Pia část 3.

Vzduch byl prosmrádlý spáleným masem. Bylo mi z toho, upřímně, hodně nevolno. Samael se lehce ušklíbnul, přimhouřil oči a doširoka roztaženými nozdrami nasál ten smrad.
„Není to nádherné?“
„Zrovna opojným bych to nenazval…“ svraštil jsem káravě obočí.
„Ale no tak.“ Udělal rukou gesto, které naznačovalo něco jako „to snad nemyslíš vážně“ a ve tváři měl výraz, který značil láskyplný výsměch.
Kousnul jsem se do rtu, ruce nervózně zastrčené do kapes kabátu.
Podezíravě si mě přejel světle modrýma jasnýma očima, které v ostře řezané tváři působily takřka andělsky.
„Něco se ti nezdá, Melvine?“ dal si záležet na tom, aby mé jméno zdůraznil jasně zřetelnou pomlkou.
„To tedy ano! Vůbec se mi nelíbí tvé chování. Když jsem tě prvně potkal, byl jsi úplně jiný. Ani jsem nepomyslel na to, že by z tebe mohla být taková zrůda!“
„Zrůda?“ Polekal se Samael naoko. Následně propukl ve smích. Jeho dlouhé plavé rovné vlasy se zachvěly pod poryvem větru. Smekl si z hlavy klobouk.
„Proč jsi se mnou měl tolik soucitu a jednoduše mě tam nenechal?“
„Už jsem ti říkal, že jsi byl jiný… Vděčný za každou maličkost! Teď ti je všeho málo!“
„Ano, asi máš pravdu.“
„A také se mi nelíbí tvé potěšení ze zabíjení.“
„Jsem upír! Přiživuji se na jiných!“
„Ano, proti tomu nic nemám. Také to musím dělat. Ale pro pána boha! Zabíjíš zbytečně!“
„Působí mi to radost, slast, ukojení. Dívat se na ty chudáky, jak se snaží vymanit z mého sevření... Ostatně i dnes jsem se skvěle bavil, když ta ženská vřískala a mizela mezi plameny.“
„Máš v tom prsty, že?“
„Jistě.“ Usmál se a jako dvě perly v hlubokém moři se v temné noci zaleskly jeho špičáky.
„Bestie.“ Zasyčel jsem skrz zuby.
„Moc mě to mrzí!“ podotkl Samael ironicky.
„Vůbec jsem ti neměl dávat tu nabídku! Kéž by jsi tam zemřel!“
„To neříkej. Vím, že kdybys tak udělal, litoval by jsi.“ Pronesl klidně, ale v jeho očích se mihlo cosi lítostivého. Možná, že to byly vzpomínky dávno zaprášené časem. Vzpomínky na to, jak tam ležel ve špíně a prachu mezi tlejícíma mrtvolama.
„Samaeli, proč to jen děláš... Moc mě tím trápíš!“
„Promiň mi to.“
„To nejde jen tak… Prosím tě… Pověz, co jsi s Issabel udělal. Jak se to stalo. A hlavně proč.“
„Dobrá, tedy… Tenkrát jsme si vyšli s Giovannim na lov. Byli jsme ovšem zvědaví, jak to vypadá za městem. Už jsme došli na kraj lesa, když jsme si všimli menší skupinky, která se brodila nocí po velmi úzké pěšince. Po chvíli jsem postřehl, že v čele skupiny vykračuje Christian. Od samého počátku jsem ho neměl rád. To moc dobře víš. Ten hlouček uzavírala žena menšího vzrůstu. Na hlavě měla nasazenou kápi, z které jí vykukovaly blonďaté vlásky. Lovil jsem v paměti a mozkem mi prolétla vzpomínka na Chrisovu zmínku o jeho milé, blonďaté přítelkyni. Podle všeho mu byla velmi milá. Byla to skvělá příležitost, jak se pobavit a zároveň se mu pomstít. Když se zdálo, že nikdo moc nevnímá, Giovanni dívku nenápadně odtáhl a mířili jsme si to přímo do města. Začali jsme rozkřikovat, ať připraví hranici, jelikož ta mladá žena, kterou jsme oba pevně drželi, je výplod ďábla. Lidé se toho okamžitě chytili, obklíčili milou Issabel a dál už to znáš.“
Jen jsem zavrtěl hlavou a neslyšně vydechl.
„Samaeli, už musím jít. Nesmím si dovolit nechat psa tak dlouho bez dozoru. Sbohem, snad se ještě někdy setkáme.“
„To je vše?“ poznamenal zrovna, když jsem se otočil a chystal se k odchodu. Obrátil jsem se k němu čelem a nemotorně ho objal.
„Bůh ti žehnej, otče.“
„Tobě také, Samaeli. Opatruj se. A už mi nedělej tolik starostí.“

Když dokončil své vyprávění, jeho osoba vyzařovala zvláštní směs smutku, strachu a nejistoty.
„Děje se něco, Melvine?“
„Ne, vůbec ne…“
Pia na mě pochybovačně pohlédla. Abych se přiznal, také jsem tomu úplně nevěřil.
„Tak… To je asi vše, co jsem ti mohl říct.“ Sklopil zrak ke svým dlaním, ve kterých žmoulal kapesník. Zvedl jsem se ze židle a oblékl si plášť, když v tom Melvin přidušeně vykřikl.
„Dobrý večer, Chrisi.“
Poplašeně jsem se ohlédl. Zůstal jsem stát jako přimražený a Pie ze rtů proniklo úzkostné zasténání, které okamžitě utlumila tím, že si zakryla ústa dlaněmi.
„Dlouho jsme se neviděli, že?“ místností se rozezněl zvonivý smích.
„Hajzle“ zasyčel jsem do ticha, které vyplňoval jen přerývavý dech oběti.
Teď tady stál Samael s dýkou na Ludvíkově hrdle.