Simijatrus2

Simijatrus zvedl hlavu a podíval se na kmen stromu, kam se zabodly letící kulky. Stříbro! Pro vlkdodlaka při zatmění měsíce ještě horší než obvykle. Stříbro je pro takové jako je Simijatrus smrtelné, ale při zatmění má zvláštní účinky. Způsobuje, že se oběť nepromění po zásahu, ale pomalu trpí ve své podobě. Cítí, jak se jí dostává do těch nejmenších částí těla a mučí ji nesnesitelné agónie, která jako by nechtěla nikdy skončit. Stříbrné kulky vlastní jen obávaní lovci vlkodlaků.
Simijatrus zavětřil kolem, lidský hnilobný pach se mu násilným dral do jeho vlčího čenichu. Věděl, že jediné, co ho může zachránit je útěk. Dal se do běhu, chtěl utéct, co nejdále, pryč. Nic jiného než záchrana vlastního života ho nenapadalo. Všechno mu už bylo jedno. Při běhu hustým zarostlým křovím náhle uslyšel kňučení. Dobře poznal, komu ten hlas patří. Obával se toho nejhoršího. Pomalu se blížil na místo odkud zvuky vycházely a rozhrnoval překážející větve. Když je rozhrnul úplně naskytl se mu zoufalý pohled. U mrtvého těla kňučelo malé štěně. To mrtvé tělo patřilo Adrisaně. Adrisana byla vlkodlačice s krásnou světle plavou srstí, měla nádherné modré oči. Nebyla jen krásná, i v mrtvolném spánku neztratila nic ze svého půvabu. Simijatrus to věděl, byla to jeho družka a to plakající na zemi je jeho syn Edwerick...