Noční můra

Mario se s trhnutím probudil do absolutního ticha, jenž panovalo v celé ulici. Nevěděl přesně, co jej zneklidňovalo, ale nemohl zapřít příliv adrenalinu v krvi. Vybičované smysly se pokoušel koncentrovat na neidentifikovatelnou hrozbu, avšak to se mu kupodivu nepodařilo. Oné noci již nezamhouřil oka.

* * *
Těsně po rozednění se vyškrábal ze ztuhlé polohy, ve které strávil půlku noci, zvedl se na nohy a dopotácel se k telefonímu přijímači. Zvedl sluchátko a po paměti vytočil Mazlíkovo číslo. Poprvé za dobu jejich známosti Mazlík nezvedla telefon. Černé chmury mu kroužily hlavou. Nemohl se zbavit pomyšlení na Mazlíka.
"Kde může být, doháje?"
Ani po dalších dvou pokusech nikdo nezvedl telefon. Mario se v mžiku rozhodl. Natáhl na sebe černé triko s do očí bijícím nápisem "ARCHEOLOGOVÉ MAJÍ SLABOST PRO STARŠÍ ŽENY" a rozběhl se směrem ke škole. Pocit neklidu minutu od minuty vzrůstal, protože veškeré ulice zely prázdnotou, ačkoliv jindy o této době byly přeplněny spěchajícím davem.
Vzduch byl prosycen nedefinovatelným, rezonujícím zvukem, který se nacházel těsně nad prahem slyšitelnosti. Mario ještě přidal do kroku.
K areálu školy už téměř sprintoval. Z trhnutím zatáhl za kliku hlavního vchodu. Nic se nestalo! Dveře na jeho podměty vůbec nereagovaly. Rozběhl se tedy k zadnímu vchodu, leč pochodil naprosto stejně bezúspěšně.
"Musí tu existovat způsob, jak se dostat dovnitř!"
Pak ho to napadlo. Sice od svého raného dětství byl tvrdě vychováván proti vandalismu, nicméně Mazlíkův život pro něj znamenal mnohem více, než vštěpované zásady.
Odběhl tedy na druhý konec pěšiny, vinoucí se stromořadím, kde pozvedl kámen velikosti sevřené pěsti. Pečlivě zamířil a veškerou silou, které byl schopen mrštil kusem skály doprostřed zavřeného okna.
Třesk rozbíjeného skla se nezvykle rozléhal ztichlým okolím. Pocit tísně opět zesílil.
Mario se vyšvihl na vnější parapet roztříštěného okna. Nebraje ohledy na zranění, která si mohl třením o poničenou okení výplň způsobit se překulil do místnosti.
Dveře naproti se z prásknutím otevřely, avšak na prahu nikdo nestál. Mario se obezřetně přikradl k dokořán rozevřeným dveřím a podezřívavě se rozhlédl do obou stran suteréní chodby. Žádným z pěti smyslů nic neregistroval, ale jeho šestý smysl mu signalizoval nebezpečí. Potíž však byla v tom, že nepřicházelo ani zleva, ani zprava, nýbrž zezadu. Z úlekem se bleskurychle otočil. Opět nic!
Stávající situace se mu vůbec nelíbila, a tak se vydal směrem k Mazlíkově třídě.
Čím dál postupoval ztichlou a potemnělou školou, tím víc mu na poplachové struny drnkalo trsátko neznámého kytaristy. Matné číslice dveří se před ním míhaly.
208.........209..........210........211.
"To je ono" pomyslel si v duchu. Ve skrytu duše tušil, že se s Mazlíkem něco stalo.
V tu chvíli se nemohl odhodlat ke ztlačení dveřní kliky. Naposledy vybičoval svou koncentraci na maximální výkon a poté se zachvěním otevřel a vstoupil.
Na pohled, který se mu naskytl, by ho nikdy nic nepřipravilo. Lavice, židle a vlastně veškerý interiér učebny zmizely. Místo nich je vístřídaly bílé stěny s holou podlahou. Uprostřed podlahy leželo lidské tělo. Aniž by měl jakýmkoliv způsobem identifikovat ležící postavu, hned mu bylo jasné, o koho běží.
S deroucími se slzami se překotně rozběhl ke zhroucené postavě.
"Mazlíku, prosím....."
Něžně si přisedl k Mazlíkově tělu a opatrně ji zvedl do náruče. Její platinové vlasy byly zbarveny zaschlou krví a obličej byl rozbit k nepoznání.
Tentokrát přišel Mario pozdě!
I když naposledy plakal ve svých osmi letech, nyní se mu po tvářích koulely želví slzy a po skanutí na podlahu se mísily z Mazlíkovou krví.
Už ani nevěděl, jak dlouho tak setrvával a blížících se kroků si vůbec nevšiml.
"Tak jsi teda přece jen dorazil!" zasípal ochraptělý hlas za Mariovými zády.
Mario se s odevzdáním otočil. Čekal ledacos, ale určitě ne Mikea - člověka, kterého viděl umírat na nemocničním lůžku, člověka, jenž byl připoután nevybíravou rakovinou.
"Šílíš!" pokáral se, nicméně Mike se nad ním stále vznášel.
"Tak to skončíme", zasípal a z kapsy u saka vytáhl zakrvácený ocelový nůž.
"Mario absolutně nechápal". Z letargie ho probudilo až vykalkulované bodnutí do levého ramene.
Následující sled četných bodnutí, kopanců a ran už ani nevnímal. Po čase ho popadly Mikeovi zmozolnatělé ruce.
Slyšel jenom zvuk otevíraného okna a poté jej už ony ruce prohodily skrz.
Padal nekonečnou dobu. Připadalo mu, že nikdy nedopadne.
Vítr mu kvílel v uších a Maria se chápala čím dál větší panika.

* * *
S trhnutím se posadil!
Krůpěje potu mu ztékaly po čele a zádech.
"Co se děje?", zašeptal rozespalý dívčí hlas.
"Nic maličká, nic.... Jenom zlý sen".
Mazlík jenom něco zahuhlala. Mario ji k sobě něžně přitiskl.
Cítil její dech na svém hrudníku, její vlasy, její ženskou vůni.
Za pět minut už nevěděl o světě a v obětí oba spali.