Pia - část 2.

Jeho pleť, tak mrtvolně bílá, se leskla jako vosk ve světle svic a v očích se mu jasně třpytily plamínky. Seděl tam - v černém kabátci, s hlavou složenou na hrudi a vlasy, jindy tak pečlivě svázané stuhou, mu spadaly okolo obličeje. Něco ho trápilo – a však i přes to… Vypadal tak nádherně! Jako bytost bolestí zkoušená a i přes to vše tak silná! Láskyplně jsem ho objala kolem ramen a přitiskla svou tvář na tu jeho. „Tebe něco trápí, Christiane… “ „Ach, trápí. A jak. “ Posadila jsem se mu na klín. „Řekni, co? “ Místo odpovědi mě pohladil po vlasech a jeho rty se zkřivily v marném pokusu o úsměv. Sundal si mě z klínu, pečlivě si zasoukal kalhoty do jezdeckých bot a nasadil si na hlavu kápi. „Jdu se projet. “ oznámil. „Mohla bych jet s tebou? Prosím! “ Na znamení souhlasu nepatrně pokývnul hlavou – tak nepatrně, že by to lidské oko sotva postřehlo.
-------------------------------------------------------
Pomohl jsem Pie nasednout na koně a pak jsem se na svého vraníka vyšvihnul i já. Pobídl jsem hřebce k pohybu a dával si dobrý pozor, aby jsem mou malou upíří společnici neztratil z dohledu. Bylo sychravo, kapky deště se mi tříštily o plášť a kopyta koní se bořila do bláta. Upírka jela vedle mne a na její pleť dopadalo měsíční světlo. Připomínala mi anděla, nebo jinou přenádhernou bytost, z níž vyzařuje nepopsatelná rovnováha mysli, ušlechtilost a zároveň tajemno. Obrátila ke mne svou rozkošnou tvářičku a usmála se tak, že jí zpod rtů sladce vykukovaly špičáky. Naše oči se střetly. Koně se zastavili, můj divoce zaržál a nastalo hrobové ticho. V ten moment jsem si nedovedl představit, že bych ji kdy ztratil. Přitiskl jsem si její hlavu na hruď, zavřel oči a nasával její jemnou vůni. Ona kolem mne ovinula své droboučké ruce. Celá byla droboučká, mentalitou však převyšovala mnohem mohutnější upíry. Po chvilce se k mému zklamání oddálila. „Christiane, máš nějaký cíl cesty?“ „Ano.“ „Kam pojedeme? “ „Uvidíš. Každopádně se tam dozvíme spoustu věcí. “ „Na příklad?“ „O Issabel…“ „Ach tak…“ Konverzace utichla a my znovu pobídli koně. K cíli jsme dojeli zhruba za dvě hodiny cesty. Před námi stál dům menších rozměrů s boudou pro psa. Ten, když nás zpozoroval, okamžitě vyběhl a štěkal jako smyslů zbavený.Koně už začínali být nervózní, když tu psa přiškrtil řetěz. Vořech sklopil uši a odplazil se k boudě. Z bezpečí svého příbytku nás však i nadále pozoroval. Seskočil jsem z koně a zabouchal pěstí na dřevěné dveře. Slyšel jsem šoupání nohou o podlahu. Dveře otevřel starší , trošku silnější muž. „Tak jsi přece dorazil, Chrisi!“ zasmál se chlapík, rukou se pobaveně praštil do břicha a následně škytnul. „Ano, Melvine.“ Přikývnul jsem souhlasně. „Vidím, že máš společnici…“ Melvinova tvář na chvíli zmrzla, avšak za chvíli se na ní objevil rozpačitý úsměv. „Dobrý večer.“ Pozdravila Pia, která stála vedle mě. „Dobrý, dobrý…. Takže… Pojďte dovnitř!“ Pobídl nás. „Omluvte ten nepořádek. Po pravdě… Nepočítal jsem s tím, že ještě přijdeš. A už vůbec ne, že si s sebou přivezeš doprovod. Nevadí. Posaďte se.“ Pokynul rukou k masivnímu stolu z dubového dřeva. Nad ním se houpala olejová lampa a osvětlovala místnost – jak dřevěnou podlahu, kamenné zdi a prostý nábytek, tak nás samotné. Melvin se usadil na židli naproti nám a protáhnul se. „Takže, proč jste vlasně….“ „Issabel.“ Řekl jsem dřív, než dokončil větu. „Ach tak, tedy… Začneme?“ „Samozřejmě!“ „Skvěle…Takže…“
------------------------------------------------------

Muž si olízl rty a zbrkle těkal očima po místnosti. Vypadalo to, že neví, kde začít. Tázavě jsem zvedla obočí, když v tom začal vyprávět. „Jeden večer jsem se vydal do města. Došlo mi žrádlo pro psa. Procházel jsem nejrůznější krámy – od řezníka po pekaře. Takhle jsem bloudil ulicemi, až jsem uslyšel nějaký povyk směřující na náměstí. Najednou jsem viděl zástup lidí s loučemi, kteří pokřikovali něco na způsob „Zničte ji, je to Satanova nevěsta! Přichází od ďábla! Pryč s ní!“ hnali se jako šílení. Uprostřed toho davu se zmítala jakási postava.Vypadalo to na ženu. Ze zvědavosti jsem se k těm bláznům přidal, abych mohl pozorovat jejich počínání s tím nebožtíkem. Jak jsme míjeli domy, z oken začalo vykukovat pár lidí. Bylo to… Jako nějaká atrakce! Na náměstí už stála hranice. Dva statní muži ženu přivazovali lanem. Jak se jen vzpírala! Dral jsem se davem blíž. Chtěl jsem vidět, kdo to je. Lidé mezitím počali zapalovat hranici. Jeden po druhém přihazovali dřevo, nebo své louče. Oheň začal nabírat na síle. Marně jsem se snažil zachytit její tvář. Řvala jako smyslů zbavená. Pak jsem si s hrůzou uvědomil, že jde o Issabel. Zoufale jsem vydechl. Jeden chlap se na mě podíval, jakoby mě chtěl vidět hořet vedle ní. Cítil jsem se strašně. Issabelin obličej si pamatuji doteď - kroutila se jak hrstka červů. Byla tak nešťastná, plná zoufalství! Blonďaté vlasy měla rozcuchané, tvář upocenou, takže jí některé prameny ulpívaly na čele. Nevnímala svět okolo sebe a jen vykřikovala modlitby k Bohu. Plameny ji skoro celou pohlcovaly. Nemohl jsem se na to déle dívat, rozrušeně jsem zrakem přelétl po přelidněném náměstí. Všiml jsem si zvláštního muže, který postával u kavárny. Vypadal velice pobaveně. Rozhodl jsem se za ním jít. Ani nevím, jak mě to napadlo. Byl jsem již jen kousíček od něj a on ke mně zvednul hlavu. Nevěřil jsem tomu, co vidím. „Samaeli?!“ V tentýž okamžik Issabel vydala ten nejúzkostlivější a nejsurovější zvuk, který jsem kdy slyšel.“