Záhadný dům 1

Záhadný dům
Martina seděla v kočáře a přemýšlela. Přemýšlela a tom, jaké to u tetičky Alice bude. Byla válka a Martiny rodiče jeli vypomáhat s ošetřováním, ale nechtěli brát Martinu s sebou, a tak ji poslali za tetou Alicí. Martina si na ni nevzpomíná, ale slyšela o ní různé historky, kterým nevěří.
Kočár drncal po kamenné cestě, což Martinu vytrhlo z přemýšlení.
„Smím se zeptat, kdy tam budem?“ zeptala se Martina opatrně kočího.
„Už jsme tu!“ oznámil nevesele kočí a zastavil. Jakmile Martina vyšla z kočáru, okamžitě odjel. Martina stála před vělkým domem. Dům byl přepychový už na pohled. Martina se zachvěla, připadala si najendou strašně osamělá.
Na verandě se objevila krásná tmavovlasá žena. Alice Fárová. Byla mnohem krásnější, něž si Martina představovala. Zelené oči se jí rozzářily. Vztáhla k Martině ruce.
„Ach, Martino,“ zvolala a vzala ji za ruce. Aliciny ruce byly ledové jako led, „ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi k nám přijela.“
Alice odvedla Martinu do domu, v hale, kde již pár lidí čekalo, se zastavily.
„Dovol,“ řekla Alice, „abych ti představila svoje dcery, Hanu a Julii.“ Hana udělala pukrle. „Vítej sestřenko Martino,“ řekla a políbila ji natvář
„Děkuji.“ Haně bylo 11 a velice se podobala své matce.
„A ty jsi Julie,“ řekla Martina přívětivě. Druhá dívka přiběhla a také jí políbila. Bylo jí také 11, ale na rozdíl od své sestry krásou neoplývala.
„Nuže děvčata,“ řekla Alice, „zůstala jste vzhůru jenom proto, abychom přívítaly vaši sestřenku Martinu. A těď rychle dopstele!“
Pohlédla na Martinu. „Kluci už dávno spí. Uvidíš je ráno.“
Poté co děvčat odešla, si Alice změřila Martinu pohledem od hlavy až k patě a znovu se usmála. „Bože ty jsi vyrostla! Kolik ti je vlastně let?“
„17.“
„Takový krásný věk! Jsi nádherná zlatíčko!“ Martině zahořely tváře.
„Tak a teď si hezky odpočineš.“ Alice tleskla až se Martina lekla, a ve dveřích na opačné straně haly se objevila služka.“
„Nelo, zaveď Martinu nahoru. Pomoz jí vybalit a udělej vše, co je potřeba.“

