec vyrobili.
Robůtek se moc nepovedl. Byl sestaven ze součástek, které zbyly po jiných strojích. Ze spojů mezi plechovými pláty mu vytékal olej a pořád v něm něco skřípalo. Na ochranu ohýbaných částí těla, jako jsou kolena a lokty už nezbyl žádný materiál. Důmyslní inženýři tedy přinesli z domovů staré cedníky a struhadla, které pak k Robůtkovi přišroubovali.
Zbývalo už jen jediné. Lidé z laboratoře, kteří byli velice chytří a vzdělaní, museli ještě Robůtka oživit.
Myslím ale, že teď je na čase, abych Vám pověděl něco o těchto pánech, kteří Robůtka postavili. Je to koneckonců jejich zásluha, že Robůtek začal chodit, běhat a později dokonce i mluvit.
Tito páni, chodí po své laboratoři jenom velice pomalu a pouze v krásných bílých pláštích s kartičkou na klopě. Ta kartička je pro ně velice důležitá, protože na ní mají napsané své celé jméno. To proto, že když celý den usilovně bádají a dumají, často pak večer ani nevědí jak se jmenují.
Také jsou velice pyšní na ty své bílé pláště. Udržují je stále nádherně čisté a říkají si, že takové pláště nikdo jiný nenosí.
Kdyby vám dovolili být chvíli ve své pracovně (což by se nikdy nemohlo stát, protože se svými objevy dělají ohromné tajnosti), viděli byste, jak se pořád tváří velice ustaraně a vážně. Často při koukání do velkých mikroskopů vraští svá hustá obočí nebo jen tak stojí uprostřed místnosti, drží se oběma rukama za hlavu a poulí své oči až máte strach, že jim muselo přeskočit.

Tak a zrovna v tuhle chvíli, stojí tito pánové kolem našeho Robůtka a hloubají nad tím, co s ním udělají.
"Kolegové, dovolte abych vyjádřil svůj názor." zaskřehotal shrbený pán úctyhodného stáří, s úctyhodnou pleší a s úctyhodným plnovousem, který mu sahal až po kolena.
"Je naprosto zřejmé, že tento exemplář je naším velkým omylem" drmolil dál. "Vlastně ani nevím, k čemu by měl být dobrý a užitečný."
"Myslím, že měl sloužit v nějaké domácnosti na venkově." řekl jiný starý vědátor a další pokračoval.
"Ano, vzpomínám si, že přišla žádost o dětského robota pro nějakou malou holčičku. Ta holčička hrozně moc chtěla bratříčka, ale ten ne a ne se narodit." rozpomínal se třetí vědátor. "A tak nás poprosili, abychom jim sestrojili robota, který by té holčičce nahradil bratříčka."
Takhle a ještě divněji se vědátoři bavili a Robůtek je sedící na ocelovém, vyleštěném stole se zájmem poslouchal. Byl z toho, ale čím dál víc zmatenější.