Minuty ticha

Pohledy všech soudruhů směřovali k zemi, máme jen pár hodin před bitvou a na užívání si posledních hodin to nevypadalo. Zahleděl jsem se tedy také do země a přemýšlel, proč do ní všichni tak úporně hledí. Vždyť němci jdou právě sem, do Stalingradu a oni pozorují půdu, kde nejspíš skončí jejich těla. Pak jsem pochopil smysl jejich pohledu a zjistil, že ho vlastně využívám také. Při pohledu na zem, kde nejspíš skončíte život se nejlépe přemýšlí. Tak jsem přemýšlel s ostatními. Přemýšlel jsem nad smysluplností této války, přemýšlel jsem, kolik mrtvých lidí v ní zůstalo, přemýšlel jsem, kolik příslušníků rodiny a kolik kamarádů mi ti němci zabili. Dostal jsem vztek a sevřel ledové prsty kolem propocené pažby své pušky. Mám jen jeden zásobník a několik ran v pušce. Roztáhl jsem koutky do stran při vzpomínce na hlásání našich soudruhů, když jsme přeplavovali Volhu. Četli nám dopisy těch nejvěrnějších soudruhů o jejich důvěře v nás a o jejich jistotě našeho vítězství. Koutky se mi ovšem roztáhli ne, protože jsou lidé, kterých se ta válka týká jen prostřednictvím novin a rádia tak naivní, ale protože nám soudruzi na lodích tvrdili, kolik nás čeká na druhé straně břehu Volhy jídla, nábojů, pití a hlavně slávy. Slávy za naši nesmrtelnou matičku zem, slávy za všechny mrtvé otce dětí německého původu, které se nám podaří trefit do čela, slávy, kterou si většina z nás ani neužije a jejich potomci, které opustili, poznají tatínka jen podle vyrytého jména na památníku. Odtrhl jsem oči od mé stopy v hlíně a pohlédl směrem k břehům Volhy. K břehům, odkud jsme se před dvěma dny připlavili na podporu obrany města. Na podporu obrany města, které mělo znázorňovat neohroženost Ruska.
Všichni soudruzi již přestali také rozjímat a zvedali se na nohy. Následoval jsem jejich příklad a dobelhal jsem se ke své placatce s rumem. Není nic lepšího na zahřátí v ruských nocích, než rum. Dal jsem si pořádný doušek a vnímal to krásné teplo rozléhající se v žaludku. Napětí bylo ve vzduchu téměř hmatatelné a neohrožené duše Rusů, které vzpomínali na své blízké se nezačali bát, to ani náhodou, právě naopak. Při vzpomínce na všechny ty nevinně zavražděné děti, sourozence, rodiče a kamarády se v našich duších rozlehl oheň. Znovu jsem sevřel pušku, ale tentokrát tak silně, že zapraskala. Trochu jsem stisk povolil a nechal v sobě proudit veškerou tu zuřivost. Radili mi, že na boj je nejlepší mít v sobě emoce, je jedno jaké, ale pomáhá to nemyslet tolik na to, co tě čeká a co se ti může stát. Tak jsem se jen vztekal a snažil si vzpomenout na další nevinné lidi, kteří zemřeli rukou němců. Vzpomínal jsem na svou matku, na otce, na svého staršího bratra, se kterým jsme každý den sklízeli na poli, pak jsem si vzpomněl na malé stvořeníčko pobíhající po ložnici, když jsem vstával znovu sklízet úrodu. Na svou dceru. Puška tentokrát zapraskala opravdu ošklivě, tak jsem ji raději odložil.