Martiny pokoj byl krásně zařízený. Ale když do něj vztoupila, otřásla se. Byl to zvláštní pocit. Nela jí pomohla, ale jakmile Martina svedla řeč na tetu Alici, Nela znervózněla stejně jako tehdy kočí. Když Nela odešla, Martina nedokázala pochopit, co to se všemi je. Ať se v duchu kárala jak chtěla, nemohla se zbavit mrazivého pocitu, že se v tom domě dějí divné věci. „Ach bože!“ vydechla.
Slova se jí zasekla v hrdle. Spatřila v zrcadle bledou, kulatou uvář.
Tvář ležela bez hnutí na bělostném obláčku.
Prázdné, černé oční důlky. Místo úst-tržná rána.
Přízrak se přibližoval.
Martině vyschlo v krku. Srdce se jí rozbušilo až ve spáncích.
„Sestřenko, Martino!“
Prudce se otočila. Stála za ní Julie v bílé noční košili. Bledá tvář, která ji před chvílí vyděsila, byl Juliin obličej.
„Vyděsila jsem te? To jsem nechtěla.“
„To je dobré. Co potřebuješ?“ Juliina tvář zvážněla. Najendou byla ještě víc bledá
„Martino...“ dívka zaváhala. „Já...chci ti říct...nevycházej v noci, když dům spí, ze svého pokoje.“ Hlas se jí zlomil. Těžce polkla a dodala: „Ať se za dveřmi děje cokoliv.“
„Co? A proč?“
„Není to bezpečné.“ Julie se objala pažemi. „Není to bezpečné.“ Martině přeběhl mráz po zádech. „Já ti nerozumim.“
„Když mi bylo 10, měla jsem hrozný sen. Probudila jsem se a už jsem nemohla usnout. Hrozně jsem se bála, a tak jsem se rozhodla, že půjdu za matinkou. Když jsem vešla do haly, viděla jsem, že se něco děje. Chtěla jsem se otočit a jít do svého pokojíčku, ale neudělala jsem to.“
Ještě víc sevřela svůj pas. Martina viděla, že zatíná nehty do kůže.
„V hale se něco hýbalo. Sloup černého kouře plný obličejů. Ty obličeje neměly oči ani kůži. Byly poseté mokvajícími boláky, hořely, až nakonec úplně zčernaly.“
„Ve skutečnosti jsi spala a zdálo se ti to. Normálně něco takového neexistuje. Nemůže existovat.“ Usmála se Martina.
„Ale ono se to... ke mně přibližovalo. Slyšela jsem, jak obličeje kvílí a skučí dívaly se na mě dokonce i ty bez očí. A pak se ze sloupu vymrštily ruce. Chtěla jsem utíkat, ale nešlo to. Nemohla jsem nic dělat, jen se dívat, jak se na mě ty ruce sápou.“
„Přestaň!“ vyjekla Martina. „Přestaň!“
Julie nepřestala. „Vtom na mě někdo zavolal a já jsem na druhé straně haly spatřial Marka, jednoho z našich sluhů. Stál tam a sloup s obličeji se na něj vrhl. Marek v něm úplně zmizel. Nevím proč mě ta hrůza nezabila, ale stalo se. Marek strašně křičel. Už jsem se mohla hýbat, a tak jsem utekla do pokojíčku, skočila jsem do postele a zakryla si uši polštářem, ale nebylo to nic platné. Stejně jsem ho slyšela. Ráno mi maminka s tatínkem řekli, že od nás Marek utekl, ale já věděla, že to neí pravda. V rohu, co té noci stál, jsem našla kousek kosti. Ten sloup černého kouře ho snědl. Rozkousal jeho maso a kosti. A vypil jeho krev.“
Martina cítila, jak jí naskakuje husí kůže. V životě neslyšela hrůzostrašnější historku. Podívala se Julii do tváře. Dívka vyhlížela vážně. V šedých očích se jí zračil strach.
„Julie, já vím, myslíš si, že to je pravda, ale tohle prostě není možné. Některé zlé sny vypadají jako skutečnost.“
„Ne! Musíš mi věřit. A musiš mi slíbit, ž v noci nebudě vycházet z pokoje!“
„Slibuju. Ale ty mi musíš slíbit, že se o mě nebudeě bát.“
Julie přikývla a odešla do svého pokoje.

Martina se snažila usnout, ale najednou uslyšela zvláštní zvuk, jakoby nářek. Vylezla z postele a přicupitala ke dveřím. Vzala za kliku – a ztuhla. Nářek se změnil v děsivé úpění. Ten zvuk jí nepřipadal lidský. Chtě nechtě si vzpomněla na kouřový sloup, o kterém jí vyprávěla Julie.
„Julie?“ zavolala. „Jsi to ty? Není ti něco?“
Úpění se přibližovalo. Bylo už přímo za dveřmi.
„Kdo je tam?“
Pořád myslela na Juliina slova.
Co bylo za dveřmi? Co asi?
Martina se musela přesvědčit. Nahlédla do tmavé chodby. Nic. Vydechla.
Potichu zavřela a vrátila se do postele. Nemohla usnout. Co tehdy tu noc Julie viděla? Byly snad řeči, co se povídají o Fárových pravdivé? Ovládalo tento dům temné zlo?...