...

Seděla zahalená ve stínu pouliční lampy. Byla tma. Opírala se o sloup a v konečcích prstů držela cigaretu. Cítila teplo, které sálalo z doutnajícího konce. Plamínek se pomaloučku blížil k filtru. Nevěnovala tomu pozornost. Neregistrovala nic. Vlastně by si nedokázala vzpomenout, jak se ocitla právě tady. Dívala se do prázdna.
Maličké červené světýlko se zlehka dotklo jemné kůže jejích rukou. Bylo jít to jedno. Bolest vnímala jako útěchu. Způsobovala jí nepopsatelnou úlevu.
Naproti ní zastavilo auto. Věděla, kdo vystoupí. Křečovitě semkla víčka a schoulila se do své džínové bundy.
Přišel až k ní.
„Nastup.“
Ráda by řekla, že nikdy, že z té ledově studené, mokré země už nikdy nevstane. Neudělala to. Nedokázala to. Nenáviděla se.
„Nastup,“ zopakoval mechanicky. Ani se nesnažil dávat do svého hlasu nějaký výhružný tón. Věděl, že úplně stačí jeho přítomnost. Ne, stačilo by mnohem míň. Stačila by pouhá myšlenka na to, že on je poblíž a zvracela by hnusem.
Zase nereagovala. Neodpovídala, nehýbala se.
Chytnul ji za vlasy. Bolelo to. Nevykřikla.
Přitáhnul ji silněji. Ani tentokrát se nedočkal odezvy.
S ledovým klidem vytáhl zbraň. Krásnou, stříbrnou, lesklou pistoli.
„Nedělej potíže a nastup do toho auta.“ Tentokrát do svého projevu dostal trošku víc emocí. „Bude to tak lepší. Pro oba…“ Pustil ji a v ruce mu zůstala hrst jejích kdysi krásných vlasů. Nyní to byly jen chuchvalce bez lesku.
S laxním klidem upřela svůj pohled na kus oceli, kterou svíral v pravé ruce. „Zabij mě, prosím, zabij mě!“ křičela v duchu.
Namířil na ni. „Tak nastup.“
„Zabij mě,“ pronesla do ticha zcela klidným a vyrovnaným hlasem. Bylo to poprvé, co na něj takhle promluvila.
„Nezkoušej to na mě, víš, že to udělám.“
„Neuděláš.“ Do toho jediného slova dala tolik nechuti a nenávisti, jak jen byla schopna.
Zvednul zbraň výš a přitisknul jí ji ke spánku.
Čekala a poprvé za dnešní den pocítila něco jako strach. Strašný strach ze smrti. A taky napětí. Přesto si přála, aby už konečně zmáčknul spoušť. Stisknul. Udělal to. Vyšel výstřel. Zabil ji. Kulka jí zcela lehce prošla hlavou. Z úst jí vytékal pramínek rudé krve. Měla doširoka otevřené oči. Pořád v nich ještě byla nenávist; i když už neviděla nic.
A to byl konec jejího života. Stejně ubohý, jako jeho začátek. A slunce zítra vyjde zas, nepřestane svítit kvůli tomu, že ona už nežije. A miliardy lidí půjdou do práce jako dnes či včera, předevčírem ráno. Čas se nezastavil. Pro ně ne.
Podíval se na ni. Upustil zbraň, nastoupil do auta. Zůstala za ním jen ozvěna pneumatik podjíždějících na kluzkém štěrku. A pak taky jedna mrtvá holka. Ale toho si stejně nikdo ani nevšimne…