Takový sobotní večer

Po předním skle se svážely kapky, déšť ve své mohutnosti tvořil celé provazce, potoky znemožňovaly viditelnost a spolu s večerní tmou se postaraly o naprostou slepotu řidiče, světla se prokousávaly sotva na metr a pak, najednou, se těsně u jeho auta vynořila postava.
Držela palec vzhůru, černé vlasy jí visely podél bledého obličeje a lepily se na něj. Byla to úleva nebo strach, snad napětí, co viděl…
„Děkuji,“ špitla, když si sedla, „víte, já stopuju poprvé.“
Omluvně se usmála, ale bledý obličej byl stále stažený nervózní grimasou, kdyby po ní nestékaly kapky vody, přísahal by, že by se potila. Tak malá, křehká, vystrašená. Tak dokonale vystrašená – víte, já stopuju poprvé, abyste si nemyslel, že jsem v tom protřelá, že stávám se zdviženým prstem každou chvíli a usmívám se na řidiče, dobrodince, kteří mi zastaví a nabídnou teplo svého vozu. Jsem jen křehká, bez hříchu, anděl. Pane, nezlomte mi křídla, nepolamte svatozář. Nebojím se, ale vždyť nás tolik varovali před různými pochybnými mužskými úmysly s opuštěnýma holkama, které se choulí jako ptáčkové v jejich voze… pane, neubližujte mi, zastavila jsem vás jen v nouzi nejvyšší na lesní cestě…
Co sakra dělá na lesní cestě v sobotu večer?
To ticho! Zapnul rádio, hit ze zlatých šedesátých, podíval se na bledý obličej vedle s nepřirozeně velkýma očima a rudými rty, rámovaný prameny černých vlasů, a aby přehlušil trapné ticho, zpíval si společně se zpěvákem.
„Kam vůbec jedete, slečno?“ zeptal se a koutkem oka zahlédl, jak sebou škubla. Otočila k němu tvář a opět se nepřirozeně usmála. „Nevím, kam jedete vy?“
Srdce jí bilo, cítila, že se jí hrne moc krve do hlavy, nestačila dýchat, kyslík se jí cpal do všech pórů, o bože, hlavně aby to vypadalo přirozeně, nádech, výdech, nádech, jako tonoucí, kterého někdo v poslední chvíli vytáhne z vody. Kolikrát slyšela, že v mužích se probouzí touha a chtíč, když žena vypadá bezbranně, musí být silná, sebevědomá…
Kdo mi to sedí v autě? Přemýšlel. Nevím, kam jedete vy… co je to za odpověď? Kuřátko, vypadáš jak pěkná šelmička, ústa plná drobných zoubků. Doufám, že se nedočkám nějakého opovážlivého návrhu, na který bych musel přistoupit jen proto, abych odhalil tajemství, které z tebe přímo čiší. Tu prvotní nevinnost jsi jen hrála, viď, pěkný anděl, svatozář doma na věšáku, protože pomalu zhasíná, vybledlá krása, křídla vypelichaná, schovaná v krátkém kožíšku, musí v něm být horko, vždyť topím… co kdyby si ho svlékla? Aspoň bych poznal, co má na těch zádech za ubohé pahýlky… ten vyzývavý pohled, kterým ho pronásleduje, asi si chce vážně hrát, jenže děvče, lovec jsem tu já.
V břiše cítila tlak, nutkavý, neodbytný, v cizím autě jí připadal jako naprostá katastrofa, cesta se dál vinula lesem, teď vyjeli a kolem byla pole, příkop, jak mu to říct, vždyť je to přirozená věc, ale přesto se jí zmocňoval trapný pocit, když ho požádala, aby zastavil, že si potřebuje odskočit.
Není to nějaký trik? Uvažoval. Jak ho nalákat ven, aby už nemohl ani si nedokázal poručit a koupil si nabízené zboží? A kdy si kupoval takové služby – vždycky si bral, co chtěl. Vždycky. Ale dnes ho ta nestoudnost vzrušovala, že by se zeptal, za kolik to bude? Ne, nebude se ptát, stopla ho, s určitým rizikem musela počítat. Otevřel dveře a jednou nohou stoupl na silnici.
V tu chvíli se vynořila a hned se usadila vedle na sedadle. Veškeré odhodlání ho opustilo. „Hotovo?“ zeptal se pouze a auto se znovu dalo do pohybu.
