Můj nový soused

Tichá ulice 23.
Adresa, na které bydlím celý život. Bydleli tu moji rodiče a po jejich smrti zde bydlím i já a budu zde zřejmě bydlet až do své smrti. Dlouho mi ten název vadil. Zvlášť za mlada. Jakoby předurčoval okolní atmosféru. Byl jsem jako moji spolužáci a chtěl jsem trochu toho každodenního ruchu. Chtěl jsem pozorovat z okna projíždějící automobily, později pokukovat po mladých a hezkých slečnách, potkávat se na cestách domů i z domu s davy lidí. Snad právě proto, jsem celý život pracoval na burze, obklopen desítkami a později stovkami svých kolegů. Ale jak se říká, vše se jednou přejí. I na mne bylo jednoho dne toho hluku a šumu moc a tak jsem se nervově zhroutil a na radu svého lékaře, odešel do předčasného důchodu. Nyní jsem moc rád, že bydlím právě zde.
Klid a ticho. Naší ulicí nikdy nechodily žádné davy a spatřit zde projíždět více než dva automobily za sebou byl téměř zázrak. Jakoby se všechen ten shon a ruch naší ulici vyhýbal. Jsem tomu rád. Každý baráček v naší ulici, včetně toho mého, má poměrně velikou zahradu. Moc se mi líbí, když se zde můžu po obědě posadit na lavičku pod hrušní, kterou kdysi zasadil můj otec. Sedím, oči přivřené a naslouchám okolní přírodě. Užívám si to. To ticho miluji.
Před měsícem se do baráku, který stojí hned vedle toho mého, přistěhoval nějaký pan Bulk.
Byl to bývalý účetní, manželka mu umřela asi před rokem. To jsem se dozvěděl hned první den po jeho příjezdu, když se mi přišel, i když jsem o to vůbec nestál, představit. Jeho malou, o to však kulatější postavu doprovázel pronikavý a hned od začátku protivný hlas. Napadlo mě, že právě onen hlas byl hlavní příčinou skonu jeho ženy.
To, že je kutil, jsem se dozvěděl druhý den ráno, když mě probudilo hlasité bušení kladiva, které se ozývalo od jeho domu. Jako by to nestačilo, tento příšerný rámus doprovázel ještě příšernější zpěv.
O tři dny později se poprvé od jeho domu rozezněla cirkulárka. Mým klidným odpočinkům v zahradě byl konec. Než abych ho náhodou potkal a musel se s ním dát do řeči, zůstával jsem raději doma. Snažil jsem se trochu izolovat okna, svými starými košilemi. Nic nepomáhalo. Místo abych spal v ložnici, jako dosud, spal jsem v pokoji, co nejvíce vzdálen od něj a jeho příšerného hlasu.
Když se po pár dnech k tomuto rámusu přidala fréza, věděl jsem, že za ním musím zajít. Musím mu vysvětlit, že potřebuji klid, který tu byl do jeho příchodu. Musím za ním zajít.
Celý den jsem o tom přemýšlel. Co mu mám říct, jak mu to mám co nejjasněji vysvětlit. Takhle to dál nejde.
Večer jsem se za ním vydal. Zpočátku, jako by mě ani neposlouchal a až ,když jsem trochu zvýšil hlas, začal mě konečně brát na vědomí. Odcházel jsem od něj se smíšenými pocity. Ani si pořádně nepamatuji, co jsem mu všechno řekl. Nerad se hádám, je při tom tolik hluku. Nevím ,jestli jsem to raději neměl nechat být. Ale snad je rozumný a pochopil mě.
Celé mě to tak rozrušilo, že jsem si až teď všiml, že mám kabát samou krev, že bych se někde škrábnul ? A co ten zakrvavený nůž v mé kapse ? Nevím a nemám sílu o tom přemýšlet. Potřebuji si trochu odpočinout a hlavně trochu toho ticha.
Uvidím zítra ráno, snad mě nechá můj soused o něco déle vyspat…

-Sheridan 2005-