Nájemní vrazi - 2.část

Se smíchem jsem nasedla do auta na místo řidiče. Byla teplá noc a na nebi se objevovaly první hvězdy. Dveře vedle mě se otevřely a v nich stál Simon. Vždy upravený, vždy ochranitelský a vždy s úsměvem na tváři.
„Vystup Kate! Pila jsi,“ přísným hlasem, ale bylo vidět, jak mu cuká v koutcích.
„A řekni mi, kdo tady nepil,“ rozhodim rukama, „já pila, ty jsi pil, všichni jsme pili, tohle je totiž večíreeek.“ Zase se začnu smát. Z domu vyběhlo dalších šest lidí a mátožným krokem se blížili k nám. Vyklonila jsem se z auta a vykřikla.
„Lidi řekněte Simonovi, že jsem schopná řídit.“
Ozval se další smích a moje sestra obejmula Simona okolo pasu. „Pochybuju, že by jsi to odřídil líp,“ se smíchem dostrakala Simona na zadní sedadlo a sedla si vedle něj. Na straně spolujezdce se otevřely dveře. „No tak Jessi spolupracuj,“ Marc s Rickem se snažili Jesse vmanévrovat na sedadlo. Jesse, který se chlubil, že se dneska neopije, ale po pár pivech a flašce ferneta se není čemu divit. Konečně dosedl a Samantha mu pro jistotu zapnula pás. Zbytek se nasoukal na zadní sedadlo.
„Au, Michaeli to je moje ruka, na kterou sis právě sedl,“ vykřikla Sam.
„Tohle bude vaše životní jízda,“ nastartovala jsem a za hlasitého vyhrávání hudby jsem se rozjela do tmy.

„Tohle bude vaše životní jízda. Jaká to ironie,“ pomyslím si a zase se podívám na svůj odraz v zrcadle, přes které mě určitě pozoruje polovina policejního sboru. No ano, jsem tady jako nějaká atrakce. Dokonce jsem dostala celu jen pro sebe. Znovu se zadívám na papír, kde už je vidět pár řádků. Koho vůbec napadlo odjíždět? Jistě, byla jsem to já, koho napadl ten nesmyslný nápad se projet, když byla zábava v plném proudu. Přiložím tužku zpět na papír a pokračuju v psaní.

