Seskok

Obloha byla skoro bez mráčků a na letištní ploše stálo letadlo, ke kterému směřovala skupinka parašutistů.
„Tak dneska to vypadá na ideální seskok z modravé oblohy prozářené slunečním svitem,“ řekl Jirka.
„A mohli bychom rovnou dopadnout do sena, kde budou nějaký holky,“ pronesl Karel.
„Myslíš, že by ses trefil do toho sena?“ zeptal se s úsměvem Milan.
„Hele, já bych se trefil určitě. A mám takový pocit, že se někdo minule vo hodně metrů netrefil do čtverce,“ odpověděl mu hned Karel.
„A kdo se dneska nejvíce netrefí, tak ten bude platit každýmu jednu rundu! Souhlasíte?“ zeptal se Zdeněk.
„Takže teda dneska budeš platit ty Zdenku?“ optal se rýpavě Milan.
„Chceš se vsadit vo kilčo, že dopadnu přesněji, než ty?“
„Ach jo. Vy dva se budete jednou sázet i vo to, kdo z vás bude víc rozpláclej na zemi, až se jednomu z vás neotevře padák,“ řekl jim Jirka.
Čtveřice parašutistů poté nastoupila do letadla, jenž už mělo spuštěné motory.
„Hej hou, hej hou, parašutisti do nebe jdou a pak zase z něho spadnou!“ zapěli si sborově jako vždycky, když vzlétli do vzduchu.
„Tak pánové. Dnešní seskok zdokumentuju,“ prohlásil náhle Milan a vytáhl z pouzdra malou videokameru.
„A kde máš pro ní padák?“ zeptal se Jirka.
„Ten, co mám, ji postačí.“
„Možná budeš první, kdo nafilmuje její rozplácnutí se vo zem,“ pronesl s úsměvem Zdeněk.
„Děsně vtipný," řekl s úšklebkem Milan.
Po delší době letadlo doletělo ve velké výšce nad letištní plochu, na níž byl vyznačen čtverec pro doskok parašutistů.
„Tak úsměv!“ vyhrkl Milan, když vstali a šli k otevřeným dveřím. Přitom měl v ruce videokameru a vše začal filmovat.
„Tak na viděnou dole! Vážení diváci!“ zvolal do videokamery Zdeněk a po zamávání vyskočil ven.
„Tak, a teď jdu já! řekl Milan, načež vyskočil a přitom měl stále videokameru zapnutou. Vzápětí padal v rozpláclé poloze a o něco níže se ve stejné poloze nacházeli zbylí tři parašutisti. Měl snahu je dostat do záběru, ale nešlo to tak, jak si představoval.
„No, to budou roztřesené záběry,“ pomyslel si, přičemž se stále nacházel ve volném pádu. Letištní plocha byla přímo pod ním a tu se mu podařilo nafilmovat. Přitom postřehl, jak jeho kamarádi otevírají padáky. V pokračujícím volném pádu se kolem jednoho z nich mihl a zároveň mířil na něho videokamerou. Poté zatáhl za lanko hlavního padáku. Nic. Nepropadl panice a opět zatáhl, ale padák se nerozevřel. Jeho volný pád pokračoval, a tak zatáhl tedy za lanko rezervního padáku. Ani ten se neotevřel a betonová letištní plocha z výšky šesti set metrů se hrůzně rychle přibližovala. Vytřeštil vyděšeně oči, přičemž zuřivě tahal za lanka padáků. Marné a zároveň slyšel sebe, jak přímo řve.
Pak si náhle začal připadat jako ve snu. Měl pocit, jakoby ho cosi tlačilo do strany. Betonovou plochu pod ním vystřídala střecha hangáru a v následujících vteřinách viděl blížící se hangárové okénko. Náhlé škubnutí mělo za následek částečné otevření rezervního padáku, aby vzápětí nohami roztříštil sklo okénka, kterým v mžiku propadl. Šňůry a zplihlý padák se současně zachytily na rámech okénka a on zůstal viset necelý metr nad podlahou hangáru. Naprosto šokovaný a užaslý se začal na šňůrách padáku houpat. Zároveň si uvědomil, že stále strašně křičí.
Do hangáru vběhlo zanedlouho několik zaměstnanců letiště a ti ho rychle sundali. Přitom zjistili, že má jen oděrky ze skla. Pak se vřítili do hangáru i jeho tři kamarádi.
„Kluci! Já dneska platím každou vaši rundu!“ vykřikl na ně.
„Bože Milane! Jak si dokázal v necelejch sto metrech padat tak najednou do strany?“ vyhrkl tázavě Zdeněk.
„Já nevím. To snad byl můj anděl strážný. A hele, kamera pořád běží. Všechno je to nafilmovaný! To budou záběry!“ řekl a oni ho hned vynesli na ramennou ven. A za mnohonásobně opakovaného hurá byl donesen na letištní ošetřovnu.