***
Probuzení na zemi plné sněhu není zrovna med, o to horší to bylo, že budíček nám dělal dělostřelecký granát. Němců. Zvedl jsem se na nohy a zamotala se mi hlava, tak jsem se opřel o pouliční lampu a mžoural po své pušce. Než jsem ji zahlédl zašlapanou ve sněhu, tak uběhlo dobrých deset minut a v dálce se zalesklo něco ošklivého. Už když jsem se pro pušku shýbl, tak jsem to zaslechl. Takhle skřípe jedině panzer, německý pancéřovaný tank s tím ošklivě dlouhým dělem a obslužným kulometem nahoře u poklopu a ještě jedno menší pod dělem. S mojí puškou bych mu mohl maximálně tak odřít lak, takže jsem se raději schoval za roh. Tedy chtěl jsem, ale granát z panzeru ten roh znetvořil na něco, co by se mohlo s přimhouřenýma očima považovat za sochu moderního úmění. Udělal jsem tedy parakotoul vpřed a skončil v příkopě u cesty. Muška mého věrného železa se mi vetřela do obzoru a usadila se na německé helmě u lehkého kulometu na tanku. Zadržel jsem dech a pomalým pohybem si připravil ukazováček ke kohoutku. Třepotavá muška se ustálila a svezla se po německé hlavě přesně mezi hnědé oči. Představil jsem si za těmi oči tu temnou duši, která povolovala plyn mým přátelům do sprchy a kohoutek stiskl. Malá, železná smrt si udělala svůj životní výlet a zalezla si do německé hlavy. Když se němec skácel, tak padl přes okraj tanku přesně na dělo a vysel na něm, jak přehozený hadr. Nechápu proč, ale měl jsem nutkání se smát. Muška mé zbraně se přesunula na nový cíl a můj ukazováček se už nezastavil.
Když jsem se kolem půl dvanácté v noci konečně posadil, tak jsem měl dřevěné nohy od nekonečného pobíhání pro náboje mrtvých soudruhů a můj ukazováček dostal tik, při kterém se neustále krčil, jak při střelbě. Bolavé rameno od zpětných rázů ani nepočítám, protože to mě bude bolet ještě pár týdnů. Ve vzduchu se táhl neuvěřitelný smrad spálených vlasů, svalstva, kůže, krve a střelného prachu. Panzer s dírou v boku od věrného panzerfausta se jevil jako monumentální a mrtvé zvíře. Uprostřed silnice vrhal stín směrem od našich ohňů a na betonových panelácích dělal strašidelné tvary.
***
Smetl jsem pravou rukou pavouka z mé nohy a přimáčkl si dalekohled více k očím. Zrovna sedím v rozbitém panzeru, do kterého to ti komunisti naprali panzerfaustem. Kdybych se sem neschoval po boji, tak by mě našli, ale kdo by předpokládal nějakou formu života v tomhle rozpáleném pancíři. Zahleděl jsem se skrz okuláry na toho běsnícího rusáka, který mi zastřelil kámoše. Seděl si tam u ohně a koukal na ,,můj‘‘ panzer. Mít tak pušku, nebo nějaký přesný samopal, tak bych mu ji napral do hlavy. Ten můj kamarád má doma v baráčku dvojčata. Dvě nevinné děti, které ten bezcitný rusák připravil o rodiče. Sebral jsem palubní pistoli luger, která je vždy schovaná v pancéřové schránce nad řídící jednotkou tanku a vylezl ven. Měl jsem pistoli schovanou za opaskem a překrytou bundou. Je mi jedno, že zemřu, ale ten rusák půjde se mnou. Zvedl jsem ruce nad hlavu a pomalým krokem jsem vyrazil k ohni, který obklopovali ty bestie.
Rychlost s jakou jsem tasil luger by záviděl i kdejaký Kovboj. Přesně v okamžiku, kdy ústí zbraně mířilo směrem k rusákovi jsem stiskl spoušť.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Tak končí boj věrných vojáků o svoji slávu. Končí jejich boj, kde nikdo není vítězem a i ti nejchytřejší jsou jen klamáni. Nikdy se nesnažte vcítit do druhých, pouze je respektujte, protože všichni lidé jsou stejní. Věřte tomu nebo ne, ale všichni máme své plus i mínus a i když vojáci měli svoje rodiny a přišli o ně, tak si bohužel neuvědomili, že i jejich činy připravují děti o rodiče a rodiče o děti. Naivita je strašná věc.