Vánice

Byla neuvěřitelná sněhová vánice.
Všude, kam jen oko dohlédlo, se větrem vzdouvaly masy sněhu. A kdesi uprostřed vší té činy si v malém srubu vařila čaj stará žena.
Žila sama, ale nezdálo se, že by ji to nějak tížilo. Byla se svou samotou spokojena. Odjakživa měla radši klid, zbytečná pozornost lidí jí nikdy nebyla příjemná. Ani sněhová bouře jí nevadila. Ve srubu bylo dost zásob jídla i vody na mnoho dní.
Když vtom někdo tluče na dveře a hlasitě volá: „Haló, je tam někdo? Prosím, otevřete mi!!“
Žena spěchala ke dveřím. Otočila klíčem v zámku a vpustila zoufalého promrzlého hosta do svého skromného příbytku. Muž jí vřele děkoval a rád se posadil do nabízeného křesla. Neprotestoval ani, když mu dobrotivě vyhlížející babka nalévala plný hrnek horkého čaje.
Ve vytopeném pokoji se mladíkův stav rychle zlepšil. Brzy mu bylo příjemně teplo, a tak se rozpovídal o tom, jak se sem vlastně dostal.
Vyprávěl, že poslouchali s rodinou v rádiu předpověď počasí. Protože hlásili, že se očekává velká vánice, bylo nutné sehnat pro jistotu zásoby na několik dní. Vypadalo to, že do bouře zbývá ještě dost času, a tak se vydal na cestu do městečka vzdáleného asi deset kilometrů.
Cestu tam zdolal na běžkách poměrně snadno, ale při návratu začalo hustě sněžit. V náročném terénu nebylo snadné na lyžích jet. Ačkoli byl muž poměrně zkušeným běžkařem, v hustém lese za stále sílícího sněžení přecenil své síly a při sjezdu z prudšího kopce spadl a zlomil lyži.
Počasí se pořád zhoršovalo. Ke všemu začal foukat silný vítr. Promrzlý mladík věděl, že se domů nejspíš nedostane. Vzpomněl si, že mu kdysi jeho otec říkal o nějaké staré, nejspíš opuštěné chatě, která by se měla nacházet někde tady v okolí. Po hodině náročné chůze hlubokým sněhem k ní skutečně dorazil. Vypadalo to, že se uvnitř svítí, a tak zaklepal…

Když bylo asi devět hodin, rozhodla obyvatelka srubu, že se jde spát.
Unavený host vděčně ulehl na teplou houni, kterou mu ta ochotná stařena přichystala. Téměř okamžitě usnul.
V noci se žena probudila. Slyšela nějaké tiché zvuky.
Když si její oči zvykly na tmu, dokázala rozeznat obrys jakési postavy, jak něco štrachá kdesi u dveří. Byl to její nocležník. Nejdřív se trochu vyděsila, ale potom si uvědomila, že u dveří mladík nechal svůj batoh a nejspíš v něm teď hledá kapesník nebo něco podobného. Po chvilce se stín vrátil na své místo a klidně ulehl.
Přes noc se bouře uklidnila, a tak se mladý muž brzy ráno začal chystat k odchodu. Stařenka mu ještě uvařila kávu a ukrojila pořádný kus koláče…

O pár hodin později si babka pustila staré tranzistorové rádio.
Vyladila jeho chraptivý zvuk na únosnou míru a poslouchala hudbu. Po chvilce se ozval zvukový signál a začala pravidelná zpravodajská relace.
Hned první zpráva se týkala jakéhosi zmizelého zločince. Stařena pozorně poslouchala. Hlasatelka odříkala jeho stručný popis a poskytla posluchačům informaci, že spáchal několik krádeží, tři přepadení a že policie má důkazy, že je dvojnásobným vrahem. V současné době je na útěku a kriminalisté po něm pátrají.
V tu chvíli se chalupou rozlehl hlasitý chraptivý smích. Žena vstala, protáhla si záda a odhodila svou paruku: „Cha cha cha – dvojnásobným? Milánkové, teď už trojnásobným!!! Cha cha cha!!!!“

(Následujícího dne bylo zahájeno pátrání po osmadvacetiletém truhláři z nedaleké vesnice, který před osmačtyřiceti hodinami odešel z domu, aby nakoupil zásoby jídla pro svoji rodinu.)