Poslední výstřel

Přeskočil zmítající se tělo třetího feťáka a prudkým pohybem se vyšvihl do sedla své sto pětasedmdesátky. Chvějícími prsty se pokoušel zasunout klíček do zapalovaní. Téměř zpanikařil, než se mu to konečně povedlo.
Dunivý zvuk dieselového motoru prořízl smrákající se večer a motocykl prudce vystřelil kupředu.
Někde vzadu práskaly výstřely, ujistil se, že má beretu stále v pouzdře na opasku a naplno sešlápl plyový pedál svého stroje.
Třetí feťák, nebo spíše feťačka, protože rozdíl mezi pohlavím již zde nebyl patrný, která byla zdánlivě mrtvá, pomalu zvedla hlavu a milimetr po milimetru se přisunovala ke své zbrani. Vpřed ji hnal pouze její cíl – zabít toho hajzla, který zabil její dva společníky. Zbytečky kdysi tak inteligentní a pohotové mysli ji donutili sevřít křečovité prsty kolem pažby zbraně a přitlačit ukazováček k spoušti. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila chvějící se ruce, pečlivě zamířila na rychle se vzdalující postavu jezdce na motocyklu a stiskla lučík spouště – nic se nestalo.
„Pojistka!“, bliklo jí hlavou, odjistila páčku selektoru, znovu zamířila. Ztemnělou periferií zahřměl ohlušující výbuch výstřelu a i když se to zdálo téměř nemožné, tak drobná postavička sletěla z motorky.
Jeho tělo opsalo vzduchem oblouk a s temným žuchnutím dopadlo na dláždění. Z nosu i úst mu crčela krev a nejspíš měl i něco zlomeného. S veškerým sebezapřením se přece jen donutil k slabému pohybu a ukázalo se, že desetiletá praxe profesionála nebyla zbytečná. Proud krve z natrženého čela ho oslepoval a vytvářel na tvářích klikatící se vzory, avšak on se potácel stále kupředu.
Najednou mu nohy podrazila čísi bota a dopadl tváří na betonovou pokrývku ulice.
„Překvapení!“, ozvalo se nad jeho hlavou. Namáhavě se převrátil na druhý bok a podíval se do nic mu neříkající, nenávistí zbrázděné tváře, jež se nad ním skláněla.
„Takže se opět setkáváme“, konstatoval onen skřípavý, matně povědomý hlas.
„Po dlouhých deseti letech opět střetáváme své meče a já ti vracím tu tvou ubohou radu!“.
Bota s okovanými cvočky mu přistála na obličeji a vyryla do tak už dosti zdevastované tváře další vzor.
A v tom mu to došlo, už věděl, kdo je ona žena, která teď před ním stojí.
„Takže tohle je tvůj konec, bych pověděla!“
Pomalým, ba téměř líným pohybem vytáhla jednoruční colt z náramenního pouzdra.
„Řekni poslední sbohem svý mámě, ty jeden zkurvenej čuráku“. Stiskla spoušť, avšak zásobník už byl vyprázdněný. Namísto ohlušující detonace se ozvalo pouze slabé cvaknutí.
Neohrabaným pohybem se zvedl a zakrvácenýma rukama zvedl zbraň, kterou namířil na stojící ženu.
„To neuděláš, svou bývalou spolužačku by's nezastřelil, nedokážeš přece zabít svou nejlepší kamarádku, svou první lásku...“
Ponuře se zachechtal a z veškerým přemáháním vyslovil to, co jej tížilo už řadu let:
„Ta žena, jež jsem miloval a která pro mě hodně znamenala je už pro mě dávno mrtvá!“
Nyní už nechvějícíma se rukama stiskl ukazováček a v jediném okamžiku prohnal kulku hlavou nejdražšího člověka ve svém životě.
Potácivými kroky se dobelhal ke svému stroji, znovu jej nastartoval a odjel kamsi pryč. Pryč, kde se naskýtala možnost sladkého zapomnění, možnost nového života a konečně toužebný příslib klidu, po kterém tak dlouho prahl.