Pia - část 4.

Opravdu jsem nevěděl, co dělat. Otočil jsem se k Melvinovi, který na mě vrhl provinilý pohled.
„Být tebou, tak se moc neotáčím, milý Christiane.“ Pronesl Samael směle. Vychutnával si tento okamžik plnými doušky. Miloval situace, kdy měl nad ostatními navrch.
„Pusť ho!“ okřikl jsem jej.
„Proč bych to dělal?“
„Co chceš?!“
„Pomstu!“ odvětil mi stroze a v tentýž okamžik prudce trhl čepelí, která hladce projela Ludvíkovým hrdlem.
Ludvík klesl na kolena, lapal po dechu a třeštil oči, až konečně padl mrtev k zemi. Po podlaze se rozlévala kaluž tmavě červené krve, která vyplňovala škvíry mezi dřevěnými prohnilými deskami. Věděl jsem, že Samael Ludvíka donutil, aby se nasytil kdoví jakým humusem.
Pia plakala a krčila se v rohu v marném pokusu o nenápadnost.
„Ale ale, podívejme se, koho to tu máme!“ Sam vykročil rázným krokem k mé malé společnici. Poklekl k ní a koncem dýky jí přejel po malém útlém krčku.
„Jako porcelánová panenka. Kaštanové vlnité vlasy, duhovky šedivé jako led. Moc krásná. Ale proč se v tvých očích mísí tolik smutku, strachu a nenávisti?“
Upírka v malých pěstičkách krčila své karmínově rudé šaty.
„Ach, už asi vím. Ty zřejmě tušíš, že na řadu přijdeš i ty, že?“
Rázem jsem popadl lucernu, která se dosud houpala nad dubovým stolem a praštil s ní Samaelovi o záda. Lucerna se roztříštila na tisíce drobných střípků, olej se rozlil po podlaze a plameny počaly mohutně žhnout. Melvin se odsunul od stolu a prchal ven z běsnícího pekla.
Samael řval, proklínal mě a běsnil. Náhle jsem v hlavě ucítil tupou bolest. Samael mě praštil židlí. Otočil jsem se, popadl ho za límec kabátu a převrhl ho na záda. Bušil jsem do něj pěstmi a on mi to oplácel.
„Christiane!“ zaslechl jsem volat Piu. Okamžitě jsem nechal soupeře soupeřem a hledal si k ní cestu mezi plameny. Všude bylo plno kouře. Přehodil jsem si ji přes rameno a spěchal ke koním. Oba jsme se vyšvihli do sedel, otočili koně a uháněli k lesu. Když jsem se ohlédl, viděl jsem vysokou hořící postavu, která vyběhla z domu a snažila se uhasit plameny tím, že se válela po zemi. Nebylo pochyb o tom, že Samael přežije. Někde ve stříbrem protkané noci zahučela sova. Piiny tváře byly zčernalé kouřem, šaty zmuchlané. Zapřáhli jsme koně a vyrazili lesem k našemu domu. Chladný vítr čechral hebkou lesklou černou hřívu koní a bičoval naše tváře. Stín událostí dnešní noci jakoby nás neustále sledoval. Když jsme zastavili před vraty, pobídl jsem Piu, aby už šla dovnitř. Já mezitím odvedl koně do stájí. Zrovna jsem sundával sedlo Piině Calipsó, když jsem zaslechl podivný šramotivý zvuk a v zádech pocítil ten zvláštní pocit. Věděl jsem, že ve stájích někdo je. Popadl jsem louč a prohledával box za boxem. V pátém boxu jsem nalezl mrtvého mladého ryzáka. Když jsem k němu poklekl, objevil jsem na jeho krku dvě malé bodné ranky. Bylo mrtvolné ticho, jen lehký noční vánek nadzvedával seno. Již jsem se chystal k odchodu, ale ozvala se rána a někdo úzkostlivě vykřikl. Vyběhl jsem z boxu a oháněl se loučí sem a tam v naději, že najdu viníka. Na zemi, asi 10 metrů ode mě, se válel menší skrčený mužík. Díval se na mně jasně zelenýma očima skrz dlouhé splihlé černé vlasy a zkrvavená ústa tiskl na kolena, která si držel těsně u brady.
Těžce oddychoval. Vydal jsem se k němu. Těžké jezdecké boty klapaly o starou dřevěnou podlahu. Zastavil jsem se.
„Kdo jsi…“ pronesl jsem tiše.
Jeho dech nabral na ještě větší razanci.
„Ptal jsem se tě, kdo jsi?“ přidal jsem na hlasitosti.
Mužík najednou vystřelil a neohrabaně se snažil doplazit k velké kupě podestýlky. Tělo ho neposlouchalo. Skočil jsem po něm a chytl ho pod krkem – louč pořád sevřenou v ruce.
„Kdo jsi?!“ zařval jsem.
Byl neupravený, vousy slepené od krve. Zapáchal. Jeho tvář zdobilo pár ošklivých jizev.
„Prosím, nechte mě odejít!“ zasýpal.
Udusal jsem hořící louč a praštil ho s ní do hlavy. Zakvílel, tvář zkřivenou bolestí, hlavu zvrácenou dozadu tak, že v jeho ústech byly jasně zřetelné dva zažloutlé špičáky. Zpod límce se mu dral hnusný červ.
„Ptám se tě naposledy! Kdo jsi!“
„ Já… Nechci vám nic udělat. Vám, ani té malé. Jen se chci nasytit. Nemohu jinak. Toulám se a sem tam vysaji nějakou krysu, ale… Jsem upír!“
„Jméno!“
„Alfred…“
Přestal se bránit mému sevření. Kolem se nesly údery zvonu z nedalekého kostela.Vzal jsem jej za paži a táhnul ho do domu.