Za okny se občas objevily zdi domu, pršet úplně přestalo, ale mlha dál pokrývala okolní svět jako hustý koberec. Podíval se na svou spolujezdkyni. Pouliční osvětlení jí střídavě osvětlovalo tvář, oči měla zavřené. Spala? Ještě jednou na ni vrhl rychlý pohled, na její drobnou postavu zabalenou v chlupatém kožíšku (jako malé zvířátko), na její dlouhé vlasy přehozené přes jedno rameno, na její klidnou tvářičku. Vypadala jako panenka, spící anděl, obejmout ji, nahmatat pod kožíškem pahýlky křidélek, jak je nechutný, už i jeho myšlenky zdrobňují – políbit ji na růžová pootevřená ústa, sát, vysát z ní život, mládí jako drahocenný elixír, perpetuum mobile, přinutit ji podvolit se mu. Cítil zvětšující se vzrušení, žíla na čele mu začala divoce tepat, jak se mu to stávalo vždy, když byl rozrušený, potil se, jazyk se mu přilepil k patru. Zastavil.
Probudila se a upřela na něj klidné oči, ale srdce jí bylo jako splašené, pane, neubližujte mi, vypadáte jak hnusné zvíře, nedotýkejte se mé nevinnosti, a řekla:
Vlastně nic neřekla, ale vypadalo to, jako by mluvila, jako by ho už dávno odhalila, tu bestii, která se po ní chce sápat, tu bestii v něm, která ho plně ovládá a chce ji drtit a rozdrtit ve svém náručí a pak ji jako děvku pohodit zneuctěnou u cesty.
„Kouříte?“ zeptal se pouze a až se zalekl svého tenkého hlasu.
Zavrtěla hlavou a znovu zavřela oči. Vytáhl z palubní desky krabičku cigaret a jeho rozechvělá ruka zachytila drobné vibrace jejího těla. Náhle na něj polekaně pohlédla.
„Jdete ven?“ to co mělo být otázkou znělo jako naléhavá prosba, vystrašené kuřátko (a někde uvnitř hlavy za obloukem čela, temné vrčení nočního dravce). Zakroutil nechápavě hlavou, ale sám si to vyložil tak, že ho prokoukla a nechce cestování s ním dál riskovat, chce utéct nepozorována, a někde si vyžádat pomoc, vždyť právě minuli vesnici.
Poodešel od auta, potřeboval se ochladit, noční vzduch mu tu službu skvěle prokazoval. Skoro se až lekl svých předchozích představ a myšlenek, které nechápal, ale uspokojivě si je zdůvodnil tvrzením, které tak často používal, že je j e n o m c h l a p.
Zapálil si (už tak dlouho nekouřil) a otočil se ke svému autu. Snad to bylo způsobeno mlhou, snad utekla, protože prokoukla jeho chlípné úmysly, na předním sedadle ji však neviděl.
Ulevilo se mu. Je konec. Je pryč. Bude dál pokračovat sám, v klidných vlnách s hity ze zlatých šedesátých, někde u benzínky si dá kafe z automatu a na celou záležitost zapomene a už nikdy nebude brát stopařky, co kdyby se to zvíře v něm znovu probudilo.
Náhle, zrovna když poprvé vyfoukl dým, ucítil na břiše hrozný tlak. Rychlý pohled dolů – cigareta mu vypadla z prstů – ta bestie, kolem sebe měl omotané ruce pokryté žlutou šupinatou pokožkou s černými fleky a s ohromnými drápy jako nože, ach bože, už se ze mě to zvíře stává, pomyslel si hystericky a na drápech byla krev a na jeho košili ohromné rudé skvrny, co to je, jaká příšerná halucinace… cítil krev, spoustu krve, zcela ho ovládly divoké steny a bolest v hlavě a břiše, a řev, který snad ani nebyl jeho, a maso, syrové živé maso –

Na prázdné benzínce zaparkovalo auto. Řidič vystoupil, z vnitřku vozu se ozvaly nesmrtelné hity ze zlatých šedesátých, zabouchl dveře, ale nezamkl je a houpavým vyčerpaným krokem se vydal po parkovišti. Přes sebe měl přehozený bílý kožíšek potřísněný rudými cákanci. Došel až k automatu na kafe, o který típl rozkouřenou cigaretu, a vhodil do něj minci.
Pak s horkým kelímkem pomalu odcházel do tmy, a dlouhé černé vlasy za ním vlály.

- a maso, syrové ještě živé maso bylo z jeho vlastního těla.