Babulka a Jezevec

V krásném večerním šeru vykoukla z nory. Hlavičku plnou krásného popela, seděla na své hromádce. Babulka...

Seděla, koukala, trucovala, pak smála se a utekla. Utíkala přes pole, přes louky, přeskočila i pár řek.. To vše si při cestě autobusem představovala. Babulka totiž, neběhá, ani nebydlí v noře. Přežívá v panelákovém bytečku se svým Jezevcem. Ten ji má moc rád, kouká jak se trápí, představuje si jak směje se. Náhle se fakt směje! Krásná Babulka...

Tak spolu tráví dny a noci, ruku v ruce, tlapu v puse. Čistí si navzájem své pocuchané kožíšky a mají se čím dál víc radši. Babulka méně trucuje, méně smutní a dělá Jezevce více a více šťastným. Funí mu na bříško, tlačí ho svými brýlemi. Opravuje hrubky co Jezevec dělá při psaní... Ano, on vypráví ten příběh!

Babulka se při jeho vyprávění směje, hraje si se svým náramkem radosti co jí obepíná vlasy. Jaké vlasy, že to obepíná? Krásné, dlouhé, voňavé, zacuchané tak akorát. Prostě tak jako vlasy nevěsty den po svatbě. 

Jejich bytem náhle prochází Můra! Je tichá, čistotná, ale nemá Jezevce a Babulku ráda. Oni ji také ne. Vůbec ne!

A tak spolu leží, ve své malé postýlce uprostřed nory s balkónem. Mají se náramně, zamilovaně, hladí jeden druhého a čekají až ve svém pelíšku budou další den společně vstávat a kašlou na Můru co jim dělá nechtěnou společnost.