Zrovna jsem projížděla čtvrtí, ve které bylo statisticky nejvíc umrtí v tomto městě, když padl návrh udělat si bobříka odvahy v nedalekém opuštěném skladišti. Ihned se pro to všichni nadchli, a tak jsem za pár minut zastavovala před skladištěm. Se smíchem jsme opustili auto a vypozorovali jen jedinou překážku, vysoký drátěný plot, který bránil vniknutí nezvaných hostů na pozemky. Kousek od nás poblikávala lampa a to bylo jediné světlo široko daleko.
„Co budeme dělat?“ ozval se Michael. „Já bych šla radši pryč,“ celkem viděšeně řekla Sam a obrátila se zpátky k autu.
„No tak neblbni, když už jsme tady, tak přece nebudem utíkat,“ odvážně jsem přustoupila k plotu a začala šplhat nahoru. Nejspíš mi k tomu pomohlo i posilnění alkoholem, protože jsem za chvíli seskakovala na druhé straně.
„Kate, jsi v pořádku?“ uslyšela jsem hlas své sestry.
„Jasně že jsem, polezte za mnou.“ V momentě vedle mě seskočil Jess, až jsem se divila a po něm ostatní. Jako poslední seskočila Samantha. „Že já se nechala přemluvit,“ řekla s nádechem naštvanosti a strachu v hlase. Vydali jsme se po trávě ke skladišti, jehož obrysy byly ve tmě matně viditelné. Ticho, které nás obklopovalo, rušily jen naše kroky a tlumené mluvení. „Jessi, dej mi to pivo,“ zvýšila hlas Jennifer. Jess jí ho neochotně podal a dál se nechal podpírat od Simona. Došli jsme ke dveřím, na kterých byla vybledlá cedulka NEVSTUPOVAT a zkusili otevřít. Několikeré zalomcování klikou nám prozradilo, že je zamčeno a naše plány se začaly hroutit, což s radostí malého dítěte přijmula Samantha. „Takže se můžeme vrátit,“ navrhla. „Ne tak rychle,“ umlčel ji Rick a z kapsy vytáhl sponku.
„Odkdy nosíš sponky?“ zeptal se ho Marc a nenápadně maskoval smích kašlem. Rick se nenechal rozhodit a přešel ke dveřím. Jako by to dělal každý den, zasunul sponku do zámku a párkrát s ní zatočil. Jasné cvaknutí zámku nám prozradilo, že máme cestu volnou a na důkaz otevřel dveře. „Vítejte v zámku hrůzy,“ řekl hrozivým hlasem a naznačil nám, ať vstoupíme. Když jsem vešla, všimla jsem si pár krabic poválených okolo. Šla jsem první. Najednou jsem se zastavila a Jennifer se Simonem do mě narazili.
„Hej, proč zastavujem?“ zeptal se Michael. „Ššš,“ zvedla jsem ruku, aby všichni zmlkli. Nedaleko se ozývaly další hlasy.
„Lidi pojďte pryč,“ řekla rozklepaným hlasem Samantha. Neposlouchala jsem jí a vydala se za hlasy.
„Kate, kam jdeš?“ chytla mě za ruku sestra. „Jenn, zůstaňte tu,“ řekla jsem jí vážným hlasem a šla dál, když jsem se ohlédla, všichni šli za mnou. Celkem jsem si oddychla, protože strach začal být silnější. Čím jsme byli blíž, hlasy byly silnější a srozumitelnější.
„Ještě ti nikdo neřekl, že peníze se vrací?“ ozval se mužský hlas. „Já, já, ano ale,“ ozval se jiný hlas, ze kterého byl slyšet strach.
„Žádný ale Joshi,“ promluvil zase ten první hlas, „dali jsme ti dostatek času.“
„Já vim,“ ozvala se tupá rána a po ní zaskučení. Přešla jsem ke krabicím, které byly postavené na sobě a vykoukla. Naskytl se mi obrázek šesti mužů. Jeden se krčil na zemi a ostatní stáli okolo něj nevšímajíc si okolí.
„Víš co tě čeká Joshi?“ promluvil muž stojící naproti němu. Byl vysoký a hubený a vyzařovala z něj povýšenost. „Ne, prosím,“ rozvzlykal se ten muž na zemi. Mezitím se už vedle mě postavili ostatní a pozorovali tu scénu se mnou aniž by jsme se kryli.
„Nemám na vybranou Joshi.“ Ani nevím jak, ale najednou držel pistoli namířenou na Joshe a zmáčkl spoušť. Jenom jsem vytřeštila oči, když krev vymalovala na stěně za ním hrozivý obrázek a tělo se bezvládně sesulo na zem. Jenže tohle nebyl konec. Jennifer v momentě výstřelu upustila láhev, která se roztříštila o zem a upoutala pozornost zabijáků.
„Nikdo nesmí utýct,“ vykřikl hubeňour. Strach mi nedovolil se pohnout, a tak jsem viděla, jak zbytek mužů vytáhl pistole a začali po nás střílet. Křik. Pláč. Bolest. Najednou jsem ležela na zemi a po tváři mi stékaly teplé slzy. Vnímala jsem jen bolest a ticho, které po střelbě panovalo.
„Sakra, musíme zmizet,“ ozval se blízko mě hlas, a tak jsem jen pootočila hlavu. Stál tam. Nekoukal na mě, ale na někoho, kdo ležel vedle mě. Ještě trochu jsem nahnula hlavu, v tu chvíli mě obestoupil chlad. Ležela tam Jennifer, moje malá sestřička, okolo hlavy se jí rozlévala kaluž krve. Potom zazněl výstřel a mě pohltila osvobozující tma.